"Když se podívám na jakoukoli investici, tak investice do vzdělání se mi zdá skutečně dobrá. Mám pocit, že neztrácí na hodnotě, navíc je podpořena zkušenostmi.
Každý investor, který si vybuduje svoji znalostní základnu, z ní pak může čerpat,“ říká v rozhovoru generální manažer ING Investment management Róbert Bohyník.
Je podle vás krize jak na finančních trzích, tak v ekonomice za námi, nebo lze v nejbližší době očekávat ještě nějaký výraznější propad?
Rozdělil bych svou odpověď na dvě poloviny. První je definování začátku krize v porovnání s obdobnými poklesy v minulosti. Faktem je, že jsme si za posledních patnáct, dvacet let zvykli na to, že jednotlivé ekonomiky i globální ekonomika signifikantně rostly. Měli jsme šoky, v roce 1994-95 v Mexiku, v roce 1998 Rusku, ale v zásadě to byly dobře lokalizované krize, které tento velký vlak hospodářského růstu žádným způsobem nezastavily.
Obrovským fenoménem posledních let jsou například země BRIC, které byly zásobárnou růstu na celém světě. Jenomže jsme jaksi zapomněli, že hospodářský růst a pokles, celý ekonomický cyklus, je něčím, co zde stále přirozeně existuje.
V roce 2007 a 2008 tento reálný hospodářský růst, který dával dobrý základ růstu cen rizikových aktiv napříč finančními trhy, zpomaloval. A investoři na to, aby vygenerovali atraktivní výnos, museli podstupovat stále více rizika, která si svým způsobem neuvědomovali a brali je ve formách, jež nebyly odzkoušené a známé. V okamžiku, kdy se cena rizika stala neakceptovatelnou, míra rizikových přirážek klesla na bezprecedentní úrovně a na finanční trhy se dostavila krize.
Historická zkušenost ukazuje, že většinou vznikne problém nejdříve v reálném hospodářství a následně se promítne na finanční trhy. Tentokrát to ale bylo opačně. Cenová bublina narůstala a v okamžiku, kdy došlo k dramatickému poklesu na finančních trzích, promítlo se to do reálné ekonomiky. Následoval silný útlum, konec stínového finančního systému a nemožnost financovat potřeby podniků a osobní spotřebu v rozvinutých ekonomikách. To způsobilo kontrakci, která se opět přenesla na finanční trhy. Pokles má v hospodářském cyklu své místo a opodstatnění, ale protože k němu došlo z důvodu šoku na finančních trzích, byl o to dramatičtější.
Na rozdíl od globální deprese v třicátých letech minulého století udělaly všechny autority, jako centrální banky na straně měnové politiky a vlády na straně fiskální politiky, z mého pohledu maximum, aby systém stabilizovaly, i když cena za to je obrovská. Někdo ten kruh musel zastavit a to se v roce 2008 a na začátku roku 2009, zdá se, zdařilo.
V okamžiku, kdy se autoritám podařilo dokázat, že nedojde k rozkladu finančního systému, banky budou existovat, lidé budou chodit do práce a peníze budou platit i nadále, investoři viděli iracionálně podhodnocená aktiva. Nic jiného se ani nedalo očekávat, i když rychlost opětovného růstu cen investičních nástrojů na finančních trzích může vyvolávat otazníky.
Myslím si, že razantní růst všech typů aktiv o desítky procent ročně se opakovat nebude. Došlo sice k zastavení hospodářského poklesu, ale další růst bude mít mnohem menší dynamiku. K tomu se přidává podpora ze strany centrálních bank ve formě pokračujících nízkých úrokových sazeb. I přes jejich růst, například o půl procenta, budou stále nízké, a pro investory budou zajímavější riziková aktiva. Už to nebude hra na nakupování co nejvíce rizika versus bezriziková aktiva, ale bude to o výběru jednotlivých rizikových aktiv.
Já mám tendenci být spíše optimistou a zdá se mi, že po dramatickém poklesu uvidíme mírný hospodářský růst, s volatilitou v závislosti na regionu.
