Česko musí zavést internetový prodej léčiv už kvůli unijní legislativě
Leden 2006. Mrzne, jako když praští, ale v nabité pizzerii Fresco vento (Svěží vítr) na pražském Palackého náměstí je dusno a parno. Probíhá zde tisková konference České lékárnické komory. Organizuje ji mediální agentura Ewing Public Relations, kterou si komora najala, aby jí pomohla vybojovat zápas proti snížení obchodní přirážky na léky a zároveň aby přispěla ke zvýšení prestiže lékárníků v očích veřejnosti. Za okny už mezitím demonstranti rozbalují protirathovské transparenty. Z jiskry se rozhoří plamen, jak říkávali ruští revolucionáři, a opravdu – protest lékárníků vede ke vzniku širšího krizového štábu, v němž jsou zastoupeni i zubaři a praktičtí a ambulantní lékaři. Vetkne si za cíl odvolání ministra a změnu zdravotnické politiky, která v podání ČSSD údajně škodí pacientům.
Červen 2006. Ministr zdravotnictví David Rath se opravdu chystá k odchodu, protože ČSSD ve volbách prohrála s ODS. Ale snížená marže na léky zůstává. Nebo, lépe řečeno, má být od srpna nahrazena takzvanou sestupnou marží, kterou si s ministerstvem zdravotnictví za zády prezidenta lékárnické komory Lubomíra Chudoby dohodlo Grémium majitelů lékáren (GML) a Asociace provozovatelů lékáren (APL). A ne dost na tom. Od 15. června platí dvě nové vyhlášky ministerstva zdravotnictví. Jedna vyvádí takzvanou výdejnu léčivých přípravků ze závislosti na „kamenné“ lékárně a definuje ji jako „samostatné zařízení lékárenské péče“. Druhá stanovuje, že léčivé přípravky, jejichž výdej není vázán na lékařský předpis, lze vydávat samoobslužným i zásilkovým způsobem.
Neúspěch.
Prestiž lékárnické profese ponechme stranou. Není k dispozici zdroj, z něhož by bylo možné čerpat hodnověrné informace o její úrovni. Snáze změřitelné je však to, že za půl roku protestů se České lékárnické komoře nepodařilo zabránit žádnému z opatření, která si David Rath - údajně nekvalifikovaně a ze zášti, veden prý choromyslnou posedlostí nechvalně známého císaře Nerona - na lékárníky připravil. Jednoho ze členů lékárnické komory, jehož jméno má redakce týdeníku EURO k dispozici, tato neúspěšnost protirathovské kampaně dokonce vedla v ohlasu na článek Dohoda s arciďáblem (EURO 13/2006) k závěru, že „pan doktor Chudoba postupoval vůči ministrovi zdravotnictví nešikovně a neúčelně a nadřadil svou osobní antipatii zájmům komory“.
Efektivnost investic.
To už je ale otázka, kterou si členové komory musí vyřešit sami. Týdeníku EURO nepřísluší, aby to hodnotil. Tím spíše, že nedávno dle názoru Lubomíra Chudoby lékárníkům křivdil, když uveřejnil větu, že „lékárníci hrozí, že podají žalobu na stát, když si lidé budou moci volně prodejné léky kupovat supermarketech, u benzinových pump nebo po internetu“. Je to totiž jinak. Nikoli lékárníci, nýbrž provozovatelé lékáren – ty, jak tvrdí Lubomír Chudoba, nelze nazývat lékárníky, protože se jedná o nadnárodní společnosti provozující v Česku sítě lékáren – hrozí státu, že se budou právně domáhat odškodnění, pokud by kvůli aplikaci zmíněných dvou vyhlášek byly zmařeny jejich investice v Česku. Lékárnická komora sama státu žalobou nehrozí, ale s požadavkem nadnárodních společností je solidární.
Vysoké náklady.
Hlavní kritika směřuje vůči vyhlášce o technických a věcných požadavcích na vybavení zdravotnických zařízení, která nově definuje výdejnu léčivých prostředků. APL tvrdí, že jednak neumožňuje poskytnout „i elementární“ lékárenskou péči v potřebné kvalitě, jednak zavádí nerovné podmínky vůči dosavadním provozovatelům, protože „komplexně vybavená ´úplná´ lékárna nebude moci soutěžit v nákladech s prostou místností bez nákladného vybavení považovanou nyní za lékárnu“.
Ta druhá výhrada je hlavní a lze jí rozumět. Členské firmy APL investovaly značné prostředky do zřízení lékáren na atraktivních místech. Jak uvádí Richard Wustinger, předseda představenstva společnosti Ravenswood Pharma, která se chystá podnikat právě ve výdejnách léčiv, průměrný náklad na zřízení lékárny v hypermarketu se pohybuje kolem půldruhého až dvou milionů korun. Nájemné tam činí třináct až patnáct a někdy i více eur za metr čtvereční, takže při průměrné velikosti lékárny sto až sto čtyřicet čtverečních metrů může činit padesát až sto tisíc korun měsíčně. Připočteme-li k tomu mzdy, odvody a nezbytnou režii, mohou provozní náklady dosáhnout dvou set až tří set tisíc korun měsíčně.
Konkurenční výhoda.
