George Weidenfeld se znal s každým, kdo ve světě něco znamenal, a vydával jim autobiografie
Na samém sklonku života založil baron George Weidenfeld (13. září 1919 – 20. ledna 2016) nadaci Bezpečný přístav (Safe Havens Fund), kterou pověřil pomocí syrským křesťanům prchajícím před Islámským státem. „Musím splatit svůj dluh,“ vysvětlil muž, který v roce 1938 přišel do Londýna s kufrem, poštovní poukázkou na 16 šilinků a adresou na evangelickou farnost plymouthských bratří. Ti mu poskytli ubytování a sehnali práci u zahraničního vysílání BBC, pro které kontaktoval mimo jiné francouzského odbojového vůdce Charlese de Gaulla a jugoslávského partyzánského předáka Josipa Broze Tita.
KNIHY JSOU DNES JINÉ
Weidenfeld se narodil do volnomyšlenkářské rodiny vídeňských Židů, kteří jej vychovali k lásce k Ovidiovi a Wagnerově hudbě.
Ve Vídni stačil začít studovat práva a vydobýt si reputaci svůdce a milovníka soubojů, když přišel anšlus Rakouska. Soubojů později v Londýně zanechal, svůdcem zůstal po celý život. Vydávat knihy začal vlastně náhodou, když se s Nigelem Nicolsonem, synem známého spisovatele Harolda Nicolsona, snažili po válce o literární časopis a soubor několika čísel vydali knižně. Jejich průlomovou knihou byl Ježek a liška od Isaiaha Berlina v roce 1953, známými po celé zemi se stali ale o šest let později, když riskovali zatčení vydáním zakázané Lolity od Vladimira Nabokova.
Když nakladatelství Weidenfeld & Nicolson v roce 2008 slavilo své 60. narozeniny, Weidenfeld se pro Observer rozpovídal o rozdílnosti tehdejších a dnešních čtenářů: „Britové už nejsou tak vybíraví. A také nekategorizují fikci, kterou čtou. Sotva někde uslyšíte, že je něco ‚povrchní‘. Vychází méně experimentální prózy, každá kniha se snaží být čtenářsky srozumitelná. Lidé se přestali zabývat intelektuálními pózami.“ Přes občasné experimentování s beletrií ovšem Weidenfeld proslul jako vydavatel memoárů, když pro něj sepsali vzpomínky lidé jako Charles de Gaulle, Henry Kissinger, Lyndon B. Johnson a Jan Pavel II.
Vydavatelská činnost byla více společenskou než výdělečnou činností. V roce 1991 Weidenfeld svůj podnik prodal skupině Orion za čtyři miliony liber.
HOVORY NAD TEMŽÍ
Jakožto společenský prominent (anglicky „socialite“) byl ovšem Weidenfeld nepřekonatelný, znal se prakticky s každým, kdo v intelektuální či politické sféře něco znamenal. Na jeho večeře v klasickém měšťanském domě s dveřníky a kuchaři (pan vydavatel prý neuměl uvařit ani vajíčko) s výhledem na Temži přijímali pozvání autoři i ministři a těšili se na hovory u stolu, které Weidenfeld vedl s těžkým německým přízvukem, jehož se nezbavil do konce života. Působil prý cizokrajně a starosvětsky, chlubil se tím, že nikdy neřídil auto a nepoužil počítač.
Muž, který kdysi pomohl Haroldu Wilsonovi do politiky tím, že mu vydal jeho prvotinu, na sklonku života už nevěděl, o čí vzpomínky by vlastně stál. „Možná o Baracka Obamu nebo Angelu Merkelovou,“ svěřil před pěti lety.
O autorovi| LUBO HEGER, heger@mf.cz
