Kandidát na šéfa České rafinérské má prý letos smůlu
Snem většiny manažerů je stát se šéfem špičkové průmyslové firmy. Generální ředitel Kaučuku Kralupy Radomír Věk tuto šanci ve svých pětačtyřiceti letech má, ale nejraději by zůstal na svém současném místě. Říká, že letošní rok pro něj začal velice špatně: 8. ledna si při lyžování zlomil nadvakrát nohu, 17. února mu sdělili, že ve své dosavadní funkci končí a přestupuje do České rafinérské. Když tuto zprávu jeho přímý nadřízený, generální ředitel a předseda představenstva Unipetrolu Pavel Švarc, veřejně oznámil, šuškalo se, že si dosazuje do neposlušné dceřiné společnosti „svého člověka (EURO 9/2000). Věk tuto spekulaci odmítá a upozorňuje, že ho naopak čeká tvrdá řehole. Vedení Unipetrolu na jeho přestupu ovšem trvá a o jiném řešení odmítá diskutovat. „Byl to tříminutový rozhovor a Švarc při něm postupně odmítl všechny mé protiargumenty, tvrdí Věk. S nynějším šéfem České rafinérské Ivanem Ottisem si má vyměnit křeslo po valné hromadě plánované na polovinu dubna. Rotace po spirále. Česká rafinérská se v anketách Czech Top 100 drží v první desítce firem. V hodnocení nejlepších výrobních podniků vychází ještě lépe, vykazuje trvalé zisky a mnozí odborníci ji řadí hned za mladoboleslavskou Škodovku. Přestup z Kaučuku, který se v posledních letech pohyboval ve ztrátě nebo těsně nad ní, tak mnozí považují za přesun do první ligy. Radomír Věk připouští, že je to v profesní kariéře velká šance. Průmysl přechází pod křídla zahraničních firem a na nejvyšších manažerských postech brzy nebude místo pro Čechy, kteří za sebou nemají mezinárodní praxi. „Zahraniční vlastníci sice často akceptují český management, ale například post generálního nebo finančního ředitele zpravidla obsadí zvenčí nebo někým, kdo tu praxi má, upozorňuje Věk. Česká rafinérská má zahraniční vlastníky (firmy Agip, Shell a Conoco), mezinárodní vedení a uvnitř podniku je jednacím jazykem angličtina. Věk prý aktivně mluví anglicky a rusky. Z Kaučuku se Věkovi přesto nechce odejít. V Kralupech začínal od nuly a říká, že firma má nyní to nejhorší za sebou. „Věnoval jsem jí dva roky života a nyní ji mohu považovat za stabilizovanou společnost. Pokud by zůstal, dostala by podle něj šanci i rodina. „Až teď jsem si uvědomil, že jsem na ni měl málo času, že můj syn se musel v době dospívání obejít bez mé pomoci, lituje. Pověrčivost. Generálním ředitelem Kaučuku se stal koncem roku 1998, po dvouleté přestávce, během níž byl zástupcem finančního ředitele mateřského Unipetrolu. Jednání o návratu do Kralup se odehrávalo velmi podobně jako to nynější. „Kaučuk se tehdy ocitl ve svízelné situaci a tehdejší šéf (Miroslav Téra – pozn. redakce) mi to prostě nařídil, vzpomíná. Radomír Věk přišel do Kaučuku v roce 1979 ihned po absolvování Vysoké školy chemicko–technologické. Nastoupil do dělnické profese destilatéra tamní rafinerie. Po dvou letech povýšil na směnového mistra a v roce 1988 na vedoucího výroby rafinerie. Po revoluci nastoupil do funkce hlavního účetního, což podle něj bylo východisko z nouze. „Potřebovali jsme se naučit nové účetní postupy a ve firmě nebyl nikdo, kdo by se tomu mohl věnovat. Ve vedení jsme se tehdy dohodli, že se to musím naučit já, konstatuje. Vzpomíná, že na ekonoma se přeškolil po třinácti letech provozní praxe, toto číslo ovšem zmiňuje nerad. „Jsem pověrčivý, takže raději říkám po více než dvanácti nebo po téměř čtrnácti letech. Tvrdí, že vnímat, co by mohlo být špatným znamením, ho naučila právě praxe v rafinerském provozu. Setkal se při ní se dvěma smrtelnými úrazy a věří, že zvýšená pozornost, byť třeba kvůli černé kočce, která přeběhla přes cestu, nikdy není na škodu. Pevný bod. Mimo Kaučuk není Věk příliš známý. Novinářům se vyhýbá a ani v regionu nepatří mezi osoby, které jsou vidět na každé místní akci či oslavě. Prezident Svazu chemického průmyslu a šéf CHZ Sokolov Miroslav Krejčí to přisuzuje povahovým vlastnostem a tvrdí, že Věk má pro slibnou profesní kariéru nejlepší předpoklady. „Je to člověk s analytickým myšlením a jeho rozhodnost se projevuje jinak než boucháním do stolu, říká. Krejčí stál u zrodu České rafinérské a při přípravě privatizace mu s finančními podklady pomáhal právě Věk. Provozní a ekonomickou praxi považuje Věk za ideální kombinaci, protože se právě díky ní může na postu generálního ředitele relativně rychle rozhodnout. Zastává názor, že šéf musí být pro podřízené pevným bodem a nesmí dát najevo, že si nevěří. „Když mě zahraniční banky na jaře roku 1998 předložily své podmínky a pohrozily, že při nesplnění jediné z nich pošlou podnik do konkursu, rozhodl jsem se, že si tu informaci nechám pro sebe. O syndikovaném úvěru jsme pak vedli tvrdá, více než desetiměsíční jednání. Ovšem i nejbližší spolupracovníci se o hrozbě konkursu dozvěděli až v době, kdy už byla za námi, vzpomíná Věk. Šéf Kaučuku chodí hrát basketbal, před úrazem i dvakrát týdně. Kdysi toužil jezdit v automobilu značky Porsche. Dnes má v pracovně alespoň čtrnáct miniatur těchto vozů. Přestože je to pro něj stále nejhezčí auto na světě, myslí si, že se k němu už nehodí. Domnívá se, že nyní by mu lépe „slušelo pěkné terénní vozidlo.
