Lenin, Chagall i Švýcaři v krojích
Postmoderní cestovatel, který hledá všude všechno a nikde nic, nemůže Curych minout. Ne proto, co si kdesi přečetl, totiž že na žebříčku 210 měst ve světě se tohle umístilo v čele spolu s kanadským Vancouverem v tak vysoce relativní kategorii, jako je kvalita života. Ti zkušení vědí, že není nic horšího než podlehnout obehranému klišé o spořádaně nudném Švýcarsku. Curych svou nabídkou dokáže znenadání překvapit.
Tady si může návštěvník dopřát zcela extravagantní nostalgie. Například kdyby se vydal po starobylých knihovnách ve stopách vůdce světové revoluce Vladimíra Uljanova. Ten se i zde občas podepisoval do knihy hotelových hostí jako Lenin, když čekával, zda a kdy mu někdo zase pošle příspěvek, jenž mu umožní nadále zůstat u revoluce jako u celoživotní profese.
Stoupenec materiálnějších tradic si v Curychu může dopřát chutě přenesené péčí generací z minulosti. Nejen v hale ústředního nádraží postávají trhovci. Z jejich tváří je zřejmé, že nejsou pouhými překupníky, ale že na jejich statcích například vznikly ony znamenité sýrce a další dobroty. Jejich kroje vám dají zapomenout, kolika subvencím ze švýcarských, kantonálních a obecních veřejných fondů je třeba za udržení těchto tradic poděkovat.
A kdyby snad někdo měl za sebou onen bod nenávratu, který je rizikem každého, kdo se pokouší experimentovat s přírodními či umělými psychofarmaky, pak i méně znalý návštěvník dokáže na vlastní kůži zjistit, nakolik jsou pravdivé statistiky tvrdící, že v počtu zjištěných případů nakažení virem HIV na počet obyvatel se země pod Alpami a jmenovitě Curych dopracovaly v Evropě na přední pozici.
Není lepší zážitek než vyvrácený předsudek. Pohled na zcela moderní vitráže Marka Chagalla ve Frauenmunsterkirche pár kroků od špice zálivu Curyšského jezera popře obecně rozšířenou představu, že v každém stánku Páně v zemi dědiců Jeana Calvina najdete nejspíše sochu, která tím, jak třímá nářadí či kus ozubeného okruží, připomíná budovu naší spořitelny z první republiky.
Patří umění pod zadek? Tak kacířsky znějící otázka může zaskočit i mírně nekonformní duši. Ne tak v Curychu, kde městští radní přišli na nápad, jak zužitkovat dřevo z lesů pokácených po vichřici v prosinci roku 1999. Tak vzniklo ve městě přes tisíc nejrůznějších laviček, jejichž podobu vytvořili většinou švýcarští umělci. V září chce město část takto vzniklých výtvorů vydražit a výtěžek dát na charitativní účely.
Jestliže chcete přičichnout ke skutečnému kosmopolitismu, vydejte se z města serpentinou na sever. Právě tam, v curyšské rezidenční čtvrti, je úřední sídlo Mezinárodní fotbalové federace. Máte–li ale v úmyslu povečeřet v přítomnosti prezidenta kulatého míče, musíte mít štěstí, protože v hotelu Dolder stráví sotva jednu noc měsíčně. A když to vyjde, těžko si nad jezerem představit, že někde jinde by mohl být střed světa.
