Historicky cenné vily jsou vzácné jako malířské originály. Promítá se do nich jak atmosféra doby, tak individualita architekta i stavebníka. Spisovatelce Janě Máchalové a fotografu Ivanu Chvatíkovi učarovaly především italské vily, a to rovnou ty, které stály na samém počátku novověkého vilového fenoménu. Vily renesanční nacházející se v okolí Florencie či v blízkosti Říma.
Nejsou to vily v dnešním slova smyslu, spíš menší zámečky, ale právě od nich vede cesta ke stavbám, jako je – abychom zůstali v našem prostoru – Müllerova střešovická vila či brněnská Tugendhat. I přes vnější odlišnost spojuje tyto stavby stejná filozofie: měly svým majitelům poskytnout oddych od městského ruchu, měly jim dát možnost spojit výhody města a přírody.
Máchalová s Chvatíkem prošli mnoho italských vil postavených v šestnáctém až devatenáctém století a jejich osudy shrnuli do knihy Příběhy slavných italských vil (nakladatelství Kant). Jsou to děje dramatické, úctyhodné, příběhy moci a slávy, pýchy a pádů. Stačí jen ocitovat názvy kapitol: Pouze pro vyvolené (vila Godi-Malinverni), Zkamenělá pýcha ve větru laguny (vila Foscari), Pečeť italské krve (vila spisovatele D’Annunzia), Bušící srdce renesance (vila Careggi), Jen si rozčesat vlasy (vily Petraia a Castello) nebo Probuď se a mluv (vila Aldobrandini).
Většina vil v minulosti změnila majitele a dnešní vlastníci už zdaleka nereprezentují jen šlechtu. Někdy patří vila podnikatelům, jindy je veřejně přístupným muzeem. Snad každého majitele ale zasáhl jejich genius loci. Například jedna z majitelek vily Medici se poté, co dům prodala, k němu vrátila v podobě memoárové knihy. Vzpomínala na cesmíny, na vůni růží, na nábytek z osmnáctého století, na veselé žlutozelené dlaždice a přiznávala, že nikdy jí z paměti nevymizel den, kdy poprvé překročila práh domu. I to dokládá, že každá z té dvacítky vil je více než jen stavbou uprostřed zeleně. Je to živý organismus s duší.
