Rozhovor s brankářem reprezentace do 20 let
(větší podtitulek-perex)
„Věřím, že to je teprve začátek kariéry,“ hodnotil úspěch na mistrovství světa v Kanadě gólman stříbrné dvacítky na začátku minulého týdne. Tehdy ještě čekal, jak se vyvinou jednání o jeho budoucím angažmá. Ve středu bylo rozhodnuto. Aniž by odchytal jediný prvoligový zápas, odchází Radek Petr do italského AC Parma.
(text)
„Moc se omlouvám, jenom se převléknu a za chvíli jsem dole,“ vyklonil se Radek Petr z okna, když jsme na něj v severomoravských Krnovicích zazvonili o dvacet minut dříve, než jsme se domluvili. Skromnost a vstřícnost dvacetiletého gólmana neopustila ani při pózování v rukavicích a s míčem v krnovských uličkách. „Musím si to užít, třeba je to poprvé a naposledy,“ komentoval s úsměvem.
Kdo vás k fotbalu přivedl?
Kdysi ho hrával táta, ale začal jsem hlavně po vzoru svého staršího bráchy, který také chytával. Když jsme se přestěhovali z Opavy do Krnova, přihlásil jsem se do místního oddílu.
A šel jste rovnou do brány?
Hned na druhý trénink jsem si přinesl začátečnické rukavice a řekl trenérovi, že chci do brány. Ale třeba po odchytaném zápase jsem si v žácích šel ještě zahrát třeba stopera, což mi pomohlo v získání fotbalové techniky.
Jste si tedy jistý nohama stejně jako rukama?
To nevím, ale snažím se. Dneska je u gólmana důležité, aby uměl hrát oběma nohama.
Troufl byste si obejít s míčem protihráče ve vápně?
Ani ne, i když na mistrovství světa jsem si při zápase s Panamou kličku udělal. Dostal jsem ale těžkou malou domů a měl strach míč napálit z první, protože bych nemusel dobíhajícího protihráče obstřelit. Tak jsem zvolil kličku. Mnoho lidí mi říkalo, že dobrý, ale podobné štěstí už bych příště nemusel mít.
Je možné takový moment natrénovat?
Vůbec ne, kličky netrénujeme. Lepší je odehrát míč jednoduše, i kdyby balon letěl mezi diváky. Je to vždy risk, ale v tu chvíli jsem to prostě viděl jako nejlepší řešení.
Napadlo vás někdy před zápasem na šampionátu, že byste rád vychytal nějakého útočníka?
To ne! Do zápasů jsem chodil s tím, že chci podat maximální výkon, neudělat chybu a nedostat gól. Ale abych si říkal, že by bylo super vychytat třeba Argentince Aguera (Sergio Aguero, hráč Atlétika Madrid – pozn. redakce), který dal patnáct gólů ve španělské první lize a má cenu několik stovek milionů, tak to vůbec ne.
Je zápas na šampionátu v něčem srovnatelný s třetiligovým?
Samozřejmě je rozdíl v nervozitě, protože zodpovědnost je větší. Na druhé straně jsem každý zápas jak na mistrovství světa, tak ve třetí lize vždycky chtěl zachytat dobře. Každý hráč je nebezpečný a nějaká střela mě může překvapit kdykoliv. Nevnímal jsem lidi kolem a soustředil se hlavně na hráče, balon a chytání.
Máte nějakou speciální přípravu na zápas?
Snažím se psychicky připravit na všechno, i na nejhorší. Pak mě nemůže nic překvapit a může to být jenom lepší.
Ve kterém utkání se vám na šampionátu chytalo nejlépe?
Užíval jsem si všechny zápasy, sbíral zkušenosti, a to i proti Koreji nebo Panamě… Někdo by mohl namítnout, že je to nefotbalová země, ale kdyby to byla pravda, tak na mistrovství není.
