Už jen vyslovit jméno osady, v níž se tento hotýlek, respektive penzion nachází, vyžaduje notnou dávku úsilí. Ittoqqortoormiit je vesnička s asi 450 obyvateli ležící na východě Grónska v oblasti největšího a nejširšího fjordu na světě. Místní tu jedí to, co si zrovna uloví, a letadlo s poštou sem létá každé dva měsíce. Ovšem i to má pochopitelně své kouzlo. A ocení ho zejména ti, kteří prahnou po tom být alespoň na chvíli stranou od veškeré civilizace. Ostatně, dál už to snad ani nejde.
V celém Grónsku, které je zároveň i největším ostrovem na světě, žije pouhých 57 tisíc lidí, ovšem hned tři čtvrtiny z nich se usídlili v hlavním městě Nuuku, jež se nachází na opačné straně země. Hustota zalidnění činí 0,026 obyvatel na kilometr čtvereční, přičemž v okruhu jednoho tisíce kilometrů od Ittoqqortoormiitu byste jakoukoliv jinou podobnou osadu našli jen stěží. Tak odlehlé toto místo doopravdy je.
Přespat v „hotelu“ se prodraží, ale vyplatí se to
Místní si ale nestěžují. Ostatně, k životu daleko za polárním kruhem mají vše, co potřebují, a možná i něco navíc. V samotném Ittoqqortoormiitu se nachází několik desítek pestrobarevných baráčků vybavených elektřinou a krbem. V místním rekreačním centru mají k dispozici dokonce i Wi-Fi připojení, takže v případě potřeby si mohou cokoliv objednat na internetu. Jedinou nevýhodu snad představuje skutečnost, že na doručení balíčku se většinou pár týdnu načekají. Charterové letadlo z Islandu sem totiž létá jen jednou za dvě měsíce.
A co se týče samotného penziónu, který je považován za nejodlehlejší ubytovací zařízení na světě, v něm se za lehce vyšší cenu 90 dolarů za noc (cca 2 060 korun) můžete coby turista nechat rozmazlovat vyhřívanou prkennou podlahou, ledničkou naplněnou až po okraj a štosem „devadesátkových“ filmů na DVD. Na ty ale stejně s největší pravděpodobností nebudete mít příliš času. Ne, pokud budete chtít zažít to, co se vám kdekoliv jinde asi jen tak nepoštěstí.
Mráz zalézající až do morku kostí i jedinečná podívaná
Ti odvážní z vás, kteří se rozhodnou tuto oblast navštívit, se mohou mimo jiné těšit na teploty sahající k hranici i 30 stupňů pod nulou (v zimě dokonce až k minus 60), jízdu na sněžných skútrech napříč krajinou, kde není vidět nic jiného než jen nekonečně bílé pláně, a máte-li štěstí, pak i na dech beroucí polární záři. Ta se nad hvězdami posetým grónským nebem objevuje nejčastěji v rozmezí od září a dubna. Během prosince a ledna je navíc potřeba počítat s tím, že dny jsou zde opravdu velmi krátké, neboť v tomto období slunce vůbec nevystoupí nad horizont.
Loví jako divoši a strachují se, aby nebyli sežráni medvědy
Přes den místní obyvatelé loví divokou zvěř, a to jak v rozlehlé tundře kolem, tak na moři. K dopravě z místa na místo používají saně poháněné tažnými psy a zbytek času stráví jejich krmením. Po celou dobu se přitom musejí mít velmi na pozoru před všudypřítomnými ledními medvědy, kteří ve snaze najít pro sebe nějakou tu potravu čas od času zabloudí a ocitnou se v bezprostřední blízkosti osady.
„Náš vztah s ledními medvědy se hodně změnil,“ objasňuje majitelka penzionu Mette Barsalejsenová, cituje ji web CNN. „Když jsem byla holčička, vydávali jsme se na túry po tundře, abychom je našli. Nyní musíme během zimy nosit pušku, jelikož často přicházejí do města. Zejména pro nás, kteří máme děti, je to velmi strašidelné – vždycky se bojím,“ přiznává.
Turismus coby nový zdroj příjmů
Lidé z vesničky Ittoqqortoormiit byli po celé dekády soběstační, živili se prodejem medvědích kožešin a lovem velryb. Po zavedení kvót ze strany mezinárodního společenství a omezení rybolovu museli nicméně přijít s novým řešením, jak si vydělat na živobytí. A tak se uchýlili k turismu.
Otevření se turistům a strach z ledních medvědů ovšem nejsou jedinými změnami, které místní obyvatelé za posledních několik let zaznamenali. Mění se též samotná krajina.
„Když jsem byla mladá, moře zamrzalo v září,“ dodává Barsalejsenová. Nyní, jak podotýká, k tomuto jevu dochází až o dva měsíce později.
Zda se turismus ukáže jako ta správná cesta kupředu a zda se podaří obyvatelům Ittoqqortoomiitu vypořádat se s měnícími se přírodními podmínkami, ukáže až čas. Jedno je však jisté už teď, a sice že navzdory kruté zimě, která zde panuje po většinu roku, stojí toto místo rozhodně za návštěvu. Zejména pak touží-li člověk být alespoň na nějaký ten čas stranou od lidí.
ČLÁNKY DO MAILU