ČEŠI SE ZASE jednou proslavili. Jestliže dosud někdo nevěřil tomu, že zdejší výběrová řízení mívají předem určeného vítěze, po minulém týdnu nemá o čem pochybovat. Čtyři světové firmy by sotva odstoupily z tendru na dodávku stíhaček české armádě, kdyby nebyly přesvědčeny o tom, že nemohou konkurovat pátému soupeři – britsko–švédskému konsorciu BAE Systems/Saab. Je možné vést spor o tom, proč se výrobci Gripenů stali tak jednoznačnými favority. Třeba opravdu české vládě nabídnou nejvýhodnější offsety. Svou roli bezpochyby hraje také politická úvaha. Sociálnědemokratická vláda v Praze zřejmě dává přednost evropské firmě před americkou. Také se obává přílišné závislosti na německých obchodních partnerech a investorech. A evropské konsorcium EADS má silné německé kořeny. Dokonce je možné, že se někteří účastníci tendru nesnažili tak jako BAE Systems/Saab. To vše ale nijak neomlouvá. Stížnost americké vlády na neprůhlednost tendru, o níž informoval prestižní list Financial Times, pouze potvrzuje to, o čem se v Praze dlouho mluvilo. S výběrovým řízením to vůbec není v pořádku. Nic na tom nemění ani skutečnost, že konkurenti britsko–švédského konsorcia odstoupili také proto, aby se pokusili zabránit jeho vítězství a docílit zrušení tendru. Už jen to, že mezi příznivce BAE Systems/Saab v české vládě řada pozorovatelů řadila především „švédsko–britský tandem bývalého místopředsedy vlády Egona Lánského a ministra zahraničí Jana Kavana, musí vyvolat znepokojení. Pokud si nyní česká vláda bude hrát na mrtvého brouka a tendr nezruší, ještě jednou potvrdí veškeré domněnky o předem určeném vítězi. Navíc prokáže, že je nepoučitelná a aroganci řadí výše než jakékoliv jiné hodnoty. Neúspěšné výběrové řízení ve vší bídě v sobě přece jen skrývá něco dobrého. Umožňuje totiž se znovu zamyslet nad tím, zda stíhačky opravdu potřebujeme. Pokud hodlá Česko napravovat svou image nepříliš přínosného člena Atlantické aliance, určitě by se mu letouny hodily. Ale i v NATO vědí, že by se česká armáda měla především zaměřit na řadu jiných úkolů. Našim snahám o vstup do Evropské unie by drahý nákup stíhaček naopak uškodil, jakkoliv to zní rezolutně. V západní Evropě si totiž stále více všímají toho, s jakými potížemi se potýkají české veřejné finance. Tvrzení šéfů ministerstva průmyslu a obchodu, že o nic nejde, protože jiné země mají vyšší státní dluh, je směšné. Evropskou unii více zajímá negativní trend než absolutní číslo. Český rozpočtový deficit je vysoko nad maastrichtskou hranicí tří procent hrubého domácího produktu a státní dluh narůstá. Není nutné být velkým finančním odborníkem na posouzení toho, jaký vliv by měla další stomiliardová investice. Offsety by ji rozhodně nevykompenzovaly. Do státního rozpočtu se díky nim vrátí jen zlomek investované hodnoty. Bývalý ministr financí Pavel Mertlík má naprostou pravdu, když plány na nákup stíhaček označuje za dobrodružné počínání. Lednové rozhodnutí o výběrovém řízení na nákup stíhaček ostatně patří podle průzkumu k těm, které česká odborná veřejnost hodnotí nejhůře – vedle megalomanského plánu velkého třesku ministra Miloslava Grégra. Jenže ty, kteří dnes ve vládě rozhodují o ekonomických záležitostech, názor odborníků zřejmě nezajímá. Ke smutnému stavu veřejných financí je nutné připočíst celkovou neprůhlednost podnikatelského a právního prostředí, kterou neúspěšný tendr opět odhalil v plné nahotě. I kdyby se podařilo českou legislativu formálně zcela sladit s tou evropskou, v dalších dvou klíčových předpokladech pro vstup do EU evidentně zaostáváme. To je velký hazard v době, kdy by leckdo na Západě Česko z první vlny rozšiřování unie nejraději vyřadil. Někdo už by měl říci: dost. Velká ostuda, kterou už výběrové řízení beztak přineslo, je pořád lepší než ta ještě větší.