Vnímáte nějaké rozdíly v tom, jak hrají Asiaté a třeba Jihoameričané nebo Evropané?
Korejci nás nemohli překvapit technikou jako Argentinci, na druhé straně hrají s nesmírným fyzickým nasazením, za každou cenu jedou na maximum.
Co vás nejvíc překvapilo, když jste se na šampionátu poprvé postavil do branky?
První moment je jasný: když jsem se rozhlédl kolem sebe. Obrovský stadion, spousta lidí, takže rachot. A pak taktická vyspělost hráčů.
V tom rachotu musela být obtížná komunikace se spoluhráči.
Naštěstí mám docela silný hlas, ale byli jsme připraveni na to, že komunikace bude váznout, protože nás lidé překřičí. Nemohl jsem třeba zařvat až na záložníka, takže každý hráč musel mluvit na hráče kolem sebe.
Měl jste někdy pocit, že už se vám fakt nechce zápas dohrát, a raději byste vystřídal?
Nemám rád zápasy, kdy se rozhodne v prvních minutách, vedeme třeba tři nula a pak musíme dohrávat. Samé zdržování, nikam se nespěchá. Tím hůř, když je špatné počasí… Mám rád, když je zápas zajímavější a o něco se hraje. Radši jsem neustále v pohybu.
Chytal jste někdy bez rukavic?
Možná kdysi s klukama někde na sídlišti. Při zápase nikdy a dnes už si to ani nedovedu představit. Některé střely opravdu bolí, a když je balon kluzký, tak rukavice pomůžou, opravdu v nich drží. Každému gólmanovi vyhovuje jiný typ a kvalita jde nahoru. Je to jako s kopačkami, dnes už pomalu střílejí samy. I když je to taky hodně o designu, mnoho hráčů si je vybírá také podle toho, zda se jim líbí. Je ale pravda, že rukavice méně vydrží. Někdy je musím po čtyřech zápasech měnit.
Jak je to s kopačkami u gólmana?
Vždycky chytám v kolíkách, protože jsou stabilní. Dobré kopačky jsou určitě důležité, protože za zápas mám spoustu výkopů a nákopů a musím balon poslat až na druhou půlku.
Stejně tak se neustále zlepšují míče, jsou rychlejší, přesnější, jinak se točí.
Musím říct, že Adidasu se teamgeisty, se kterými se mistrovství hrálo, povedly. Klukům to hodně pomáhá, když balon trefí, tak krásně letí a ani se nehne. A dokáže i zaplavat. To zase mně dělá problém. Když je dobře kopnutý, tak třeba rychle spadne. Kolikrát to vypadá, že letí vedle, a najednou se snese dolů. Balony jsou dneska super, stačí do nich lehce kopnout a nádherně letí.
Za chvíli by takto gólman mohl přímo ohrozit branku protivníka… No, myslím si, že řada jich k tomu nemá daleko. Střílet po bráně už by svým nákopem mohl třeba Petr Čech.
Máte nějaký oblíbený druh míče?
Ne, ale nejlepší je podle mě ten, který neskončí v mojí síti.
Během šampionátu se vám dvakrát podařilo postoupit střelbou penalt. Trénujete jejich krytí?
Gólmanovi se trénují hůř, na tréninku bych klidně z dvaceti desítek dostal dvacet gólů. Fakt se to těžko chytá, když jsou kluci klidní, protože to prásknou přesně a gólman je bez šance.
Ovlivňujete nějak střílejícího hráče, když se připravuje?
Já to nedělám. Ale jsou gólmani, kteří ano. Petr Kouba v jednom rozhovoru říkal, že stejně jako se dá penalta blbě kopnout, tak se dá i dobře chytit. Možná na tom něco bude, ale je to spíše o štěstí.
Několik týdnů jste se připravovali na umělé trávě. Je to velký rozdíl proti přírodní?
