Nového šéfa FED čeká silný nepřítel jménem inflace
V čele amerického Federálního rezervního systému (FED), tedy nejmocnější centrální banky světa, stojí již osmnáct let Allan Greenspan. Po této dlouhé době ho 31. ledna 2006 nahradí princetonský ekonom Bernard Bernanke (jeho portrét si můžete přečíst na straně 98).
Jak zní hlavní otázka?
Před novým nejvyšším správcem amerického dolaru stojí mnoho úkolů. Mnozí odborníci se totiž domnívají, že hrozí jistá nebezpečí spojená s rostoucí bublinou na trhu s nemovitostmi. Objevují se také tlaky, jež se mohou odrazit v indexech užívaných k monitorování změn v cenové hladině, vyplývající z nárůstu ceny ropy. Někteří ekonomové vidí problémy také v oblasti vnějších hospodářskopolitických vztahů. Statistiky americké platební bilance totiž poslední dobou nejeví známky rovnováhy mezi účty, což se odráží v tendencích k oslabování dolaru. Bernard Bernanke ale ujistil novináře o tom, že naváže na „úspěšnou“ konstruktivistickou politiku centrálního plánování inflace nebo - chcete-li - politiku jejího cílování.
Sofistikované matematické modelování či empirické sledování inflačních cílů považuje řada mnohých ekonomů za tak složitý ekonomický problém, že je třeba jej vložit do rukou pouze těch nejvzdělanějších a nejodpovědnějších, mezi něž Bernard Bernanke pravděpodobně patří. To je také důvod, proč se mnoho lidí ptá: „Je schopen nový předseda vyhrát boj s inflací respektive deflací?“ Myslím, že by se však měli spíše ptát: „Jaké znehodnocení dolaru Bernanke naordinuje a jak hluboko jeho politika zasáhne hospodářské poměry Spojených států a dalších zemí?“
Teplé peníze.
„Boj“, který Bernanke svede s nepřítelem zvaným inflace, respektive deflace, vyplývá ze sémantického převratu, jenž mate veřejnost už několik desítek let. Zmiňovaný index spotřebitelských cen (CPI, podobných indexů existuje více, k predikcím se například užívá PPI) není totiž adekvátním rozpoznávacím nástrojem klasicky chápaného slova inflace. Růst či pokles cen zboží a služeb, obsažených v arbitrárně vymezeném koši, může odrážet i jiné vlivy než čisté nominální změny v nabídce peněz. Inflace v tradičním slova smyslu, užívaném již v první polovině 19. století, ale byla vždy výslovně spojována pouze se znehodnocením peněžních prostředků, které bylo způsobeno nárůstem peněžní zásoby. Krátkodobě však taková změna může vyvolat i reálnou odezvu neboli neadekvátní reakce ekonomických agentů spojených s neschopností rozlišovat mezi reálnými cenovými signály a nominálními změnami. Toho si je a byl Alan Greenspan velmi dobře vědom a kvůli tomu má i „tloušťka jeho aktovky na zasedání“ vliv na vývoj finančních trhů. Tedy samotná klasicky pojmenovaná inflační politika centrálních bank má možnost ve skrytu mást veřejnost a ovlivňovat reálné chování jednotlivců, čímž samozřejmě ovlivňuje také statistiky měření inflace v „moderním“ slova smyslu. Tato inflace, s níž svádí centrální bankéři nemilosrdný boj, je buď výsledkem jejich vlastní činnosti, nebo reálných změn v dostupném množství zdrojů použitých ve výrobě produkce obsažených v indexech, s čímž nemá možnost centrální bankéř nic udělat, jestliže neumí tyto zdroje rozmnožit. Kromě toho je vedlejším efektem rozdělování nově natištěných peněz také nutná redistribuce od lidí s méně pružným příjmem k lidem poblíž centrálních bank, jimiž jsou například bankéři nebo finančníci, kteří se dostanou k „teplým“ penězům nejrychleji. Dlouhodobě se ale projevuje pouze nominální změna nabídky peněz, které nelze prakticky nijak z žádného cenového indexu vypreparovat. Centrální banka tak jednoduše „bojuje“ proti tomu, co sama způsobuje tím, že upravuje peněžní zásobu. Nebo proti tomu, do čeho nemá možnost zasáhnout jinak než matoucí dlouhodobě neudržitelnou cenovou diskoordinací.
Už od cenové revoluce...
Cílování inflace má dnes kromě toho další, vznešenější podstatu. Jejím zásadním úkolem je zabránit „nikým“ nechtěné deflaci. Taková politika má své nevyhnutelné důsledky. Například cenová hladina USA od roku 1913 do roku 2000 vzrostla více než sedmnáctinásobně.V Česku mezi lety 1990 a 2001 vzrostly ceny (CPI) více než trojnásobně, mimo jiné také jako důsledek masivního nárůstu oběživa. (Z 30 miliard korun v roce 1993 na více než 170 miliard v roce 2001.)
Pro srovnání: na konci šestnáctého století byly ceny v Evropě troj až čtyřnásobně vyšší než na jeho počátku, a to vzhledem k masivnímu přílivu monetárních kovů ze zámořských kolonií. Toto období je v dějinách nazýváno jako cenová revoluce. Ekonomové v té době poprvé začali přemítat o vrtkavosti kupní síly peněz a začali rozeznávat teorie, jež nám dnes blízce připomínají kvantitativní teorie peněz. Je zajímavé, že nikdo nechápal růst cenové hladiny jako něco hospodářsky prospěšného (odstranění vzácnosti transakčních prostředků bývalo v očích panovníků chápáno jako nutná podmínka pro zajištění financování válek). Naopak nikoho nenapadlo, že by pokles cen mohl někomu škodit. Vždyť samotný hospodářský růst je korunován poklesem cen. Růst produktivity znamená vyšší množství produkce na trhu. Výrobci se tak musejí vyrovnat s konkurencí, která je nutí snižovat ceny, pokud je v ekonomice konstantní množství peněžních jednotek. Kupní síla peněžních jednotek roste.
Důvodů, jež by ospravedlnily deflaci, je samozřejmě víc. Všechny se dají zahrnout do skupiny pružného přizpůsobování cenových signálů, a to oběma směry. Existence nepružností, kupříkladu mezd, nemůže ale ospravedlnit ztráty v podobě nezaměstnanosti způsobené špatnou cenovou koordinací, ekonomicky neobhajitelného přerozdělování důchodů nebo odbouráváním nevhodných minulých investic. Naopak je to další argument pro hledání adekvátnějšího institucionálního rámce.
Je jasně patrné, že inflace, tak jak ji známe dnes, má co dočinění se samotným měnovým systémem, který koncem 19. a během celého 20. století prošel mnohým závažnými změnami. Neměli bychom tedy spoléhat na lidi, kteří bojují s tím, co je zakotveno v samotném systému, a měli bychom se zamyslet nad samotnou podstatou bezprecedentního fenoménu: centrální plánování problém nikdy nemůže vyřešit, neboť jej způsobuje. Zamysleme se nad dnes tak závažnými problémy, pro které nemáme v historii možnost najít ani pojmosloví.
