Zlaté časy laissez-faire, kdy celý trh ovládali byznysmeni a stát měl jen
malinkou sílu, trvaly až do začátku první světové války. Když se podíváme na
data hospodářsky vyspělých států, ve Spojených státech dosahovaly celkově
vládní výdaje necelých dvou procent hrubého domácího produktu až do roku 1916.
Stát tehdy plnil v ekonomice jen okrajovou úlohu, snažil se udržovat pořádek a
hájit vlastnická práva.
V další etapě mezi roky 1915 až 1945 se vlády potýkaly s následky války a následně s velkou hospodářskou krizí. Teprve s příchodem druhé světové války začaly znovu deficitně financovat zbrojení a výdaje začaly masivně stoupat. Ve Spojených státech v roce 1941 činily 10,5 procenta HDP, na konci války v roce 1945 vystoupaly až na 44,1 procenta HDP.
Po válce přišly zlaté časy sociálního státu a veřejné výdaje se zvyšovaly rychlým tempem, a to především díky sociálním výdajům. Ekonomiky rostly neuvěřitelnou rychlostí, takže státům se výrazně zvýšily příjmy. Od osmdesátých let 20. století tempo růstu státních výdajů zpomalilo, a v některých případech se dokonce – v relativním vyjádření – snížilo.
Ve všech hlavních vyspělých státech však státy dnes utrácejí mnohem víc než před druhou světovou válkou. Takže zatímco na konci 19. století evropské vlády disponovaly na výdaje necelými deseti procenty HDP, v 21. století přesahují ve většině Evropy 50 procent výkonu ekonomiky.
Masivní deficitní financování pak přišlo po finanční krizi z roku 2008 a
naposledy letos kvůli pandemii nového koronaviru. Jak je vidět z grafu Státní
výdaje k HDP v Česku, v tuzemsku se toto číslo pohybuje za posledních třicet
let – až na výjimky – kolem 40 procent.
