Několik následujících tezí si zaslouží zvýšenou čtenářskou pozornost. Nuže:
„Společným jmenovatelem naplnění potenciálu zdravotnictví, školství a penzijního systému je deregulace, individualizace, posílení odpovědnosti.“
„Navrhujeme umožnit pacientům v některých oblastech zdravotnictví podílet se na financování.“
„Navrhujeme umožnit pacientům v některých oblastech zdravotnictví podílet se na financování… a umožnit dobrovolný systém přímých plateb při výrazném posílení nabídky a kvality služeb.“
„Navrhujeme urychleně vytvořit vícepilířový penzijní systém s prostorem pro dobrovolný vstup a limitem pro obligatorní účast.“
„Navrhujeme zavést i na veřejných vysokých školách poplatky za studium doprovázené systémem splátek.“
„Navrhujeme rozšířit smluvní volnost v pracovněprávních vztazích.“
„Odchody za prací pomohou nastartovat úplné uvolnění trhu s byty. Navrhujeme proto odstranit regulaci nájmů v sektoru bydlení.“
To by stačilo. Kontrolní otázka zní: Kdo vyřkl tato slova? Jan Amos Komenský není správně. Byl to Martin Jahn se svým týmem v návrhu Strategie hospodářského růstu (vicepremiér ji představuje na stránkách 46 a 47). Autoři označují za cíl strategie dosáhnout do roku 2013 průměrné úrovně EU měřeno HDP na hlavu. Vicepremiér je znám jako propagátor vizionářského dokumentu, jakým je Lisabonská strategie dohánění Ameriky a tudíž jeho optimismus nepřekvapuje. Otázkou ale je, proč šel se sociálními demokraty do party, když je teď tak dráždí.
U Martina Jahna byly pochybnosti, zda si nespletl vládu, už když kývl na nabídku Stanislava Grosse. Vysvětlením mohla být snaha rozšířit si manažerské portfolio a významně prohloubit, respektive povýšit zahraniční kontakty. To může platit dodnes. Současně Jahn ovšem projevuje úctyhodnou vytrvalost v prosazování – mnohdy neúspěšném – svých ekonomických názorů v nyní už druhé vládě, ve které sedí. Odlišuje se tím od Pavla Mertlíka, který coby vicepremiér bez resortu rychle zvadl a ožil až v křesle ministra financí. Obdobný rozdíl je to ve srovnání se Špidlovým vicepremiérem pro vědu Petrem Marešem, který se vyznačoval tím, že se důsledně držel stranou vládní agendÿ.
Dokončením návrhu hospodářské strategie se ale Martin Jahn ocitl v prozatím mezním okamžiku politické kariéry. Že mu ČSSD zamítla alternativní, vůči Bohuslavu Sobotkovi, plán daňových změn, nebo že byl ze stejných důvodů zatržen jeho plán na finanční stabilizaci zdravotnictví, není v této souvislosti podstatné. Leč symptomatické to je. A souvisí to právě s tím, zda si vládu přece jenom nespletl. Anebo, nedej bože, zda není pátou kolonou infiltrovanou do kabinetu pravičáky, jak jsou někteří členové ČSSD schopni se dnes domnívat.
Sociálně demokratičtí ministři včetně premiéra jsou většinou lidé obroušení politikou a tudíž nebazírují přespříliš na nějakých zásadách. Mají však za sebou stranickou a voličskou základnu, která to bere mnohem fundamentálněji. Není tudíž divu, že se vicepremiérem navrhované způsoby, jak za osm let dohnat Evropu, zdály příliš pikantní i pro vládní žaludky. Však mu to také Jiří Paroubek vpálil hned při prezentaci návrhu strategie na jednání tripartity: je to prý „nevyvážený text“ se „záměry antisociálního charakteru“, které je třeba „nějakým způsobem eliminovat“. Proto také premiér zatrhl vnější připomínkové řízení k takovému „polotovaru“, který „není zájmem vlády a už vůbec ne soc. dem.“ (citováno podle deníku Právo).
Tím byla zahájena nejzajímavější fáze případu Martin Jahn, v níž by se mělo ukázat, kdo se vlastně spletl. Podpora, kterou vicepremiérovi vyjádřil Miroslav Kalousek ve vládě, moc neznamená. Stanislav Gross sice tvrdí, že v konečné verzi strategie nebudou některé z návrhů, které jsou předmětem sporu mezi ČSSD a konzervativní pravicí, ale expremiér se v poslední době často plete. Především však dnes není jasné, do jaké míry a zda vůbec hodlá Martin Jahn hrát pro ČSSD roli otloukánka.
Jedna ze spekulací zní, že zůstal ve vládě právě proto, aby se svými lidmi dokončil strategii, na níž si zakládá. To se mu podařilo. Strategie posílila jeho renomé v odborných kruzích i v části politického spektra obvykle vymezované jako střed a pravice. A pokud by chtěli sociální demokraté strategii z gruntu vyčistit, nemusí Martin Jahn u toho být. To by znamenalo, že se nespletl vicepremiér, ale ČSSD, když si ho do vlády vzala. Druhou variantou je postupná pacifikace Jahnových názorů a strategie do podoby, která by byla zájmem vlády i ČSSD. A schválení strategie v této podobě, nebo její odložení na lepší časy. V takovém případě by se spletl Martin Jahn.
Po pravdě řečeno, Jiří Paroubek jako premiér a potenciální volební lídr ČSSD logicky nemůže připustit, aby se ve vládě hrálo podle jiných not. Potom by ale bylo opravdu lepší žádný dlouhodobý záměr nevyhlašovat. Je sice dobré mít hospodářskou strategii, ale ještě lepší je mít ji déle než jeden rok.