Umělá tráva je tvrdší, míč jinak odskakuje. Když je suchá, tak balon brzdí, když je mokrá, zrychlí ho. Taky se vám všude dostane nadrolená guma, do kopaček, pod dres.
Když jsme u toho dresu, kromě finálového zápasu jste odchytal všechny zápasy v jiném než oficiálním reprezentačním.
Přivezli jsme si hnědé a žluté brankářské dresy. FIFA ale přišla s nařízením, že musíme mít dres zelený a za žádnou cenu jinou barvu nepovolila. Pan kustod Šíma tedy musel jít koupit do nějakého krámu tři zelené dresy, každý byl jiný, akorát se na záda udělala jména a fixem se začmárala loga. Takže místo reprezentačního dresu, na který jsem se těšil, jsem chytal až do finále v tomhle.
Proč jste si ho nenechal i na finále, když jste v něm postupovali?
Neříkám, že záleží na dresu, to vůbec ne. Ale před finále jsem klukům říkal: Doteď jsem měl dres postupový a ten, co si beru teď, ten je vítězný. Nakonec to nevyšlo, ale určitě ne kvůli jinému zelenému dresu. Už se ale nikdo nedoví, jestli by se mě třeba Aguero v tom původním lekl a kopl to vedle…
Máte nějaký předzápasový rituál?
Jen se vždycky dotknu tyče a přeju štěstí klukům.
Jaký je váš brankářský sen?
Už když jsem v šesti začínal, věděl jsem, že se chci někdy někde prosadit. To zůstává dál. Teď bych se chtěl prosadit v mužském fotbale a dál bojovat. Dostat se někam do zahraničí, to by byla nádhera, chytat za nějaký velkoklub. Na šampionátu jsme třeba snili o tom, že bychom mohli hrát o medaili, a povedlo se to.
A brankářský vzor?
Mám jich spoustu. Když jsem vyrůstal, byl to Buffon (Gianluigi Buffon, brankář Juventusu Turín – pozn. redakce). Samozřejmě Petr Čech, pak Jarda Blažek a spousta dalších ze zahraničí.
Studujete jejich hru?
Určitě, dívám se, jak se v jakých situacích zachovají. Lepší je ale vidět je naživo, protože můžete sledovat jenom gólmana. Někdy je mimo televizní kameru, když už se blíží nějaká situace na lajně, takže nevidíte, co dělá, jak se staví.
Co vám subjektivně dělá největší potíže, kde cítíte rezervy a slabiny?
Rezerv je strašná spousta, pořád je na čem pracovat. V jednom článku jsem si přečetl, že jsem slabší na centry… Samozřejmě když jdou za zápas tři těžší centry, tak na ně nepůjdu a nechám to raději na klucích, protože vím, že jsou v osobních soubojích silní a že hlavičkový souboj vyhrajou. Lepší než zbytečně odkrýt kasu. To se nevyplatilo španělskému gólmanovi v zápase proti nám. Vyběhl na roh, proletěl a my jsme dali gól do prázdné brány. Možná kdyby tam nešel, tak to španělská obrana vyřešila úplně s přehledem, maximálně by byla chvilková trma vrma a odkopli by to. Záleží ale na momentálním pocitu.
Už se pro vás něco těsně po úspěchu na šampionátu změnilo?
Dál chci pokračovat v práci, ještě víc přitvrdit. Někde se napsalo, jestli to je náš první a poslední úspěch, nebo jestli je to začátek slibné kariéry. Já věřím, že je to začátek.
Cítíte tady doma větší popularitu?
Možná mě pozná víc lidí, občas mě zastaví a gratulují, chtějí se bavit o tom, jaké to bylo. Nárůst popularity určitě je. Ale není taková, že bych odněkud vyšel a sesypali se na mě lidi. I nějaký ten podpis už jsem rozdal. Je to příjemné.
Jak vaše úspěchy prožívají rodiče?
