Před pěti lety jsem před druhým kolem prezidentské volby konstatoval, že je celkem lhostejné, zda se na Hrad nastěhuje Miloš Zeman, nebo Karel Schwarzenberg. V obou případech bylo jasné, že jde o zkušené politiky, kteří funkci hlavy státu zvládnou a jsou schopni - v případě krizí či sestavování vlád - hrát v parlamentním systému potřebnou roli rozhodčího.
Koho volit ve druhém kole? Zde jsou názory Drahoše a Zemana na klíčová témata
Autor s pokorou připouští, že tenkrát velmi podcenil význam osobnostních charakteristik kandidátů: sebestřednosti, arogance a neschopnosti vnímat a respektovat názory druhých u tehdejšího vítěze volebního souboje. A to v rozměru, který se nevejde do rámce, jejž prezidentovi pro výkon jeho funkce stanovuje ústava.
Tím, jak ji dotyčný znásilnil po pádu Nečasovy vlády, kdy v rozporu se základním zákonem státu odmítl sněmovní většinu a ustavil kabinet ze svých kamarádů a kamarádíčků, si říkal o ústavní žalobu. Ta však bohužel nepřišla.
To nejspíš zcela zásadně ovlivnilo další Zemanovo konání a je také hlavním důvodem toho, že týdeník Euro, stejně jako významná část voličů, volá po změně. Byť s nemalými obavami z budoucnosti a z toho, zda je dobré, aby na Hradě seděl protikandidát, jehož politické zkušenosti jsou zcela nulové, a zda stačí, když prezident nepadá na korunovační klenoty s třemi promile pod kůží a zvládne bez nosičů položit věnec na Národní třídě.
Co je důležité, a co ne
Nehledě na přesvědčení jinak inteligentních a vzdělaných lidí je celkem lhostejné, co si prezident myslí o migraci, protože jeho vliv na azylovou politiku státu a sociální standardy, na nichž tok migrantů zásadně závisí, je asi takový jako vliv dupání v králíkárně ve Veselí na zemětřesení v Peru. A s ostudnou servilitou vůči Číně či Rusku to není o moc jiné, protože zahraniční orientaci státu určuje vláda, a nikoli prezident. Naši partneři ve světě to dobře vědí a tyto excesy vnímají jako něco, čemu se v té východoevropské buši prostě nejde čas od času vyhnout.
V Česku zkrátka věci řídí vláda odpovědná sněmovně. Jenže v tom je právě jádro pudla a příčina, proč letos volba prezidenta opravdu není vybíráním kladeče věnců. Již brzy totiž může dojít k dalšímu brutálnímu útoku na ústavu. Mnohé naznačuje fakt, že Zeman oddaloval přijetí demise Babišovy vlády, která nezískala důvěru.
Protiváha Babiše. Drahoš může rozbít populistický duopol
Premiér sice tvrdí, že chce mít nový kabinet s předjednanou důvěrou sněmovny sestavený do konce února - což není tak dlouhá lhůta -, nicméně může se stát, že se mu to tak nějak nepovede. Pokud by za takového stavu věcí Zeman obhájil mandát, mohli bychom tu mít i několik měsíců vládnoucí kabinet bez důvěry, jehož osud by závisel jen na „moudrém rozhodování“ hlavy státu. Bylo by to sice zjevně neústavní, ale Zeman opakovaně prokázal, že tím si opravdu hlavu neláme.
Zvláště když bude v situaci, kdy na další (rozuměj třetí) mandát nemá nárok, a tudíž si to bude chtít pořádně užít a smát se tomu, jak se všichni vztekají a nemohou na něj, protože prosazení ústavní žaloby by bylo při nesouhlasu ANO a zřejmě i SPD a komunistů velmi obtížné.
Do hry by se pak mohlo dostat třeba i zastavení stíhání v kauze Čapí hnízdo prezidentskou abolicí. Když Zemanovi prošlo propuštění nájemného vraha, co by mudroval nad nějakými dotačními či daňovými podvodníky.
A proto je důležité udělat to nejmenší, co lze. Tedy volit tak, aby Zeman ve funkci skončil, byť se nám nad volbou Jiřího Drahoše mohou kroutit palce u nohou.
O volbě prezidenta čtěte více v rubrice Prezidentské volby 2018:
Zemanův svět: pravdu, lež a zavádějící výroky dávkoval po třetinách
Ve druhém kole nemá Zeman ani Drahoš výraznou převahu. Volby ovlivní nerozhodnutí
