První londýnský starosta slibuje zavést ve městě islámské právo
Závěrečná scéna z Ivana Hrozného, část první. „Budoucí despota byl vyhoštěn. Chce se vrátit zpět a vládnout Moskvě, ale zůstává v exilu. A najednou, vzadu na horizontu, ve sněhu se vynoří zástupy tisíců a tisíců rolníků. Ti mu jdou naproti, aby ho přivedli zpět. Něco takového si představuji, nastínil v rozhovoru pro britský časopis The Times ještě vloni v listopadu Ken Livingstone (54), od května starosta Londýna, tehdy ještě jen poslanec parlamentu a volný novinář deníku The Independent. Přirovnání k Ivanu Hroznému je pro něj přijatelnější než ta strašná přezdívka „rudý Ken , kterou mu dávají. Vyvolávání ruského cara mělo být jasnou výzvou premiéru Tonymu Blairovi: zabránit miláčkovi lidu, aby se stal prvním voleným londýnským starostou, znamená připravit tomuto zástupci „rolníků, dělníků a veškerého utiskovaného londýnského lidu velkolepý návrat v budoucnosti. Tento „návrat mu však vlastně připravila už před čtrnácti lety konzervativní premiérka Margaret Thatcherová. Londýn tehdy stejně jako do konce letošního dubna neměl svého starostu a Livingstone se postavil do čela Rady Velkého Londýna, což po pěti letech coby experiment Margaret zatrhla. Nejodpornější chlap. Pro tisk není levicový politik, který se volebního klání o starostu účastnil jako nezávislý kandidát, nikým neznámým. V osmdesátých letech si dokonce vysloužil v bulváru titul „nejodpornější chlap v Británii . Dodnes má pověst oportunisty, manipulátora a sobce. Jeho bývalí političtí kolegové z Labouristické strany mu nemohou přijít na jméno, ač on sám tvrdí, že jediným rozporem mezi stranou a jím byl opačný názor na privatizaci londýnského metra. O veřejné dopravě má totiž vlastní představy. Navrhuje například odvození ceny jízdného od výše příjmu. Chápe dokonce, že mu Blair a ostatní politici nevěří. „Ale za rok a půl mého starostování budou říkat: Nepletli my jsme se s tím Kenem, není to nádhera, že právě on se stal starostou Londýna? Vyřešil problémy v dopravě, naši Achillovu patu, básní Livingstone. Sám ono „zpropadené metro, které nikdy nejezdí, jak by mělo , každý den používá. Aby hromadná doprava fungovala, hodlal aspirant na starostu „hlavního města světa po svém zvolení zavést ve městě islámské právo šaría. „Prvnímu řidiči auta, který vjede do trasy určené pro autobusy, useknout ruku. Druhému, to si ještě rozmyslím, plácá. Politik showbusinessu. Excentrik, cynik, sarkastik, charismatik, obhájce práv menšin. Všech. Snad kromě královské rodiny, kdyby se dala zařadit mezi minority. Když byl pozván na svatbu prince Charlese a Diany v roce 1981, bojkotoval slavnost a ve svém úřadě se sešel s „teroristou Gerrym Adamsem. O čtrnáct let později tento stejný terorista – šéf republikánů, popíjí pravidelně čaj s Tonym Blairem, což Ken neopomene vyzdvihnout jako chválu vlastní předvídavosti. Pro jeho laciné výstupy a bonmoty však Blair nemůže Livingstonovi přijít na jméno. Považuje ho za populistu a politika showbusinessu. A kdyby šlo jen o lehké vtipy. Pohoršení vyvolalo Livingstonovo nešikovné přirovnání obětí nacismu k „milionům lidí třetího světa, kteří umírají kvůli šílené politice velkých mezinárodních organizací vedených Washingtonem, jako Mezinárodní měnový fond, Světová banka a nyní Světová obchodní organizace . Dotčené se snažil vzápětí usmířit tím, že někteří z jeho nejlepších přátel pracují v londýnské City. Londýnský chameleon. Syn skotského námořníka a anglické tanečnice, který se narodil „ve stejnou dobu jako welfare state , v roce 1945, vyrostl na jednom londýnském sídlišti, v sedmnácti se živil jako myč oken, v sedmadvaceti získal učitelský diplom. Do politiky vstoupil v polovině sedmdesátých let a dodnes v ní setrval. Když ale nebyl zvolen labouristy za jejich hlavního kandidáta na starostu, rozhodl se stranu opustit a pasovat se za nezávislého. Volební kampaň prožil v otevřeném autobuse s megafonem v ruce. S imagí mu očividně nikdo neradí. Nosí obleky, které vypadají všechny stejně, jeho kravaty jsou příšerné, jak tvrdí britští komentátoři, a baloňák určitě dostal od inspektora Columba. „Občan Ken , jak mu někdy přezdívá britský tisk, má kromě politiky tři vášně: zahrádkaření, moderní umění a… podlézání. „Pro tohoto chameleona je normální najít slova, která uspokojí jakékoliv auditorium, napsal o něm londýnský dopisovatel deníku Le Monde. Ken se ve zvířatech vyzná. Nejenže doma chová želvy, ještěrky a další plazy, ale navíc je viceprezidentem Londýnské zoologické společnosti. Co si o něm myslí jeho partnerka Kate Allenová, s níž žije už osmnáct let, se neví. Tato ředitelka místní kanceláře Amnesty International a aktivní členka Národního výboru pro uprchlíky se tisku vyhýbá jako moru. „Má vážné povinnosti a neví, proč by měla šaškovat v mé kampani, svěřil se Livingstone. Zvolený londýnský starosta je rovněž gurmán a vyznavač dobrých vín. Čas od času napíše článek do gastronomické rubriky deníku The Evening Standard. „Jsem jako Danton, který žil v bordelech a uměl ocenit pěkné stránky života, žertuje. Jeho vtípky i to, že se nikdy sám nebere vážně, zabírají. „Až budu starostou, prohlásil jednou, „dohlédnu na to, aby slunce zářilo nad Londýnem každý den. I v noci. Úspěch byl zaručen.
