Nejlépe utajené tajemství komunismu

Dobude remoska světové kuchyně, nebo se vrátí s hanbou domů?

Když Lakeland potkal Remosku. Lakeland vydává ročně desítky milionů katalogů nabízejících kuchyňské produkty z celého světa. V ultramoderní centrále společnosti přijímá od úsvitu do setmění 150 operátorek zakázky na kuchyňské náčiní. Firma zaručuje nejen dodávku do tří pracovních dnů, ale také to, že výrobky jsou kvalitní. Kromě státních technických kontrol prošel každý výrobek praktickým testem v kuchyních zaměstnanců. “Společnost je založená na dokonalé obsluze a stoprocentní spokojenosti zákazníka,” tvrdí mluvčí Lakelandu. „Bylo by trapné, kdyby si zákazníci něco objednali a my to nemohli dodat.“
Ve frenštátské Remosce ale věci vypadají trochu jinak. Ve starých poloomítnutých kasárnách pracuje 35 zaměstnanců, na jediném soustruhu vyrobí mistr až 250 hliníkových mís denně a ostatní součástky se dělají na lisu. Oba stroje jsou ze 70. let. Jen teflonovací zařízení je nové. S maximálním vypětím se firmě podařilo loni zdvojnásobit výrobu na 30 tisíc kusů.
Nedostatečná kapacita ovšem značně zkomplikovala život britského Lakelandu. „Zpočátku jsme objednali 250 kusů a mysleli si, že nám to pár měsíců vydrží. Během týdne však byly vyprodané,“ říká Kershawová. Po zbytek roku firma doháněla zakázky, což ji stálo nemálo peněz. „Museli jsme objednané kusy posílat zvlášť a to stojí strašné peníze,“ tvrdí vedoucí zakázkového oddělení firmy Janet Brabenderová. Přesto jich loni prodali skoro patnáct tisíc a časopis Good Housekeeping udělil 43leté remosce cenu „vynález roku“.

Lady Milena. Nemalou zásluhu na úspěchu měla Milena Grenfell-Bainesová, česká emigrantka a výhradní dovozce remosky do Anglie, která ji loni u Lakelandu „uvedla“. Paní Milena propaguje český výrobek i na své webové stránce www.horrayforhomecooking.com, kde se lze dočíst, že stará dobrá remoska dovede věci, které by českou hospodyňku nikdy nenapadly. Úspěch rozhodně potěšil majitele frenštátské firmy Jiřího Blažka a Jaroslava Uličníka. Výroba se za minulý rok zvýšila z předpokládaných čtrnácti na 30 tisíc kusů a obrat z 20 na 40 milionů korun. Čistý zisk odmítli majitelé týdeníku EURO sdělit. Nové stroje sice nekoupili, ale firma se začala stěhovat do novějších omítnutých prostor a na základě předběžného odhadu Lakelandu zajistila výrobní materiál v hodnotě osmi milionů korun na dalších šest tisíc remosek. Zakázky se hromadily, média gratulovala, o český vynález se začali ucházet zájemci z celého světa. Zdálo se, že sláva nemá konce.

Kterak Blažek a Uličník k Remosce přišli. Od roku 1957 do roku 1990 vyráběla pobočka Karmy Český Brod v Kostelci nad Černými Lesy asi 60 tisíc remosek ročně. Pro malý československý trh to stačilo a zbylo i na vývoz do zemí RVHP. Po revoluci ji však z trhu vytlačily fritovací hrnce a mikrovlnné trouby, takže prodej skomíral. Proto v roce 1994 prodala Karma výrobu elektrotechnikům Jiřímu Blažkovi a Jaroslavu Uličníkovi, kteří továrnu přestěhovali do Frenštátu. Prorazit na západ se jim ale nedařilo. „V Americe neměli zájem, protože je to neznámá značka,“ říká Uličník. „V Německu se tvářili, že je to výrobek z doby kamenné. Řekli nám: dejte na to značku Siemens a budeme to vozit po kamionech,“ vzpomíná marketingový ředitel firmy Ivo Soukup. To ovšem Blažek a Uličník odmítali udělat a spokojili se s výrobou patnácti tisíc remosek ročně. A v létě roku 2001 přišel osudný telefonát od Lady Grenfell-Bainesové.

Italské manželství po anglicku. V lednu tohoto roku náhle Lakeland snížil objednávku na 1500 kusů. Janet Brabenderová tvrdí, že se český výrobce unáhlil. Předběžný odhad, který nebyl potvrzen objednávkou, byl vyšší, ale poptávka kolísá. „Společnost Remoska chce pevné objednávky, ale když jednáte přímo se zákazníky, je těžké odhadnout, kolik prodáme,“ tvrdí Brabenderová. Jak to však vysvětlit českému výrobci, který má dvouměsíční dodací lhůty?
Horší je, že prodeje od loňského září klesají. Podle firmy Lakeland je důvodem to, že mnoho anglických remosek je poruchových: pánve modrají, sklo ve víku praská a remoska vyhazuje pojistky - chyby u českých remosek téměř neznámé. Jednou z příčin by mohl být rozdíl v elektrickém proudu. V Anglii je napětí mezi 240 a 250 volty, v Česku mezi 220 a 230. Remoska sice výrobek přizpůsobila na anglický proud, ale ukazuje se, že materiál vyšší teploty špatně snáší. Lakeland dokonce tvrdí, že poruchovost dosahuje nepřijatelných sedmi procent.

