Nejste na tom až tak špatně

Viceprezident Citigroup nevěří v návrat finančních krizí

EURO: Světová ekonomika brzy vstoupí do období růstu úrokových sazeb. To patrně ovlivní další vývoj a dokonce se objevují obavy z opakování finančních krizí. Jaký je váš názor? FISCHER: Je pravděpodobné, že v USA se zvýší úrokové sazby už na konci června, kdy se má sejít zasedání FED. Bude to poprvé v tomto hospodářském cyklu. Očekává se to už dva měsíce, od doby, kdy nutnost zvýšení sazeb začaly signalizovat zprávy o vývoji nezaměstnanosti. Proto už stouply dlouhodobé úrokové sazby. Až půjdou úrokové sazby nahoru, nebude to žádné překvapení, ale asi to povede k dalšímu malému zvýšení dlouhodobých úrokových sazeb.
K tomuto faktoru musíme přičíst i skutečnost, že výrazně stouply ceny ropy a nejistota na Blízkém východě, nedávné útoky v Saúdské Arábii zvyšují nejistotu při předpovídání budoucího vývoje. Pokud jde o emerging markets a spready, tedy úrokové rozpětí, velmi vzrostly. V případě Brazílie byl spread pod čtyři sta basických bodů a nyní se to pohybuje mezi sedmi sty až osmi sty basickými body. To rozhodně není dobré ani pro Brazílii, ani pro další rozvíjející se trhy. Na druhé straně tyto trhy dnes rozhodně nejsou tak zranitelné, jako byly před sedmi lety. Je tomu tak především proto, že tyto země uvolnily kursy svých měn, a to umožňuje do značné míry absorbovat vnější šoky.
Proto mám pochybnosti, že by se mohly vrátit krize, jakých jsme byli svědky v minulém desetiletí.

EURO: Myslíte si, že to může mít negativní dopad na vývoj v Evropě, kde začíná velmi křehký růst? FISCHER: Pokud jde o vaši situaci a co se střední Evropy týká, tak zde jste více navázáni na evropské úrokové sazby a na euro. Když se podíváme na ceny ropy denominované v euru, tak to zvýšení není zdaleka tak mohutné jako v dolarech. Rovněž si myslím, že není pravděpodobné, že by úrokové sazby v Evropě šly tak rychle nahoru jako v USA. Takže pro střední Evropu situace sice není nijak zvlášť dobrá, ale je lepší než pro Brazílii.
Podívám-li se na růst v západní Evropě, tak negativním faktorem jsou ceny ropy. Máte pravdu v tom, že oživení je velmi křehké. Na druhou stranu ale výsledky za první kvartál předčily očekávání. To je povzbuzující.
V sedmdesátých letech jsme se poučili, že není správné reagovat ihned na cenové šoky na straně nabídky zvyšováním úrokových sazeb. Je třeba počkat až na druhé kolo růstu cen, které nastává po zdražení komodit. Takže růst cen ropy zvýší inflaci, ale není nejlepším řešením reagovat okamžitým zvednutím úrokových sazeb.

EURO: Ve středoevropských zemích je problém zesilován tím, že mají vysoké schodky veřejných rozpočtů a často i potíže v platební bilanci. Co si o tom myslíte? FISCHER: Je škoda, že se evropským zemím podařilo nabrat takové schodky ve veřejných financích. Nakonec se s tím potýkají i země západní Evropy. Když jsou velké deficity veřejných financí před tím, než dojde ke zpomalení hospodářského růstu, tak je obtížné cokoli řešit pomocí fiskální politiky. Vláda toho potom s ekonomickými potížemi mnoho nenadělá. Existuje však naděje, že postupně, jak se budou tyto země snažit dostat do měnové unie, se podaří deficity snižovat. Musím říci, že deficit v rozpočtu, který řídí česká vláda není nějak značně vyšší než ve spřátelených státech na západě. Pokud jde o platební bilanci, tak je podstatná část problému pokryta přímými zahraničními investicemi. Bude-li potřeba, tak se přizpůsobí kurs. Jak jste si všiml, tak mám na vše téměř stejnou odpověď: Je to negativní, ale není to tak špatné, jak byste si mohl myslet.

