PREZIDENT NKÚ FRANTIŠEK DOHNAL -Nejvyšší kontrolní úřad už patnáct let kontroluje hospodaření se státní kasou. Každoročně prověřuje financování a majetek za stovky miliard korun. „Jsme schopni kontrolovat celý rozpočet, to je zhruba tisíc miliard korun,“ potvrzuje prezident Nejvyššího kontrolního úřadu František Dohnal. „Nemůžeme ale kontrolovat majetek samospráv veřejných institucí,ani obchodních společností,“ stěžuje si.
Kde podle vašich odhadů utíká nejvíc peněz ze státního rozpočtu?
Nejvíc peněz utíká kvůli politickým rozhodnutím. Realizují se stovky staveb, které vůbec nepotřebujeme. Typické je to u dopravních projektů. Politici třeba rozhodnou o stavbě v hodnotě miliardy korun. Ale když se začne projektovat, tak se ukáže, že to bude stát deset miliard.
Soukromník by si řekl, že za takových okolností se mu to nevyplatí, a hledá jinou variantu. Ale to se v případě státních zakázek dělá jen výjimečně. Politici si řeknou, že už se rozhodli, tak ať to stojí, co to stojí, někde se peníze seženou. A tam vidím největší problém. Spousty peněz z veřejných rozpočtů se věnují na aktivity, které jsou příliš drahé.
A co veřejné zakázky?
Tam také utíkají peníze. Ale sumu je těžké stanovit. Těžko se odhaduje, jestli peníze byly vynaloženy účelně, když se v rozporu se zákonem neudělá výběrové řízení. Je těžké i pomocí soudních znalců zjistit, jestli se stavba mohla postavit za 50 nebo 70 milionů, když máte jen jednu nabídku na 70 milionů. Před několika týdny byl zveřejněn kontrolní závěr z hospodaření České pošty. Tam jsme také v míře nebývalé naráželi na takové přehmaty, až se to dostalo do polohy trestních oznámení.
To jste měli podezření i na trestnou činnost?
Představitelé České pošty objednávali práce u firem, aniž by specifikovali, co chtějí stavět, aby se vyhnuli zákonu o veřejných zakázkách. Na Českou poštu se totiž do určité doby tento zákon nevztahoval a oni se snažili, než se dostali do režimu tohoto zákona, uzavřít smlouvy s dodavateli na stavební práce, bez uvedení ceny, bez projektu, bez specifikace díla. Až potom dodatky stanovili, co se bude stavět. A šlo třeba o stovky milionů korun, které tak firmy získaly bez veřejné soutěže.
ARMÁDA NEVÍ, KDE A JAKÝ MÁ MAJETEK
Mohl byste označit největšího hříšníka v hospodaření se státním majetkem?
Co se týká rozsahu nepořádku, pak bych označil jednu jedinou instituci – armádu. Transformace majetku armády – to je na samostatný příběh. Tam jsou nejrozsáhlejší systémové vady. I když bylo o transformaci armády rozhodnuto už dávno, má stále rozsáhlý majetek a mnohdy ani neví, kde a jaký.
Často jsme stejně jako u České pošty překvapeni, k čemu všemu může ve státní instituci dojít. Ale možná za pár měsíců zjistíme, že hospodaření se zemědělským půdním fondem je ještě horší. Tam jsme teď na kontrole poprvé.
Kdo s penězi naopak nakládá nejlépe?
Ten, kdo jich má nejméně. Platí definice: čím bohatší jsou státní zdroje, tím je víc problémů. Malé státní organizace, které dostanou málo ze státního rozpočtu, si peněz považují a dokáží si je ohlídat.
Co by se mělo změnit, aby se přestalo plýtvat se státním majetkem?
Političtí představitelé a manažeři státních organizací by měli zacházet se státním majetkem jako se svým vlastním. A ne aby se řídili heslem, že z cizího krev neteče. V tomhle uvažování to všechno začíná a končí.
Nejvyšší kontrolní úřad hlídá hospodaření peněz vydávaných ze státní pokladny už patnáct let. Co se za ta léta změnilo?
Smysl instituce je stále stejný. Spočívá v dohledu nad hospodařením s veřejnými prostředky. Co se za patnáct let nezměnilo a v čem jsme v tomto ohledu určitou výjimkou v Evropě, je skutečnost, že kompetence nejvyšší kontrolní instituce v České republice jsou omezeny na majetek státu a finanční prostředky ze zahraničí. Nemůžeme se však zabývat kontrolou majetku samospráv různých veřejnoprávních institucí, ale ani obchodních společností, které jsou vlastněny státem. To je záležitost, která je v ostatních zemích vyřešena úplně jiným způsobem, protože se vychází z toho, že jsou to veřejné prostředky, a ty by měly být podrobeny kontrole.
ZMĚNA ÚSTAVY JE CITLIVÁ VĚC
O rozšíření kompetencí Nejvyššího kontrolního úřadu se už mluví léta, ale problémem je, že by se kvůli tomu musela měnit Ústava…
Ano, kompetence NKÚ jsou dány Ústavou z roku 1993 a každá diskuze o její změně je politicky velmi citlivá. Ne kvůli kompetenci kontrolního úřadu, ale kvůli jiným věcem. Mnohokrát se už o tom hovořilo, ale obavy z otevírání Ústavy byly vždy větší.