Pokud byste měl být trochu konkrétnější, pokud to jde, které sektory, regiony, resp. jednotlivé investiční nástroje, byste dnes doporučil a kterým byste se raději vyhnul? Vysloveně doporučení dávat nemohu, berte to spíše jako mé vnímání situace. Když vyjdu z toho, že úrokové sazby budou ještě nějakou dobu na nižších úrovních, tak na velmi málo rizikových aktivech budou výnosy příliš nízké a neatraktivní. Sazby jsou na historicky nízkých úrovních, a pokud bych chtěl vydělat na kurzu dluhopisu, musely by sazby ještě klesnout. To není náš základní scénář, krátkodobé úrokové sazby už nemají příliš kam klesat. Takže k těmto investičním nástrojům se nyní moc nepřikláním. Jde například o americké státní dluhopisy, vysoce kvalitní eurové dluhopisy, a je jedno, ze které země. Naproti tomu stojí investiční nástroje, které investorům stále nabízejí rizikovou přirážku atraktivní minimálně v středně či dlouhodobém horizontu, i když tato se razantním způsobem zmenšila oproti situaci před rokem. Jde o podnikové dluhopisy, kde si investor může vybrat podle rizikového apetitu vysoce kvalitní podniky, nebo podniky, které jsou sice menší a mají kratší historii, ale poskytují další dodatečný výnos. V našich podmínkách to například mohou být společnosti jako ČEZ, nebo E-on, pak jsou to rychle rostoucí společnosti, jako například NWR. Ta je menší a potřebuje více dluhu, má tím pádem větší riziko, ale také vyšší rizikovou přirážku. Do budoucna, v horizontu řekněme jednoho až jednoho a půl roku mohou být zajímavé dluhopisy rozvíjejících se zemí v lokálních měnách. Manažeři, kteří umějí spravovat tyto cenné papíry a nedívají se pouze na jednu měnu, ale na množství měn zemí, které jsou rozdílné svou měnovou a fiskální politikou nebo mírou hospodářského růstu, to je to, co mě dnes a nejbližší roky bude zajímat. Pokud jde o komodity, tak se dívám hlavně na akcie, a to akcie společností, které se v tomto sektoru pohybují delší dobu. Předpokládám, že nás čeká ekonomický růst, především v rozvíjejících se zemích. Ty se snaží získávat zdroje po celém světě, zajímavým tématem proto mohou být například základní materiály. Když se podíváme na akciové investice, kde i my máme velmi dobrou historii, jsou z pohledu regionů opět zajímavé rozvíjející trhy. Může se jednat o střední a východní Evropu a Asii, čímž asi nikoho nepřekvapím. Když bych se měl podívat na rozvinuté trhy pro investory, kteří nepožadují tolik rizika, dnes bych asi preferoval Evropu před Spojenými st áty . Společnosti se zde obchodují na nižších relativních oceněních a mají vyšší dividendový výnos. Ten se do budoucna při nižším hospodářském růstu stane mnohem důležitější komponentou celkového výnosu. Z hlediska investičních stylů „růst“ a „hodnota“, tedy snahy identifikovat nový Google anebo naopak nalézt společnost se stabilní dividendou, stabilním růstem, a velmi striktními pravidly financování, bych se dnes určitě zaměřil na hodnotové akciové tituly. Hledal bych dividendové tituly s bezpečnou rozvahou a společnosti, které nejsou extrémně zadlužené, protože náklady na financování jsou sice nízké, ale mohly by vzrůst. Vy osobně jste zastáncem spíše aktivnější správy, nebo spíše dlouhodobějšího přístupu a strategie kup a drž, která se dnes podle mnohých odborníků velmi neosvědčuje?
Jak strategie kup a drž, tak i strategie změn ve struktuře portfolia se může uplatňovat prostřednictvím pasivních nástrojů, které svým způsobem pouze odrážejí vývoj konkrétních indexů. Diskuze, jestli aktivní správa může přinést investorům dodatečný výnos, provází naše odvětví už hezkou řádku let.
Na finančních trzích nemohou vydělat všichni. V průměru je to hra s nulovým součtem a ještě za to zaplatíme transakční náklady. Podle mě existují ale na trhu lidé, kteří dokážou aktivní správou přinést klientovi dodatečný výnos.
Za předpokladu, že investiční manažer dokáže identifikovat své silné stránky a pak držet styl bez ohledu na poslední módu nebo trendy, má dobrou šanci přinést dodatečný výnos. Z mého pohledu tedy má aktivní investování smysl a pro klienta přidanou hodnotu.
I my máme fond, který začíná již druhou dekádu a stále dokáže přinést investorovi atraktivní dodatečný výnos po započtení poplatků. Asi něco děláme dobře, když tento fond tak dlouho a pod taktovkou již třetího investičního manažera dobře vydělává.
Jenže na některé investiční nástroje, resp. investiční strategie s aktivní správou jako fyzická osoba nedosáhnu. Je problém si s deseti tisíci korunami koupit investičního manažera, který se bude snažit aktivní správou nalézt pro mě jako pro investora nějakou neefektivitu, třeba na komoditních trzích.
Dokážu si ale vytvořit expozici na tato aktiva, např. komodity prostřednictvím pasivního investičního nástroje. Dobrými příklady jsou například ETF na komodity, jako jsou drahé kovy, platina, zlato nebo stříbro. Zde si mohu koupit za málo peněz určitý malý podíl na fyzické komoditě, která reálně existuje. A k tomu nepotřebuji aktivního investičního manažera.