Individuální majitelé lékáren sdružení v GML většinou nemají krám na nejrušnějších místech, ale aby učinili zadost zákonům, musí do vybavení a provozu lékáren také dost investovat. Výdejna, po níž vyhláška požaduje jen čtyřiadvacet metrů čtverečních prostor, výdejní stůl, úložnou skříň, trezor, chladničku, pokladnu, židli pro pacienty, pracovní stůl, dřez a umývadlo, je silně zvýhodněný konkurent. Tím spíše, že výdejny sice bylo možné zřizovat i dosud, ale byly na ně tvrdší požadavky.
Argumenty, že výdejny nebudou mít dostatečnou zásobu léků nebo že chybějící laboratoř neumožní připravovat běžná léčiva, už nezní tolik přesvědčivě. Velkodistributoři léčiv na tuzemském trhu jsou dnes už natolik vyspělí, že dokážou většinu léků dodat do několika hodin. Tohoto servisu ostatně využívají i „kamenné“ lékárny. Stejně tak je na ústupu vlastní příprava medikamentů, protože různé roztoky, masti a další přípravky dokážou bez problémů dodat specializované firmy. A tisíckrát zmiňovaná špatně chodící venkovská důchodkyně raději půl dne nebo i den na lék počká, než aby kvůli němu „rajzovala“ do města.
Lékárníci a provozovatelé budou muset svůj boj proti liberalizaci výdejen zaměřit hlavně na tu konkurenční stránku věci. Povolební komplikace s ustavováním vlády však pracují proti nim, protože výdejny lze poměrně snadno zavést, ale horší bude v budoucnu znovu zásadně změnit podmínky, pokud do výdejen vloží prostředky noví nebo i dosavadní účastníci trhu s léčivy. Také by se totiž mohlo stát, že stát bude terčem kritiky ze dvou stran – za to, že podmínky pro lékárenskou živnost liberalizoval, i za to, že je zpřísnil.
Sporná možnost.
O výdejnách se nyní hodně mluví, protože by mohly současným kamenným lékárnám vzít citelnou část trhu. Téma zásilkového prodeje volně prodejných léčiv, který povoluje vyhláška o správné lékárenské praxi, je méně frekventován ze dvou důvodů. Jednak jak tvrdí Vladimír Finsterle, provozovatel internetových stránek Lékárny CZ, první tuzemské internetové lékárny, podíl zásilkově prodávaných léčiv se bude vždy pohybovat pouze v jednotkách procent, a jednak je pouhá ministerská vyhláška na zavedení internetového prodeje léčiv slabá. Vladimír Finsterle tvrdí, že sám zatím zvažuje, zda začne s prodejem volně prodejných léků po internetu, protože je zapotřebí, aby byly učiněny odpovídající změny i v zákoně o léčivech. Ten mimo jiné stanoví, že lék musí být vydán lékárníkem a v lékárně. A je otázkou, co to znamená v lékárně. Část právníků by si to mohla vykládat místně a chápat lékárnu pouze jako hmotný obchod, s šuplíky na léky a výdejním stolem.
Nedostatek nehrozí.
Stejného mínění je zřejmě i Lubomír Chudoba, který na otázku týdeníku EURO, jak se dívá na prodej volně prodejných léků v supermarketech, u benzinových pump nebo po internetu, odpověděl: „Zastávám názor, že léky nejen na lékařský předpis, ale i volně prodejné mají být dostupné výlučně prostřednictvím lékáren.“ Na podporu svého stanoviska argumentuje možností osobní odborné konzultace i garancí „kamenných“ lékáren, že léky jsou řádně uchovávané a že se do distribuce nedostanou padělky. Významné je konstatování prezidenta lékařské komory, že „lékáren je dostatečný počet a jsou snadno dostupné“. Na zmíněné lednové demonstraci totiž komora hrozila, že kvůli snížení obchodní přirážky zanikne část malých lékáren a odrazí se to v horší dostupnosti lékárenské péče.
Liberální Dánové.
Pokud je pravda, co říká první místopředseda GML Dušan Holečko – že své internetové stránky má „už“ čtvrtina českých lékáren – pak rezervovaný vztah lékárníků k zásilkovému prodeji léků může být způsoben i nízkou internetovou gramotností. Vladimír Finsterle ale optimisticky tvrdí, že roste počet kolegů, kteří vidí v internetové lékárně nikoliv nekalou konkurenci, ale vhodný doplněk lékárny klasické. Spolupráce se silným zdravotnickým portálem podle něj může lékárníkům přinést výhody, protože tím získávají přístup ke znalostnímu a logistickému zázemí, které by si jinak museli vytvářet sami se všemi prvotními úskalími.
Internetový prodej léků ale u nás bude třeba zavést už proto, že to za oprávněnou potřebu občanů považuje i evropská legislativa. Jak upozorňuje Vladimír Finsterle, hovoří o tom i jeden z judikátů Evropského soudního dvora. S tímto způsobem prodeje proto počítal i vládní (EU) návrh zákona o léčivech, který ovšem minulá sněmovna nestihla projednat. Nové ministerstvo zdravotnictví však bude muset obdobnou normu znovu předložit, protože „evropská“ novelizace zákona z roku 1997 není únosná. Jak tvrdí Vladimír Finsterle, úprava zásilkového prodeje léků obsažená v původním návrhu zákona byla v souladu s evropskou praxí, byť se týkala jenom volně prodejných léků. Za nejliberálnější trhy s léčivy považuje Finsterle dánský a německý. V obou těchto zemích, a dále v Nizozemsku, Švédsku a Velké Británii si lze po internetu objednat jak volně prodejná léčiva, tak i preparáty na předpis.