EURO: Jaký je váš názor na pokusy o revizi Paktu stability? Je to výraz jeho nefunkčnosti, nebo jen politická záležitost vyvolaná zeměmi, které nejsou schopny plnit své závazky? FISCHER: Otázka má samozřejmě politický náboj. Důvody, proč jsou Německo, Francie a Itálie tam, kde jsou, nevyvolávají pochybnosti. Tyto země místo toho, aby se v dobrých časech držely vyrovnaného rozpočtu, aby měly v časech zlých rezervu pro stimulování růstu, tak to neučinily a držely se hranice tříprocentního limitu maastrichtských kritérií. Když došlo k tomu, k čemu došlo, tak začali všichni naříkat. Vidíme, že kabinety využívají aktivní fiskální politiku k řešení svých problémů a není na tom nic neobvyklého. Vláda USA také uplatňuje aktivní fiskální politiku, ale začali jsme z přebytku, ale ne z tříprocentního schodku. Co se revize Paktu stability týká, tak se domnívám, že je nezbytné v době růstu udržovat rozpočty vyrovnané, což dává možnost reagovat v časech špatných. Jestli to procento má být tři, nebo tři a půl, nebo čtyři, to už není tak podstatné. Nemělo by to podle mého názoru být moc nad tři procenta HDP. Domnívám se, že současná diskuse se nesoustřeďuje na to pravé. Podstatná je totiž velikost státního dluhu. Dovedu si představit, že by tolerovaný schodek byl modifikován podle celkové úrovně zadlužení státu. Myslím, že i tento přístup by byl pro českou vládu efektivní.

EURO: Banky v ČR jsou zvyklé, že podstatnou část svého byznysu dělají se státem, nebo alespoň se státními penězi. Nyní se snaží prosadit využívání modelu Public Privat Partnership (PPP). Je to vhodná cesta jak šetřit veřejné finance? FISCHER: Je obrovské spektrum toho, kde lze vést diskuse, zda se právě zde má stát svým financováním angažovat. Existují oblasti, kde má státní účast jen a pouze historický důvod. Příkladem jsou telekomunikace. Já jsme vyrostl v zemi, kde se o to, zda dostanu telefon, staral stát, a když jsem přišel do Spojených států, tak jsem zjistil, že to jde dělat zcela soukromým způsobem.
V některých případech tak vůbec není nutné zavádět nějaké PPP, protože tuto činnost lze předat soukromému sektoru a stát se o ni dál nemusí vůbec starat. Pak jsou aktivity, které generují nějaké výnosy, jejichž část lze oddělit do soukromého sektoru, což jsou třeba silnice. Dále jsou další typy projektů, kde se také generují nějaké výnosy a soukromá firma, která se do nich zapojí, obstojí ve zkoušce trhem. Například státní správa působí ve velkých budovách, ale zároveň je jejich vlastníkem a každý to považuje za samozřejmé. Jenže klidně se může stát, že to vybuduje soukromý sektor a vláda i státní orgány si budou tyto prostory pouze pronajímat. Jedna z výhod takového řešení je to, že se bude mnohem více přemýšlet o tom, kolik prostor je zapotřebí.
V neposlední řadě máme takové typy projektů, jako jsou třeba bitevní letouny, a tam je obtížné hledat nějakou spolupráci se soukromým sektorem. Každopádně spektrum využití projektů PPP je mnohem širší, než jsme si dosud připouštěli, a rozvoj těchto projektů prospěje státu i soukromému sektoru.

Stanley Fischer (61) je místopředsedou správní rady Citigroup, prezidentem Citigroup International a ředitelem Skupiny pro klientelu veřejného sektoru. Před svým příchodem do Citigroup zastával funkci prvního náměstka generálního ředitele Mezinárodního měnového fondu (v období od září 1994 do konce srpna roku 2001). Ještě předtím byl pan Fischer jmenován profesorem Killianovy nadace a vedoucím katedry ekonomie na Massachusetts Institute of Technology (MIT). Narodil se v Zambii v roce 1943. Vystudoval Londýnskou vysokou školu ekonomickou (LSE), kde získal titul bakalář věd (obor ekonomie) a magistr věd (ekonomie). Hodnost doktora věd v oboru ekonomie získal na MIT v roce 1969. Do roku 1973 působil jako docent ekonomie na University of Chicago a poté se vrátil na katedru ekonomie MIT, rovněž jako docent. Profesorem ekonomie tamtéž se stal v roce 1977.