Pokud jde o kup a drž versus změna portfolia v čase, pro mě jako individuálního klienta je důležité si říct, jaký chci dosáhnout cíl a jak se k němu dostanu. A pak ten směr držet bez ohledu na to, co se na trhu děje. To ale neznamená striktní „buy and hold“. To znamená, že si na nějaké pravidelné bázi musím sednout a podívat se, jak na tom jsou mé investice, úspory, výdaje apod. v porovnání se začátkem. Pokud se v tomto ohledu nic nezmění, nemusím do složení portfolia nijak zasahovat. Pokud ale dojde k zásadním změnám, případně, se změní jiné okolnosti (např. dojde k nějakému strukturálnímu pohybu), pak portfolio upravím třeba i razantním způsobem.
Pravidelné rebalancování portfolia je v zásadě dobré řešení. Jestliže akcie delší dobu rostou, po určité době se jejich podíl v portfoliu může zvýšit, přičemž můj rizikový profil se měnit nemusí. Lidé ale mají tendenci na to zapomínat, zvlášť když se daří. Pak nás to ale překvapí, když trhy padají.
Při setkáních s klienty v posledních dvou letech jsme se jim snažili říkat hlavně to, aby neměnili svou strategii pouze proto, že trhy směřují prudce dolů. Při pravidelném investování totiž právě při poklesech nakupují za slevy. Já také raději nakupuji, když jsou v obchodech slevy. Když jsem přesvědčen, že to, co dělám, dělám dobře, a rozumím tomu, proč to tak chci, tak se nemusím stresovat nad tím, jestli se trhy otočí a půjdou opačným směrem.
Jaký je váš názor na snahu o co největší regulaci na trzích ze strany některých zemí, které byly silně zasaženy krizí? Je to dobrý způsob, jak se vyrovnat s krizí, nebo ne?**
V důsledku velké deprese v USA v třicátých letech minulého století došlo k přijetí velmi známého Glass-Steagallova zákona, který vedl k oddělení dvou typů obchodů. Na ty, které dělaly investiční banky, a na klasické retailové bankovnictví. Tím došlo i k rozdělení některých bank. Podle mě investiční banky, obchody s deriváty, margin trading apod. mají svůj smysl. Na druhé straně ale vývoj v 60., 70. a pak v 90. letech dotlačil americkou legislativu k tomu, že slučování tradičních a investičních bank opět umožnila.
Než paušální zákaz obchodů jakéhokoli typu, je pro mě mnohem přijatelnější pokusit se zvážit, jestli existují nějaké tradiční bankovní aktivity pro retailové klienty, které budou bezpečné a přísně regulované, s adekvátní mírou kapitálu, přičemž jejich míra výnosů bude logicky nižší.
Pak by ale měly existovat investiční banky, hedge fondy a private equity společnosti, poskytující o svém fungování dostatečné informace, které budou vykonávat rizikové aktivity, ale také adekvátně oceněné. Nicméně investoři, kteří si koupí akcie nebo produkty takové společnosti, případně jí půjčí peníze ve formě úvěrů nebo dluhopisů, si toho musí být vědomi. Rozumím ambici regulátora a politických elit vyhnout se morálnímu hazardu a také snaze mít větší počet menších společností s jasně oddělenými aktivitami. Rovněž rozumím ambici zpřehlednit trh, zabezpečit, aby neexistovalo velké množství bilaterálních OTC obchodů, vykonávaných přes jednotný systém depozitáře, burzy apod. Zkrátka aby se minimalizovalo riziko systematického kolapsu finančních trhů. S tím se umím ztotožnit.
Snaha regulovat rychle všechny a všechno a požadavek vygenerovat dalších deset tiskovin, které klient bude muset podepsat předtím, než si převezme kreditní kartu, otevře bankovní účet nebo koupí podílový fond, to je věc jiná. Jsme na vážkách a myslím, že by měl zvítězit spíše zdravý rozum. Radši jednu stranu A4 vysvětlující velkými písmeny, co daný produkt dělá, jaká je míra rizika, jaké jsou poplatky, atd. srozumitelným jazykem. A ne 15 stran malým písmem, které v okamžiku, kdy si produkt chci koupit, bez přečtení podepíšu. I tady platí, že méně je někdy více.
Bez ohledu na to, co mi společnost říká nebo jestli se mi produkt líbí a potřebuji ho, je pro mě jako klienta například velmi důležité, jak rychle se z investice mohu dostat a co mě to bude stát. Určitě je to pro mě důležitější než 15 stránek o tom, kam bude fond investovat, na kolika burzách budou umisťovány cenné papíry apod. Normální člověk má problém vyhodnotit informaci, že fond bude investovat na 40 burzách. Ano, regulace má smysl, protože retailový klient dnes ještě nemá takový přehled a vědomosti, jaké by o produktech měl mít. Ale zdravý rozum je stále lepší než stohy papírů.
Regulace nepomůže ani tomu, aby se předcházelo výskytu bublin na akciových trzích, protože to je spíše otázka krátké paměti investorů a jejich chamtivosti.
Více na Investujeme.cz.
