Bojiště u Little Bighornu, kde prérijní indiáni uštědřili yankees poslední velkou porážku, se stává místem usmíření někdejších nepřátel
Představte si, jaký to musel být pro tehdejší společnost šok. „USA se v červnu 1876 za velkého optimismu chystaly na oslavy stoletého výročí nezávislosti. Národ cítil, že se stává politickou, ekonomickou i technologickou mocností. Vždyť jen pár měsíců předtím v březnu vyzkoušeli první telefon. A do toho všeobecného nadšení vpadla zpráva jak z minulého století. Indiáni kdesi v prériích Montany rozprášili oddíl modrokabátníků vedený nejmilovanějším důstojníkem své doby Georgem Armstrongem Custerem,“ líčí sugestivně knihkupec Bob Reece, který už patnáct let předsedá organizaci Přátelé Little Bighornu, proč se tato bitva stala nejslavnější porážkou v historii země, ač na vytlačení původních obyvatel do rezervací vůbec nic nezměnila.
Reece má radost z toho, jak se svatyně pod širým nebem, kde se uctívala armáda, postupně mění v místo smíření mezi „starými“ a „novými“ Američany. „Když jsem tam přijel v roce 1971 poprvé, nebyl tam ani jeden indián. Dnes jsou mezi průvodci i turisty,“ říká spokojeně. Bojiště navštíví ročně něco málo přes 300 tisíc lidí, zhruba desetina z nich má v žilách krev předkolumbovských etnik.
Bílé tváře a rudokožci v kamenné podobě Američané si bojiště v lehce zvlněné, do dáli se táhnoucí prérii prohlížejí podle zvyku zdejší turistiky při jízdě po autostezce. Ke čtení informačních cedulí ani nevystoupí z vozu.
V trávě jsou roztroušené pomníky symbolicky připomínající místa, na kterých naposled vydechlo 257 Custerových mužů. Těmto patníkům z bílé žuly od roku 1999 v Little Bighornu postupně přibývají „bráškové“ z červené žuly označující přibližně prostor, kde zemřeli válečníci Lakotů, Čejenů a Arapahů pod vedením Splašeného koně v dlouhodobě marném boji o uchování svého tradičního způsobu života. Zdokumentovaných úmrtí na bitevním poli je šedesát, ale odhady domorodých ztrát stoupají na dvojnásobek. Někteří z padlých „Native Americans“, jak dnes říká hyperkorektní angličtina, nemají na náhrobcích očekávaná rekovská jména. Ani se nechce domýšlet, čím si přízvisko vysloužil třeba Pronásledován sovami nebo Malý skunk.
Nejvíce pomníčků se na sebe mačká na Pahorku posledního vzdoru, kde se Custer se svými podřízenými schovával za těly zabitých koní a bránil se do posledního muže několikanásobné přesile. Traduje se, že jediným přeživším byl hřebec Comanche, kterého z piety už potom nikdo nikdy nesměl osedlat a posmrtně byl vycpán a postaven do auly Univerzity v Kansasu.
Místu dominuje mohyla, na níž stojí jména všech padlých „yankees“. Někteří z nich ještě ani neuměli anglicky, protože narukovali hned po příjezdu z Evropy, aby získali občanství nové vlasti.
Půlstoletí nikoho ani nenapadlo, že by se někde měly zmínit i indiánské oběti bitvy. Až v roce 1925 tento požadavek vznesli potomci jejích domorodých účastníků, jenže na další dlouhá desetiletí to bylo bláhové očekávání. Teprve v 70. letech, kdy i prvotní obyvatelé Severní Ameriky po vzoru černochů uskutečnili řadu protestů formou občanské neposlušnosti, si jejich spoluobčané začali připouštět, že vznik USA je pořádně zacákán krví původních obyvatel.