Lady Milena podruhé. Objevil se také problém s anglickými normami. Výrobce remosky nemile překvapilo, že se po roce najednou ukázalo, že výrobek nevyhovuje normám. Na toto úskalí již narazilo více dovozců. I v Evropské unii poukazují na to, že v Británii mají cizí firmy největší problémy se zajištěním shody svých výrobků s tamními normami. Nejvíc však obě strany trápilo, kdo dodatečnou certifikaci zaplatí. Spor nakonec vyřešila Lady Milena, která se rozhodla, že dodatečnou certifikaci uhradí z vlastní dvouprocentní provize. „Už jsem toho zkrátka měla dost,” vysvětlila. A o jakou sumu se jednalo? O sedm set liber.

Všichni prodělávají. Další klín mezi společnosti vrazila hrozivě posilující koruna. Podle obchodního ředitele Remosky Iva Svobody doplácí teď firma za každý vyvezený výrobek 150 korun. Avšak když požádala Lakeland o jednání o zvýšení cen, britská společnost neměla čas. „Lakeland bude o zvýšení cen jednat před vydáním podzimního katalogu,“ říká Brabenderová, „Přece nemůžeme zvýšit cenu zákazníkovi uprostřed cyklu.“ Navíc dodává, že Lakeland už loni přijal zvýšení cen ze strany výrobce a že následkem toho sám na prodej doplácí. Na logickou otázku, proč to obě strany vlastně dělají, se týdeníku EURO odpovědi nedostalo.

Před rozvodem.
Napětí mezi firmami stoupá a je pravděpodobné, že exkluzivní partnerství mezi Lakelandem a Remoskou brzy skončí. Potvrdil to výhradní dovozce do Anglie, paní Grenfell-Bainesová: „Budeme končit pravděpodobně v červnu. Máme mnoho dalších zájemců.” Ivo Svoboda potvrzuje, že se o remosku už zajímali z Německa, Francie, Austrálie i z Japonska a pracuje se na prototypu pro Ameriku. Jen v Anglii prý činí roční poptávka přes 100 tisíc kusů. Vedení frenštátské firmy tvrdí, že by se nechtělo s Lakelandem rozejít ve zlém. „Měli jsme s nimi určitou ústní dohodu… Jsme solidní obchodní partner,“ říká Blažek.
V každém případě a přes všechny potíže Lakeland remosky stále chce. V únoru objednala dodavatelská firma dalších tisíc kusů a hodlá ji vést až do konce roku ve svém katalogu.

Zahlcené trhy. Co bude dále se společností Remoska? Plánují majitelé vzhledem k překvapivým úspěchům minulých dvanácti měsíců a obrovské reklamě, která jí zadarmo spadla do klína, další expanzi? Rozpoutají reklamní kampaň? Budou hledat zámožného partnera? Založí akciovou společnost, aby získali potřebný kapitál? Ne, ne, v žádném případě, dokud jsme živi ne a ještě jednou ne. (Ovšem možná že kdyby se našel silný zahraniční obchodní partner, který uhradí riziko a ceny marketingu – takový další Lakeland – nebyli by proti.) Koupí firma alespoň další soustruh? Asi ne.
Uličník tvrdí, že je společnost dosud značně pod kapacitou 60 tisíc kusů ročně a dokud se poptávka nezvýší nad tuto hranici, nevidí důvod pro rozšiřování. „A koneckonců,“ dodává, „není dobré, aby se firma příliš rychle rozrostla. Nechceme zahltit trhy.“ Pravda je však taková, že tato eventualita zatím skutečně nehrozí.

Box:
Tajemný původ remosky
Jako u mnoha geniálních nápadů je princip velmi jednoduchý: hliníková pánev, jež dobře přenáší teplo, a víko s elektrickou spirálou, které ji ohřívá. Malá trouba napůl peče a napůl dusí, jídlo se nepřipaluje zespodu a šetří elektřinou.
V čí hlavě se ale tento nápad zrodil? Patent na remosku neexistuje, Karma vlastnila jen ochrannou známku z roku 1957. Od loňska pátral Ivo Svoboda po původci stroje, který už 43 let ovládá české kuchyně, až mu napsala paní Běla Hájková: „Remoska vznikala v letech 1953-55 na výkresech mého tatínka Oldřicha Homuty. Potíže při výrobě prototypů, jejích zkoušení a ověřování se odehrávalo v naši kuchyni.“
Homuta byl elektrotechnik duší i tělem. Před válkou vlastnil firmu na výrobu elektromotorů ELHAMO ve Vysočanech. Po válce ji komunisté „začlenili“ do družstva. „Přijeli s buldozerem a továrnu zbořili,“ vzpomíná paní Hájková. „Hrozně ho to zkříslo. Jako když mu kus těla useknou.“
Družstvo se později spojilo s firmou REMOS a Homuta se stal technickým úředníkem. Elektrotechnik se však nezapřel - doma pracoval na výkresech, v dílnách firmy připravoval prototypy a doma troubičku s manželkou Marií testovali. Dokonce se u Homutů nafotografoval první návod. „To jsou moje ruce,“ říká paní Hájková a ukazuje na zažloutlou příručku z roku 1957.
Remoska byla okamžitý hit, Homuta dostal prémii. A patent? „Je vidět, že jste neznala tehdejší poměry,“ směje se trpce paní Hájková. „Já nemám žádné nároky.“ Tomu, že jen v Anglii je poptávka sto tisíc kusů, se jen smutně usměje, „To je vidět tehdejší malou prozíravost a schopnost prosadit se.“