Pokud zájemci nenabídnou 200 miliard, prodávat se nebude
Pouze třicetiprocentní šanci dal jeden z nejvyšších manažerů společnosti ČEZ v off-the-record rozhovoru s týdeníkem EURO možnosti, že vláda Miloše Zemana prodá českou elektroenergetiku zahraničním zájemcům. Prodat znamená: získat minimálně 200 miliard korun za ČEZ a šest distribučních společností elektřiny.
Premiér Zeman a ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr mluvili již před Vánocemi o tom, že pokud zájemci nenabídnou alespoň 200 miliard, tak se prodávat nebude. Nejsme žádná banánová republika, říkali.
Státní úředníci a Deloitte & Touche se snažili podmínky soutěže včetně vysokých sankcí nastavit tak, aby si po privatizaci nemohl majitel s podniky dělat co chce. Aby se nemohl chovat jako v banánové republice. Proto vznikly omezující podmínky, jako například povinný odběr hnědého uhlí, udržení stanoveného objemu výroby elektřiny, zákaz prodávat akcie a majetky, i řada dalších. Poslední podmínkou je minimální cena: 200 miliard.
Avšak k tomu, aby jakýkoliv investor získal v rozumné době zpět minimálně svých 200 miliard, by musel vládou nastavené podmínky ignorovat a porušit. Jelikož Electricité de France a italský ENEL jsou evropské státní podniky, u nichž požadavek na návratnost kapitálu je delší než u soukromých anglosaských společností, lze očekávat, že se budou snažit přiblížit k požadované částce. Ale může čekat EdF či ENEL, respektive francouzský či italský ministr financí, že investice do české energetiky v roce 2002 se jim nejdříve a při naprosto ideálních tržních podmínkách vrátí až v roce 2026?
Chtít alespoň 200 miliard a přitom tvrdě pokutovat porušení podmínek, to je paradox, který musí vláda a potenciální investoři brzy vyřešit. Ale jak? Pravidla kapitalismu nelze ohnout – například pomocí korupce či kartelových dohod - do nekonečna, i když se to v České republice daří ještě mnoha podnikům a institucím.
Zájemci kritizují zejména tvrdost podmínek. S takovými restrikcemi se prý ještě nesetkali. Nastal však problém i s časem, a to jak pro vládu, tak pro investory. Nyní jasně vidíme, že na přípravu prodeje tak velkého balíku měla vláda poskytnout delší dobu. Poradce a právníci zřejmě dělali co mohli, avšak mají jistotu, že tak mocné firmy jako Electricité de France či ENEL nedokáží podmínky prodávajícího sofistikovanými právními kličkami lehce obejít? K čemu bude vládě 200 miliard korun, když trh s elektřinou bude v České republice vypadat jako v nějaké banánové republice? Vždyť premiér Zeman chce právě to, aby se z České republiky taková země nestala.
Neměl za elektroenergetiku požadovat 200 miliard korun, mohou argumentovat premiérovi odpůrci. Když je německá RWE ochotna zaplatit za Transgas 133 miliard, tak nemůžeme prodat ČEZ a šest distribuček za stejnou cenu, může kontrovat Zeman.
Ale v české elektroenergetice na rozdíl od plynárenství udělali vládní stratégové v devadesátých letech tolik závažných chyb, že se dostala do takové situace, ve které by zájemce dal 200 miliard jedině v případě, když mu nebude nikdo klást podmínky. Ani vláda, ani další státní instituce, jako regulátor či antimonopolní úřad. Navíc v plynárenství bude více ziskový byznys než výroba, přeprava a prodej elektřiny.
Sankce za porušení podmínek ale nemohou být vyšší než celá kupní cena. Veškeré omezující podmínky by se daly ignorovat tím, že by investor zaplatil 100 procent kupní ceny navíc. Takže kdyby nabízel 100 miliard a přijal by všechny podmínky s vědomím, že je poruší, dostal by se na hladinu 200 miliard korun, a vláda by byla také spokojena. Háček by byl v tom, že by si nový vlastník mohl s celým trhem dělat, co chce. Ale může vláda chtít od někoho 200 miliard a ještě mu klást tvrdé podmínky? A kde je záruka, že když požadovanou sumu někdo zaplatí, nebude dělat, co chce?
Tým Miloše Zemana si myslí, že postupuje správně. Přestože Francouzi i Italové vědí, že Češi chtějí jejich peníze, aby zalepili rozpočtové díry, a jejich podporu v Bruselu proti Rakousku v otázce Temelína.
Pokud bude ČEZ a šest distribuček prodáno za 200 miliard nebo více, budou následky prodeje politicky citlivým tématem následujících let. Miloš Zeman se mýlí v jednom: nebudeme banánovou republikou, když prodáme elektroenergetiku za méně než 200 miliard. Banánovou republikou se staneme, když ji prodáme za víc.
