všechno třikrát odmítnout? To jsem se během tří týdnů strávených v této velké, krásné a smutné zemi dozvěděl z první ruky.
„Ty vole, oni nemají rádi Židy, Izrael, Američany, homosexuály, ženský, Rushdieho… Mají vůbec někoho rádi? To bude jiný kafe než Maroko,“ přemítám, zatímco nás zrezlý peugeot veze z letiště vstříc betonové džungli osmimilionového Teheránu. Naše jediná výzbroj jsou divoká očekávání a tři flašky vodky, které se nám povedlo propašovat do srdce islámské teokracie. Obojí už brzy vezme za své.
Vraťte nám šáha
Co se vám vybaví první, když se řekne Írán? U mě to vždy byli fousatí strýcové, kteří pálí izraelské a americké vlajky a provolávají smrt kdekomu. A přesně tento obrázek se mi po pár dnech velmi rychle rozplynul. V každé zemi si lidé rádi stěžují, ale nikde jsem ještě neviděl takovou plamennou nenávist lidí k vlastní vládě. A bylo jedno, jestli jsme právě mluvili s taxikářem, rybářem, kluky na vojně, studenty nebo staříkem, který pamatoval šáha. Všichni se shodují – ajatolláh a tenhle režim je to nejhorší, co zemi kdy potkalo.
Mezi ráznými prohlášeními íránského režimu a tím, co si myslí většina Íránců, je prostě propastný rozdíl. „Každý den jdeme spát s tím, jestli zítra nebude válka. Z toho máme největší strach, válku nikdo nechce,“ píše mi po Sulejmáního smrti Shirin, mladá studentka, kterou jsme náhodou poznali.
Každá diktatura má jedno společné – za vše špatné může někdo jiný. Jednou prohnilá Amerika, jindy saúdští šejkové nebo Izrael. Jenže na to už v Íránu slyší málokdo. Když řešíte, jak horko těžko uživit rodinu, v krásném jaderném programu a výkřicích do tmy o sionistech odpověď nenajdete.
Loni v listopadu například vláda přes noc zdražila ceny benzinu a milion Íránců se rázem ocitl pod hranicí chudoby. Stovku měst zachvátily demonstrace a na rozkaz ajatolláha došlo na ostrou munici. Výsledek? Zhruba 1500 mrtvých a další tisíce zraněných a zatčených. Přesné číslo se nikdy nedozvíme, řada těl byla totiž vládou z márnic doslova ukradena. „Rodina je v pořádku, raději jsme vůbec nešli ven. Spoustu lidí zastřelili,“ psala mi tehdy Shirin. Režim sice na nějakou dobu zemi odstřihl od internetu, ale výkřiky demonstrantů stejně obletěly svět.
„Pryč s Chomejním! Pryč s Chameneím!
Smrt islámské republice! Klerici, vypadněte! Vraťte nám šáha!“
Tady vládne taarof
Náš první a největší kulturní šok způsobilo, jak neskutečně přátelští a slušní k nám Íránci jsou. Je to přesný opak toho, co byste čekali. Ať už se ocitneme kdekoli, pravidelně nás někdo oslovuje lámanou angličtinou: „Odkud jste? Snad se vám tady bude líbit!
Co říkáte na Isfahán?“ Jasně, kdekoli na Blízkém východě se s vámi místní rádi baví a nabízejí vám pomoc. Jenže zpravidla následuje žádost o bakšiš, tahání za rukáv a nějaký postranní úmysl. Tady je to opravdu jen upřímná chuť si promluvit a vyměnit pár úsměvů. Jako by se vám místní snažili dokázat, že to, co znáte z novin a televize, není pravý Írán, jejich Írán.
A on opravdu není. Jestli něco vystihuje náturu místních, tak je to taarof. Jde o nepsaný etický kodex, který se stal základním kamenem íránské společnosti. Podle něj každý, kdo prokáže druhému nezištně laskavost, získává úctu a respekt. Dokážete si představit, že by v Česku po hodinové jízdě taxikář odmítl peníze? Nebo že někomu pochválíte hodinky a on si je sundá a nabídne vám je jako dárek? Taarof je tak trochu hra a Íránci vám často něco nabízejí a nečekají, že přijmete. Úkolem nabízejícího je naléhat, úkolem druhého je odmítat. Tradice přikazuje všechno dvakrát odmítnout, než přijmete – a to i kdyby šlo třeba jen o pouštění do dveří. Opravdové „ne“ pak znamená až třetí odmítnutí v řadě.
Zpočátku si říkám, že celá tahle přemrštěná slušnost vězí v tom, že Írán nezná masový turismus. Jako běloši z Evropy jsme tu koneckonců výstřední atrakcí, kamkoli jdeme. Ale časem si uvědomuji, že takhle vypadá důstojná a tradic dbalá nátura Peršanů. „Není to divadýlko pro cizince.