Jsou to rodiče, takže dám na jejich radu. Škola dobrá, říkali, udělej si ji, ale vždycky mě s fotbalem strašně moc podporovali, viděli, že je mým životem. Už od těch šesti let. Ale abych měl aspoň něco, tak jsem se vyučil stolařem. Už to dva roky nedělám. Kdybych šel dál studovat, tak bych si spíš udělat maturitu a podnikal. Dělat stoly, to už bych dneska nezvládl.
Dáváte si na ruce speciální pozor?
Ne, jsem mladý kluk, takže dělám všechno, ale s rozumem. I když jsem se vyučil stolařem, doma žádnou dílničku nemám. Že bych si dělal poličky, to tedy ne. Neřežu na pilách.
Máte kromě fotbalu jiného koníčka?
Nemám. Jako každý se rád dívám na filmy, chodím do kina, bavím se kamarády. Fotbal zabere spoustu času. Trojfázové tréninky, pak přijdete do pokoje a jdete spát.
Co nějaké hříchy? Pivo… To jo, ale nejsem žádný velký pivař. Chutná mi a občas si ho dám, ale nepřeháním to, abych chodil na pět kousků každý den…
A jak jste na tom s cizími jazyky?
Špatně, nikdy jsem se je neučil. Ale je to potřeba, což jsem poznal v Kanadě. Půlka kluků třeba rozuměla, ale bylo nepříjemné, když někdo přišel a chtěl vás poznat a popovídat si, a já jenom říkal: Sorry, don’t speak English… Angličtina je určitě důležitá. Otevírá dveře do světa.
Už jste s ní začal?
Počkám, jak dopadnou jednání, nerad bych se učil třeba nesprávný jazyk.
CV
Radek Petr (20)
Narodil se 24. února v Opavě. V šesti letech se přestěhoval do Krnova, který dodnes považuje za své rodné město. „V místním FK Krnov jsem s fotbalem začínal,“ vzpomíná, „největší zápasy se ale odehrávaly na plácku za hospodou Kotelna. Tam šlo o sodovku, kolu nebo čokoládu.“ Za Krnov chytal do šestnácti let, poté odešel na dva roky do Opavy. V osmnácti přestoupil do Baníku Ostrava, kde nastupoval za B tým ve třetí lize. Když přišla v polovině uplynulé sezony nabídka z třetiligových Mutěnic na hostování, využil ji. „Bylo před mistrovstvím světa a věděl jsem, že když budu chytat pravidelně, můžu se dostat do lepší formy,“ říká Petr. Minulou středu se rozhodlo o jeho dalším působení a Radka Petra čeká cesta do Itálie, kde projde lékařskou prohlídkou a podepíše smlouvu s prvoligovým AC Parma.
(text 2)
Fotbal Ve stopách Maradony? Hráči úspěšné dvacítky by časem měli převzít reprezentaci
Diego Maradona, Carlos Dunga, Romario, Rui Costa, Luis Figo, Samuel Kuffour, Juan Roman Riquelme, Iker Casillas, Michael Essien, Javier Saviola, Carlos Tevez, Lionel Messi, to jsou jména těch nejslavnějších světových fotbalových hvězd, které si odvezly medaile z mistrovství světa hráčů do 20 let. Úctyhodný je i výčet jmen fotbalistů, kteří se ze světového šampionátu této věkové kategorie vraceli bez „placky“: Marco Van Basten, José Luis Chilavert, Davor Šuker, Dwight Yorke, Thierry Henry, Michael Owen, Rafael Marquez, Ronaldinho,…
I z tohoto velice stručného výčtu je zřejmé, že mistrovství světa „dvacítek“ je vždy velkou přehlídkou talentů, které později výrazně zasahují do vývoje světové kopané. Pro českou kopanou pro může být letošní stříbro z Kanady velkým příslibem.
