Po neúspěšném pokusu prodat počátkem tohoto roku „velký balík“ české elektroenergetiky vláda opět dala bezvýhradnou důvěru ministru Grégrovi a schválila jeho plán na monopolizaci energetiky, včetně jeho uskutečnění bezprostředně před volbami. Bezpochyby nejdůležitější a asi i největší privatizační transakce v novodobé historii českého státu tak probíhá nepovšimnuta jak politiky, tak médii, a zřejmě i samotnými ministry. Obvyklé připomínkové řízení se nekonalo, s transakcí byli ministři seznámeni až při zasedání vlády. Jako blesk z čistého nebe však zapůsobilo to, že na mimořádné valné hromadě ČEZ, na níž měli akcionáři transakci schválit, ji Fond národního majetku (FNM) zablokoval.
Spekulace.
Jde o transakci v hodnotě více než 300 miliard korun. Tato částka je odvozena od ceny státního podílu v energetických firmách (nejméně 200 miliard), kterou vláda požadovala při pokusu jej prodat. Oprávněnost ceny transakce potvrzuje minimálně jedna známá strukturovaná nabídka zahraničních investorů, která by vládnímu požadavku platby za státní podíly vyhověla. V zemích s dlouhou tradicí tržní ekonomiky se fúze a akvizice tohoto rozsahu primárně oznamují akcionářům prostřednictvím vedení dotčených společností a všichni víme, jak dlouhý a složitý proces je nutné poté podstoupit k dosažení vytčeného cíle. A fúze v hodnotě deseti miliard eur není nic malého. Jinak je tomu v Česku. Jako akcionář ČEZ jsem byl v průběhu jednání mimořádné valné hromady obšťastněn dvoustránkovým textem, z něhož vyplynulo, že výsledkem transakce „…může být optimalizace výrobního procesu ČEZ…“. Ani slovo o významu pro akcionáře. Mohu se tedy domnívat, že ČEZ není na transakci vůbec připraven a je v podstatě vládou strkán do něčeho, co nechce. Připouštím, že to je silná spekulace, skočit po konkurenci manažeři ČEZ zajisté chtějí, a konečně se jim nelze divit za podmínek, které pro to vláda připravila.
Před a po.
Dosud stát (FNM) vlastní 67 procent ČEZ s jeho stoprocentní dcerou ČEPS a zhruba polovinu akcií v osmi distribučních společnostech. Za to chtěl získat více než 200 miliard korun na ruku a okamžitě. Po vládním rozhodnutí ze 6. května má FNM prodat ČEZ své podíly v distribučních firmách a naopak ČEZ prodá Osinku 66 procent akcií ČEPS, to vše s finančním efektem pro stát ve výši 17 miliard, který bude ČEZ splácet do roku 2006. Na své si přijde i MPSV, které bude vlastnit akcie za zhruba pět miliard korun.
Akt FNM, byť šlo o formální důvody, vyvolal řadu spekulací o jeho politickém pozadí. Nechme politikům, co jejich jest, obecně však platí, že nevratné kroky končící politické reprezentace nepatří k oblíbeným trikům, kterým po volbách nastoupivší vláda tleská. Zkusme se spíše na transakci podívat kriticky – to se totiž ve vládě ani v médiích před jejím schválením nestalo. Rázem se objeví pochybnosti.
Pochybnost první.
Po konci balíkové privatizace se velmi rychle objevil scénář fúze české energetiky. Jeho iniciátor zřejmě není znám, státní orgány však vědí, že v úvodních diskusích o privatizačních scénářích, které vedla příslušná ministerstva s poradci Deloitte & Touche, byl tento fúzní scénář označen za nevhodný a nevedoucí k cíli. Pokud však je iniciátorem fúze ČEZ, považoval bych za vhodné, aby vzhledem k mimořádnému významu napřed diskutovali o záměru fúze všichni dotčení akcionáři (samozřejmě včetně akcionářů distribučních společností) a následně byla požádána vláda o jeho potvrzení. Postup však byl opačný. Překotné ocenění prodávaných akcií také nesvědčí pro stát – minimálně na výsledku slovenské privatizace lze doložit, že přichází o nejméně 40 miliard korun. Co se bude dít později, a jaký výnos z další privatizace stát získá, se vůbec nehodnotilo, a je to ve hvězdách. Komu neprůhledná a zrychlená fúze slouží?
Pochybnost druhá.
Evropská liberalizační směrnice předpokládá samostatnou přenosovou soustavu (u nás ČEPS) a konkurenci v dodávkách elektřiny zákazníkům, síťové monopolní služby hlídá regulátor. Typickým příkladem státu, kde privatizace to vše naplnila, je Itálie. V Česku jsou rovněž výborné předpoklady – konkurenceschopnost ČEZ lze mimořádně posílit vlastnickým propojením s hnědouhelnými doly, boj o konečného zákazníka mohou mezi sebou svádět již v distribučních společnostech vlastnicky usazení významní evropští hráči (EDF, E.ON, RWE…), to vše při státním vlastnictví infrastrukturní přenosové sítě. Privatizace by tímto způsobem, který je preferován nejen odbornou veřejností, zajisté přinesla do pokladny nejméně 200 miliard korun. S optimálním řešením, které preferuje zákazníka-občana, ministři seznámeni nebyli, rozhodovali jen o jediné nabídce.
Pochybnost třetí.
Absolutně nejdůležitější státní infrastrukturou je přenosová síť velmi vysokého napětí ČEPS, a. s., nyní ve vlastnictví ČEZ. Prostřednictvím ČEZ ji vlastní stát (FNM), který 51 procent akcií za dvanáct miliard ze svých peněz předává jiné své dceři – Osinku. Chceme-li hledat jiné motivy chování FNM ve vztahu k jeho rozhodnutí na valné hromadě ČEZ, pak se vyjasňuje. Možná má Osinek více než tři zaměstnance, rating ale bude postrádat – pro statutární orgány i pro úředníky fondu může být vlastnictví ČEPS rizikem. Ví vůbec někdo, jak je v současném podnikatelském prostředí zajištěna nezcizitelnost akcií ČEPS? Proč není státní vlastnictví ČEPS jištěno bezproblémovou a elegantní metodou rozdělení akcií (takzvaný spin off), jež navíc nebude stát FNM ani korunu, a zůstane mu v přímém držení 67 procent akcií ČEPS?
Jestliže ani tyto pochybnosti nezabrání této eufemisticky řečeno „nejrychlejší fúzi v dějinách“, čeká naši elektroenergetiku dlouhé období změn, které určitě poznamená nejen ji, ale i odběratele elektřiny.