„Cílem Washingtonu byla genocida. Nikoli však ta fyzická, ale kulturní. Indián se klidně mohl dál jmenovat Rudý mrak, ale musel si ostříhat vlasy, přestěhovat se z týpí do domku, chovat dobytek a mluvit anglicky,“ říká k tomu běloch Bob Reece ve svém domě ve Firestonu poblíž coloradské metropole Denveru. „Státem nařízené zákazy jejich ceremoniálů, opakované porušování podepsaných smluv nebo nucené posílání jejich dětí na převýchovu do bělošských rodin jsou neomluvitelné zločiny naší vlády,“ dodává. „Stejně tak je nepopiratelné, že jednotliví velitelé nařizovali masakry civilistů. Pro indiány dodnes toto černé svědomí amerického národa ztělesňuje Custer. Jenže mylně,“ uvádí nadšenec, jehož knihovna přetéká literaturou na jedno téma: Little Bighorn.
Legenda nad dějiny
Pohledný blonďatý mladík Custer si slávu získal odvahou za občanské války, kdy to díky svému vůdcovskému talentu dotáhl až na generála (v době smrti už byl jen podplukovník, protože hromadným snižováním hodností vojsko řešilo v mírových dobách přebytek vysokých šarží), kterému se pro nízký věk přezdívalo „chlapec generál“. Byl celebritou své doby.
Když dostal na starost poradit si v prériích s odbojnými Siouxy, mnozí to brali jako součást snahy ambiciózního muže připsat si bez rizika slávu a otevřít si cestu ke kandidatuře na prezidenta. Vítězství nad „rudokožci“ byla tehdy už jen koloritem prudkého vzestupu USA. „Jenomže k často opakovanému tvrzení o jeho politických ambicích chybějí jakékoli doklady a tak je to s Custerem pořád. Je více legendou než historickou postavou,“ říká Gerald Jasmer, který má bitevní pole Little Bighorn na starost.
„Pohled na něj určuje naše aktuální situace. Nejvíce se to odráží v kině. Ve filmu Sed má kavalerie natočeném za druhé světové dávalo smysl vychvalovat vlastní armádu a její velitele jako hrdiny. Naopak dnešní pohled na Custera jako luneticky krvežíznivého indiánobijce nám naočkoval snímek Malý velký muž, v němž se ukazuje tehdejší odpor umělců k vietnamské válce a k vojákům vůbec,“ vysvětluje Jasmer s tím, že postava blonďatého důstojníka se objevuje ve zhruba čtyřiceti filmech a tisícovce beletristických knih.
Podle jeho znalostí se Custer, jehož ostatky byly rok po fatálním střetnutí převezeny na hřbitov při vojenské akademii ve West Pointu, dostal během svého působení na Divokém západě s indiány jen do několika přímých střetů a v žádném z nich nenařizoval masakrovat civilisty. Co do způsobu jednání s domorodci byl zřejmě stejný jako jiní představitelé ozbrojených sil, pro které bylo nejjednodušší strategií při krocení vzpurných kmenů zadržení žen a dětí, které vydali, až když se muži vrátili do rezervace.
Rovnoprávnost v Little Bighornu
V 80. letech rostl tlak potomků lovců z prérie na to, aby v Little Bighornu přibyl pomník taky pro jejich předky. Když se k tomu vláda neměla, čtyřicítka aktivistů ho přes protesty rangerů v den 112. výročí, 25. června 1988, nainstalovala sama hned u mohyly připomínající Custera a jeho muže. Stálo na něm mimo jiné: „Na počest indiánských vlastenců, kteří porazili americkou kavalerii ve snaze ochránit své ženy a děti před masovým vražděním.“ Tehdy vláda pochopila, že pro zlepšení vztahů s původní populací, která stále patří k nejchudším vrstvám národa, je nutné právě na tomto symbolickém místě ustoupit. Prvním krokem bylo, že z oficiálního názvu bitevního pole zmizelo provokativní příjmení Custer. Dalším, že se správcem lokality a šéfem tamních rangerů stal Gerard Baker. Byl to indián ze Severní Dakoty, který se postaral o to, aby dosud jednostranný pohled na dějiny získal i domorodou dimenzi.
Z divochů se stali první obyvatelé bojující za svou formu života. U Little Bighornu byly povoleny dříve zakazované tradiční obřady. Řady průvodců doplnili i příslušníci kmenů.