Kontrole tak uniká zhruba jedna třetina veřejných prostředků?
Z kontrolní působnosti jsou dnes vyňaty obrovské majetky a obrovské objemy finančních prostředků, což není dobré. Myslím, že si to většina poslanců uvědomuje. Ale je to dáno spíš tím, jestli se najde odvaha otevřít Ústavu. Pokud se tak stane, pravděpodobně to bude z nějakého jiného důvodu než kvůli kontrolnímu úřadu.
Myslíte si, že by mohlo k rozšíření kompetencí dojít, například i díky tomu, že sociální demokraté začínají volat po větší kontrole krajů a obcí?
Byl bych rád, kdyby k tomu došlo. Ale to je věc politiků. My se snažíme, aby se alespoň změnil zákon o NKÚ, který upravuje procedury a pravidla. Doufejme, že by mohl být novelizován, ale půjde spíš o technickou úpravu než o nějaké zásadní politické změny.
Kolik kontrol váš úřad za těch patnáct let vlastně provedl?
Udělali jsme zhruba šest set kontrol – zkontrolovali jsme tisíce osob, státních institucí, příspěvkových organizací, ale také různých příjemců dotací. Dá se říci, že záběr byl poměrně velký.
Zlepšilo se za ta léta hospodaření se státním majetkem a penězi? Nakládají s ním manažeři a úředníci lépe než dřív?
Problémy se státním majetkem jsou stále stejné. Na vině jsou někdy systémové chyby, ale často jde o lidské selhání, a to pro nás znamená nikdy nekončící práci. Ale snažíme se o to, aby se hospodaření s finančními prostředky státu postupně zlepšovalo.
FRANTIŠEK DOHNAL (48)
Vystudoval Fakultu elektrotechnickou na ČVUT v Praze. Po ukončení studia pracoval až do roku 1990 jako vedoucí oddělení výpočetní techniky v Okresním ústavu národního zdraví v Jihlavě. Rok byl majitelem firmy Tesoft Jihlava, která vyvíjela speciální software pro zdravotnická zařízení. V letech 1991 až 1998 byl starostou Jihlavy, poté výkonným místopředsedou Svazu měst a obcí pro mezinárodní vztahy. V letech 2000 až 2004 byl hejtmanem kraje Vysočina za KDU-ČSL. V roce 2005 se stal prezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu. Je ženatý, má dvě dcery a dva syny.
SAMOSPRÁVA A STÁTNÍ PODNIKY JSOU PRO NÁS TABU
Co všechno můžete kontrolovat?
Jsme schopni kontrolovat celý státní rozpočet, to je zhruba tisíc miliard korun. Nemůžeme kontrolovat samosprávu ani obchodní společnosti, které jsou vlastněny státem nebo kde má stát majetkovou účast. A musím upozornit, že když jsou tyto organizace vyňaty z kontrolní působnosti, tak to vždy výrazně zvyšuje riziko.
Jestliže tedy budou fakultní nemocnice transformovány na akciové společnosti, nebudete je moci kontrolovat?
Z hlediska řídicího, rozpočtového a organizačního má převod fakultních nemocnic na akciové společnosti logiku. Pro nás by to ale znamenalo, že by hospodaření nemocnic odešlo z naší kontrolní působnosti. Podobně jako je to v případě majetku, který byl převeden ze státu na samosprávy.
Moje zkušenost bývalého hejtmana mi říká, že by se transformace provést měla, protože si pamatuji všechny problémy, které byly s financováním a řízením příspěvkových organizací. Pouze upozorňuji na to, že při zachování stávajícího znění Ústavy nebude nové obchodní společnosti nikdo kontrolovat, vyjma jejich vlastních mechanismů. Každá z nemocnic má řádově miliardový majetek, takže to nejsou malé objemy peněz. Ale já ten problém vidím spíš ve vymezení kompetencí NKÚ než v transformaci nemocnic.
Ale není přece všechno jen na vás. Své kontrolní mechanizmy mají třeba i ministerstva. Jak jejich kontrola funguje?
V některých rezortech nefunguje kontrola vůbec, nebo velmi málo. Dnes se vše řídí speciálním zákonem o kontrole. Největší slabinou je skutečnost, že některá ministerstva jsou velmi rozsáhlá, řídí bezprostředně spousty organizací nebo státních podniků. I když kontrolní útvary na ústředních orgánech státní správy nebo správců rozpočtových kapitol existují, jsou velmi malé. A není v jejich silách dělat kontrolu tak, aby byla účinná. Stejný problém mají velké státní instituce typu příspěvkových organizací, jako jsou třeba fakultní nemocnice.
NĚKDY MÁME POCIT, ŽE DĚLÁME ZBYTEČNOU PRÁCI
V minulosti se Nejvyšší kontrolní úřad občas dostával do sporů, zda při kontrole nejde nad rámec svých kompetencí. Některé instituce se tak snažily bránit kontrole. Stává se vám to i dnes?
