Bez snahy hromadit výjimečné věci by dnes neexistovala naše historická paměť, natož muzejní sbírky. Motivem potřeby vlastnit umělecké předměty byla pro velké sběratele jejich umělecká hodnota, a nikoliv hodnota směnná, jež byla teprve určena poptávkou a zájmem. Trendy proto hrály ve sběratelství vždy druhotnou roli, rozhodující byla vůle kupujícího a jeho vztah k danému druhu umění.
Na přelomu století francouzští akademici na salonech skvěle prodávali svá plátna. Dnes jsou ale částky za tyto obrazy jen zlomkem cen děl impresionistů nebo fauvistů, jejichž výše se pohybuje řádově v desítkách milionů dolarů. Co ale tehdy nutilo obyčejného úředníka Victora Chocqueta koupit roku 1875 na vysmívané pařížské výstavě neznámých umělců plátno od Moneta za pouhých sto franků? Nebyla to jen podivínská posedlost novým uměním, ale i dobrý čich a opravdová láska k umění. „Co by z nás bylo a čím bychom byli, kdyby byl neměl sběratel Kahnweiler smysl pro obchod? prohlásil jednou Picasso.
V dřívějších dobách shromažďovala umělecká díla především vysoká šlechta a investice do umění patřily k bontonu dobrého společenského vychování. Sběrateli se později stávali bankéři, průmyslníci a obchodníci. Ti ale nekupovali kdejaké cetky, ale investovali do hodnotných výtvarných děl. V první polovině minulého století se sběratelství výrazně rozšířilo a výtvarné umění si oblíbili lékaři, právníci a advokáti. Jejich nové vily, navrhované předními architekty, zdobila kvalitní umělecká díla. Vlastnit a kupovat umění bylo nejen rodinnou tradicí, ale také důležitou společenskou prestiží.
Dnes je zájem o prověřené výtvarné umění výsadou pouze úzké solventní skupiny a uskutečňuje se obvykle na aukcích, jejichž počet stále vzrůstá. V minulém roce byl ochoten zaplatit zájemce za obraz Emila Filly Zlaté rybičky více než sedm milionů korun. Je to současně nejvyšší dosažená cena v Česku za umělecké dílo autora nejen české moderny. Zcela obvyklé jsou částky kolem dvou až tří milionů korun za další díla umělců tohoto období.
Naše současné umění stále čeká na příliv sběratelů a ojedinělé nákupy zatím neznamenají cílenou snahu vytvářet kvalitní kolekce. Interiéry vyšší společenské vrstvy proto zejí až na výjimky prázdnotou, nebo jsou zaplněny druhořadým uměním. To se netýká jen politiků, manažerů a bankovních úředníků, ale i lidí, vydělávajících nejrůznějším způsobem dost peněz na to, aby si mohli dovolit hodnotné umění.
Svoje rezidence a byty ale často vybavují laciným výtvarným artiklem ze supermarketů. Jako by si neuvědomovali, že investice do kvalitního umění mají charakter trvalého vkladu. Auta v garážích tyto ambice nemají, kvalitní umělecké sbírky ano.
Pozvánka
ANNA NEBOROVÁ – Tiché útoky.
Metaforický název výstavy malířky Anny Neborové odkazuje k obsahu obrazů, kterým je žena jako symbol reprezentující touhy a žádosti. Umělecký kritik Radek Wohlmuth doplňuje, že je to také reklamní dívka z billboardu, televize nebo obálky časopisu, která má naplňovat obecné estetické ideály. Každopádně Neborová představuje zajímavou polohu figurální malby, která osobitým způsobem reaguje na pop–art. Na naší výtvarné scéně nejde o příliš frekventovanou autorku, ale kvalitou své malby je příslibem do budoucna. Přední galerie Behémót (Elišky Krásnohorské 6, Praha 1) jí poskytuje prostor do 13. února 2001.
