V přípravě kulhá Česko i unie
Deset let je Česko díky asociační dohodě „přidruženo“ k Evropské unii. Pět let Češi vyjednávali o vstupu. Nyní svůj postoj vyjádřili v referendu. Přesto není možné říci, že by Česko bylo na členství v unii připraveno. Alespoň ne zcela.
Vyjednavač Evropské komise pro Českou republiku Rutger Wissels zhodnotil stav příprav země na vstup takto: „Sklenice je z 95 procent plná, z pěti procent prázdná.“ V euforii před hlasováním ovšem nechtěl o oněch pěti procentech příliš mluvit. Problémy, které ještě Česko má, označil v pražském Informačním centru Evropské unie (ICEU) za „relativní detaily“. Po referendu si ovšem můžeme říci, že to vůbec žádné detaily nejsou. Rozpočtový deficit, nevyřešená problematika státní pomoci bankám či nedokonalé právně-podnikatelské prostředí – to jsou záležitosti, na nichž závisí schopnost v unii obstát. Může kvůli nim i padnout vláda. A je to určitě více než Wisselsových pět procent. Můžeme harmonizovat třeba tisíce norem, ale když nám chybí kvalitní zákon o veřejných zakázkách, je to pro podnikatelské ovzduší v zemi mnohem horší než se například nepřizpůsobit směrnici o parametrech výtahů.
Právě zákon o veřejných zakázkách považuje i Wissels za nejdůležitější právní úpravu z těch, které v Česku ještě chybějí. Stanovisko Bruselu by ovšem pro nás nemělo být tím rozhodujícím argumentem. Pokud nevytvoříme průhlednější systém výběrových řízení, nejenže tím povzbudíme diskriminaci, či dokonce korupci, ale také se sami o mnohé připravíme. Bude pak mnohem složitější využít peněz z evropských fondů.
Největší potíže ovšem jsou nikoli se zákony, ale s jejich uplatňováním v praxi. Jak si vede před vstupem do unie naše státní správa či soudnictví? Kde budeme brát kompetentní a čestné odborníky, kteří nás v ní budou reprezentovat? A kdo z nich vlastně zůstane v Česku?
Je dobře známo, že také k problému veřejných financí přistupuje česká vláda lehkomyslně. Objevují se nesmyslné argumenty, že schodek je přípustný, neboť euro stejně zavedeme až kdoví kdy a státní dluh není příliš veliký. Brusel nyní dává jasně najevo, že už od příštího roku hodlá Česko posuzovat na základě kritérií Paktu stability. Opět ovšem nejde v první řadě o to, co nařizuje Brusel. Schodek veřejných financí je pro investory, podnikatele i spekulanty výpovědí o stavu české ekonomiky. Pro spekulanty může být signálem k akci, pro jiné investory zábranou.
Spořit je nutné i proto, aby bylo v příštích letech možné najít v rozpočtech peníze na spolufinancování projektů, do nichž potečou právě i finance z fondů unie. V řadě zemí, jež také hodlají za rok do Evropské unie vstoupit, to dobře vědí. V Česku jakoby mnozí počítali s tím, že evropské peníze jednoduše zalátají naše rozpočtové díry.
Ale nebuďme jen sebemrskači. Faktem je, že ani samotná Evropská unie není příliš připravena. I ona ze svých ambiciózních představ ohledně přípravy na rozšíření hodně slevila. Nic nenasvědčuje tomu, že se díky nynějšímu Konventu výrazně zjednoduší a zpřehlední rozhodovací mechanismy. V klíčovém orgánu – Radě - se má přinejmenším do roku 2009 rozhodovat velmi komplikovaným způsobem: Nejenže bude nutné nashromáždit výraznou většinu hlasů, které jsou přiděleny v nestejném množství jednotlivým státům. Zároveň se bude počítat, zda se pro rozhodnutí vyslovila většina států a zda tyto země představují alespoň 62 procent celkové populace unie.
Když se svolával Konvent, evropští politici mluvili o tom, že instituce unie musí fungovat tak, aby se 25 či více zemí dokázalo dohodnout. Zdá se, že na to mnozí zapomněli. Ostatně i premiér Vladimír Špidla před referendem prohlašoval, že Česko může v unii vetovat kde co. Pokud by ovšem každý člen vetoval kde co, jaký by byl asi výsledek?
Dalším příkladem chabé připravenosti unie je Společná zemědělská politika. Diskuse o její nefunkčnosti jsou nekonečné. Razantní reforma, která by buď omezila agrární dotace, nebo by je alespoň nasměrovala do obnovy venkova a ekologického zemědělství, je však stále jen na papíře. Vstup nových členů bude ještě více vyčerpávat společný rozpočet, což se příčí největším čistým plátcům. Vše nakonec vede k tomu, že zemědělci z nových zemí zatím nemohou počítat s rovnými podmínkami.
Evropská unie asi veškeré tyto problémy přežije. I Češi to vše nakonec nějak přečkají. Ale pořád mají šanci udělat něco pro to, aby bylo ono přežívání trošku příjemnější.