Já ty spory nepamatuji, ale vím od svých kolegů, že se tyto diskuze před patnácti nebo deseti lety v některých případech vedly. Také se tím zabýval Ústavní soud. Ale dnes jsou kompetence a procedury natolik vyjasněny, že se to nestává. Alespoň já jsem to za dva a půl roku, co jsem v čele úřadu, nezaznamenal.
Spory s kontrolovanými osobami vznikají. Je to dáno někdy i nejasným právním výkladem nebo nejasným textem zákona, který si vysvětlujeme jinak my a jinak kontrolovaná osoba. Ale zásadnější spor o to, co můžeme nebo nemůžeme, pamatuji vlastně jen v jednom případě, který skončil smírem. Nakonec jsme se shodli na tom, že zákon tu situaci vůbec neřeší. Přistoupili jsme na to, že NKÚ tuto kompetenci má, ale že by bylo lepší, kdyby to bylo přímo napsáno v zákoně. Tehdy šlo o majetek České národní banky.
A v čem spočíval spor s Českou národní bankou?
Předmětem sporu bylo, zda Nejvyšší kontrolní úřad může kontrolovat majetek a hospodaření banky jako nezávislé instituce. Když totiž vznikal zákon o ČNB, tak se o majetku nezmínil. Kdyby třeba budova banky byla majetkem státu, tak ho můžeme kontrolovat. Kdyby ale šlo o vlastní majetek banky, tak ne. Zákon to neupravoval, tak jsme se nakonec dohodli s ČNB, že to kontrolovat můžeme.
Ale problém často nastává, i když přijdete na závažné nedostatky v hospodaření. Vaše kontrolní závěry vláda i sněmovna vezme na vědomí, ale stejně se pak nic nezmění, k žádné nápravě nedojde. Nevadí vám, že tak děláte zbytečnou práci?
I my máme pocit, že to tak je. Ale to je přece chyba někoho jiného. Jestli ministr není schopen udělat nápravná opatření, tak je věcí premiéra, aby ho k tomu přiměl.
Práce vám přibývá. Dnes kontrolujete nejen peníze ze státního rozpočtu, ale i z evropských fondů.
Evropské peníze jsou administrativně ošetřeny trochu jinak, tam je nastaven dostatek vlastních kontrolních mechanizmů. My jsme se soustředili na to, jak je celý ten mechanizmus zajištěn, jak je průchodný, jestli jsou ošetřeny rizikové body. Za první programovací období jsme spíš kritizovali úroveň připravenosti, nejasnost pravidel pro použití peněz. Hlavně skutečnost, že se pravidla měnila za pochodu. Kritizovali jsme tedy ministerstva nebo ty, kteří měli na starosti jednotlivé operační programy. U samotných příjemců jsme během našich kontrol nezjistili žádné zásadní pochybení, jen drobnosti.
BUDEME OVĚŘOVAT, ZDA SE CHYBY NAPRAVUJÍ
Když v nějaké instituci zjistíte nedostatky, vracíte se tam, abyste zjistili, zda došlo k nápravě?
Stává se, že se vrátíme po několika letech do stejné instituce, a při té příležitosti kontrolujeme, co se změnilo po minulé kontrole. I když je kontrola zaměřena na něco jiného, zkontrolujeme i ta nápravná opatření. Ale pro rok 2009 předpokládáme, že do plánu zařadíme některé akce, které se budou vyloženě týkat jen nápravných opatření. Za poslední dva roky se situace vyvíjí pozitivně i ve vládě. Jednotliví ministři dnes už při projednávání kontrolních závěrů předkládají návrh nápravných opatření, která udělali nebo hodlají učinit. Teď jen musíme ověřit, jestli se tak skutečně děje, jestli to nejsou jen slova.
Dělali jste takové kontroly náprav i v minulosti?
Ne. V minulosti se takové akce, které se zabývaly jen kontrolou nápravných opatření, nedělaly. Nyní je čas si ten plán doplnit vyloženě krátkými sondami, abychom měli přehled.
Návrh na kontrolu může podat jen vláda nebo parlament. Podle čeho se rozhodujete, co zařadíte do plánu kontrol?
Objednat kontrolu si nemůže nikdo – naše instituce je nezávislá. Podnět může podat kdokoli. Podle zákona se jím ale musíme zabývat jen v případě vlády nebo sněmovny. Ale konečné rozhodnutí záleží na nás. Z vlády nebo parlamentu přichází jen tři, čtyři podněty za rok, zatímco my máme v plánu činnosti několik desítek kontrolních akcí.
Nedávno se na nás obrátil senátní výbor s žádostí, zda zakázka týkající se modernizace vojenské techniky leteckým opravnám Malešice byla dána v souladu se zákonem o veřejných zakázkách. My jsme se pak soustředili na zadávání všech zakázek a na hospodaření leteckých opraven. Ty výsledky nebyly nijak zvlášť potěšující.