„Ještě nyní si turisté myslí, že když je po areálu provádí indián, dostávají nějakou alternativní verzi historie. Ale moji podřízení, ať jsou jakékoli barvy, dělají stejnou přednášku založenou na našich objektivních znalostech událostí a jejich příčin,“ usmívá se běloch Jasmer.
Posledním krokem k rovnoprávnosti na Little Bighornu bylo vyhlášení soutěže o nový indiánský pomník. Pro custerovský fanclub, který je i téměř 140 let po oficírově smrti stále početný, to byl stejně bláznivý nápad jako vychvalovat v Alamu Mexičany nebo předat washingtonskou stěnu se jmény amerických obětí vietnamské války do rukou soudruhů z Hanoje. Ale jejich protesty či anonymní výhrůžky násilím nepomohly. I tak trvalo deset let, než byl v roce 2003 konečně odhalen. Tvoří ho zděný kruh, v němž jsou na deskách vypsána jména známých indiánských padlých. Dominuje mu kovový reliéf tří bojovníků, jedné ženy a tří koní. „Do soutěže se přihlásilo 500 uchazečů, jenže pak se nevědělo, kdo to zaplatí. Nakonec na to šly peníze z federální pokladny, byť ta obyčejně nechává financování pomníků na soukromých dárcích,“ říká Jasmer.
Stál 2,3 milionu dolarů. Tedy zhruba 46krát víc než prostá mohyla pro modrokabátníky, uštěpačně upozorňují přesvědčení příznivci „manifest destiny“. Tato doktrína o bohem předurčených bílých anglofonních Američanech, kteří shůry dostali úkol obsadit kontinent od Atlantiku až k Pacifiku,
ovlivňovala politiku USA hlavně v 19. století, ale dodnes ji mnozí tamní patrioté berou smrtelně vážně.
Děti ptáka s velkým zobákem
Nicméně pomník neuspokojuje ani všechny indiány. „Vadí mi, že jsou tam mezi našimi padlými uvedeni stopaři z kmene Vraních indiánů. Byli to zrádci, kteří pomáhali Custerovi. Měli tam napsat jen hrdiny,“ říká stavař v důchodu Jerome High Horse. Mimochodem: tvrdí, že je příbuzný se Splašeným koněm, náčelníkem tehdejších vítězů.
Bydlí ve Wanblee uprostřed rezervace Pine Ridge, která je určena pro lakotské Siouxe a která ze statistik vychází jako nejchudší kraj Spojených států. Každý červen se společně s dalšími muži vydává na koních na 600kilometrovou cestu do východní Montany, aby se 25. června poklonil duchům předků na místě, kde dokázali skalpovat strýčka Sama. „U Čejenů jsme vítáni jako bratři, ale když projíždíme přes území Vraních indiánů, tak nám nadávají,“ komentuje dosud špatné vztahy mezi jednotlivými kmeny, jejichž vzájemné sváry dokázali „otcové v Bílém domě“ vždy obratně využít.
Příslušníci kmene Apsáalooke (Děti ptáka s velkým zobákem), který dnes sám sebe častěji označuje anglickým výrazem Crow (Vraní indiáni), jsou těmi, kdo dnes na Little Bighornu nejvíce vydělává. Bitevní pole se totiž nalézá na jejich teritoriu, takže právě oni tam mohou hledat práci nebo nabízet turistům suvenýry či občerstvení.
„Siouxové měli v očích svých sousedů pověst útočníků. Vraním indiánům se nijak nelíbilo, že cizí kmeny bojují o svou nezávislost na jejich půdě. Takže i oni bránili svoji svobodu a spojili se přitom s USA,“ dává Jasmer názorný příklad, jak je v historii někdy obtížné jednoznačně určit, kdo v ní hraje hrdinu a kdo padoucha.
Cílem Washingtonu byla genocida. Nikoli však ta fyzická, ale kulturní. Indián se klidně mohl dál jmenovat Rudý mrak, ale musel si ostříhat vlasy, přestěhovat se z týpí do domku, chovat dobytek a mluvit anglicky.
O autorovi| Tomáš Nídr • spolupracovník redakce