Maradona, Riquelme, Saviola či Tevez jsou ovšem fotbalovými osobnostmi výjimečnými a příklady jejich fotbalového růstu na většinu ostatních hráčů nemusejí vůbec pasovat. Jaká je tedy šance, že se mladíci, kteří se tak výborně předvedli v Kanadě, za čtyři pět let stanou důstojnou osou české seniorské reprezentace, pro niž by pak nebyl postup na mistrovství světa mimořádným úspěchem, ale pravidlem?
Každé srovnání kulhá, ale… Žádná česká (ani československá) 20’ dosud výjimečně úspěšná nebyla, leč nabízí se srovnání s reprezentací o rok starších mladíků. Ti se v roce 2002 stali mistry Evropy. Pět let je dostatečně dlouhá doba pro to, aby bylo zřejmé, kam se ubírá jejich fotbalový osud.
Z devatenáctky fotbalistů, kteří si zahráli ve finálové části Mistrovství Evropy 2002, jen dva dosud neokusili zahraniční angažmá. Exslávistického defenzivního univerzála Hrdličku zbrzdila častá zranění, letos v létě odešel do Mladé Boleslavi. Rychlý útočník Žůrek si v reprezentační 21‘ a v Baníku natolik zvykl na lavičku, že se do základní sestavy těžko vměstnává i v individualitami nenabitém Zlíně.
Naopak do nejvyšší fotbalové klasy se zařadil brankář Chelsea Petr Čech. Vzhůru nadále míří spolehlivý krajní obránce Grygera, stoupající po strmé křivce Drnovice - Sparta - Ajax - Juventus. Dál bude záležet na tom, prosadí-li se do základní sestavy „Staré dámy“. Nejrozporuplnější osobností je průbojný útočník Milan Baroš, který po výborném vystoupení na Mistrovství Evropy 2004 a vítězství v Lize mistrů s Liverpoolem upadl do průměru. Po propuštění z Liverpoolu (jistě nebylo bez příčin, tak mladého výkonného hráče se velkokluby bez pádného důvodu nezbavují) zklamal v Aston Ville, novou příležitost dostal ve velkoklubu Olympique Lyon, dosud se v něm však neprosadil.
Dva hráči úspěšné 21’, Martin Jiránek a Radoslav Kováč, skončili v Rusku, a to v předním klubu Spartak Moskva, s nímž hráli i Ligu mistrů. V současné době má zřejmě větší šance prosadit se ve „fotbalovější“ Evropě Kováč, o něhož se v létě údajně zajímal Inter Milán. Jiránek doplácí na poměrně častá zranění a (možná s nimi související) výpadky formy. Další obránce mladých mistrů Evropy Rozehnal přestoupil letos v létě z Paris Saint Germain, v minulé sezoně nepříliš úspěšného, do Newcastlu. Přestože tento tým nepatří k absolutní anglické špičce, podaří-li se Rozehnalovi dostat se na místě stopera do základní sestavy v Premier League, jeho hvězda zazáří podstatně jasněji. Vzhůru nadále míří i záložník Jan Polák, kterému „cesta do zahraničí“ trvala poněkud déle. V létě přestoupil z průměrného bundesligového Norimberku do belgického mistrovského Anderlechtu.
Sedm mistrů Evropy, kteří jsou stálými členy Brucknerovy reprezentace, to není nijak vysoké číslo, ale ani (i vzhledem ke známé nechuti reprezentačního trenéra měnit základ mužstva) zanedbatelné. Zarážející je spíše to, že dvanáct mistrů Evropy uspělo podstatně méně.
První hráč ze stříbrné dvacítky, Brňan Mazuch, již podepsal italské Fiorentině, do Parmy hrající také v Serii A odchází gólman Petr a zahraniční kluby se zajímají i o střelce finálové branky Fenina a obránce Kubáně. Není pochyb, že do roka dvou je bude následovat většina spoluhráčů z Kanady. Na jejich osobním úspěchu bude v mnohém záležet úspěšnost českého fotbalu ve druhé dekádě jedenadvacátého století.