Takoví prostě jsme,“ říká majitelka hostelu Maryam, zatímco svištíme setmělými ulicemi Šírázu, a dodává: „Víš, my Íránci jsme totiž zlí jen sami na sebe.“
S politiky netančím
Svoboda jako taková v zemi dostává na frak. Věděli jste třeba, že v Íránu je trestné tancovat? Ne, to není vtip. „Kamarádka měla přednedávnem svatbu a málem jsme skončili ve vězení. Přijeli policajti a řekli, že jestli uvidí
někoho tancovat, všechny nás zatknou.
Svatba, nesvatba,“ vypráví trpce Shirin. I my jednou navštěvujeme ilegální klub v jakémsi skladišti na okraji města. Čekáme opiové doupě a nálevnu v jednom, ale není tu ani kapka přísně zakázaného alkoholu. O to tu nejde. Íránci ve věku od osmi do 70 let divoce křepčí na parketu a oči jim září byť jen zábleskem svobody, který je vykoupený tučnými úplatky do kapsy místního policejního náčelníka.
Ať už mluvíme o povinné dvouleté vojenské službě, obří nezaměstnanosti, korupci, všemocném ajatolláhovi nebo neexistující svobodě slova, tisíc a jeden důvod vede k jedinému. Zejména generace mladých Íránců prostě nevidí ve své zemi žádnou budoucnost. Každý tvrdí to samé: „Německo, Francie, nebo alespoň Turecko. V Íránu žít nechci.“ Režim se samozřejmě snaží své obyvatele izolovat, ale zejména v případě mladých to nejde. Stejně jako v každé jiné zemi jsou Instagram, Facebook a další povolená i nepovolená sociální média oblíbenou kratochvílí. Mladí Íránci tak s sebou v kapse nosí důkaz, že přicházejí opravdu o hodně.
Opustit Írán je však pro naprostou většinu nesplnitelný sen. Jen samotná letenka v ceně pár tisíc korun je pro Íránce nedosažitelná. A to je to nejmenší. „Já bych chtěla pryč, ale na to bych musela mít x razítek a vyplnit takovejhle štos papírů,“ vypráví smutně Maryam a ukazuje prsty tloušťku menší cihly, „a to je jen na íránské straně.
Další takovejhle štos papírů bych musela mít z té druhé země. A výsledek nejspíš nula, vždyť co si o Íráncích ve světě myslej?“ A aby toho nebylo málo, i při cestování do zahraničí musejí Íránci složit státu mastnou kauci (pro případ, že by se náhodou rozhodli z dovolené nevrátit – podobně jako Češi za normalizace z Jugoslávie). A to ani nemluvíme o tom, že ženy v Íránu dostávají pas pouze s povolením rodiny.
Pro koho je Írán?
Už jste asi pochopili, že Írán pro samotné Íránce moc není. Proč byste se do Íránu měli vydat právě vy? Z těch důvodů by šlo sestavit pětisvazkovou encyklopedii. Je nejdůležitější to, že vám tady každý den něco vyrazí dech? Je to úchvatná příroda? Nebo asasínská pevnost Alamút, tiše střežící horská údolí jako vystřižená z Pána prstenů? Je to krajina ostrova Kešm připomínající Mars? Jsou to ruiny starověké Persepolis, odkud Peršané vládli gigantickým říším v dobách, kdy u nás byl největší výkřik techniky oštěp se železným hrotem? Je to skutečnost, že za taxík přes celý Teherán dáte sedm korun českých a oběd v nóbl restauraci vás vyjde na čtyři pětky?
Je to všechno tohle dohromady plus milion dalších důvodů. A taky to, že si v Íránu uvědomíte, že dělit lidi na černochy, bělochy, muslimy, Íránce, Američany, buddhisty, cyklisty a kdovíkoho dalšího nemá smysl. Jsou totiž jen dva druhy lidí – ti dobří a ti špatní.
A já nikde nepotkal lidi slušnější a vstřícnější než právě v Íránu. ¶
9 tipů na cestu
1. Zapomeňte na předsudky, nikdo vás nepřepadne ani neokrade. Írán je bezpečná země.
2. Nejlepší čas na cestu je září až listopad nebo březen až květen. Létu se obloukem vyhněte.
3. Plánujte cestu předem. Írán je obrovský a nejde stihnout vše.
4. Využívejte noční VIP busy. Ušetříte čas na přesuny, vyspíte se na jedničku a nezaplatíte skoro nic.
5. Naučte se číst číslovky a říct pár frází v perštině – angličtina a arabská čísla jsou tady výjimkou.
6. Zařiďte si turistickou kreditku, Írán je odstřihnutý od MasterCard.
7. Zabalte si zimní bundu i plavky. V Íránu můžete v jeden den vyjít na čtyřtisícovku i plavat v moři.
8. Nebojte se nákladů, kvůli sankcím je v Íránu neuvěřitelně levně.
9. Nezapomeňte na víza!
