Na prodeji šestnácti procent na burze by stát prodělal
Po prohrané arbitráži v kauze televize Nova zřejmě některé hysterické úředníky napadlo, jak získat do státní kasy chybějící peníze: prodejme šestnáct procent akcií společnosti ČEZ na burze! Byl to promyšlený výrok vycházející z jasné koncepce, nebo jen bláznivý nápad, který by dále oslabil roli státu v této energetické firmě? Zatím platí to druhé, protože se zdá, že politici nezaujímají, pokud jde o budoucnost podniku, jednotnou strategii. „Bylo by velmi dobré, kdybychom znali alespoň rámcově období, kdy budeme privatizovat ČEZ,“ řekl týdeníku EURO předseda Fondu národního majetku (FNM) Jan Juchelka. Vláda Vladimíra Špidly nyní zastává stanovisko, že celý státní podíl se prodávat nebude, ale co když za rok – třeba po další prohrané arbitráži - politici změní názor?
ENEL a EdF.
„Nápad s prodejem šestnácti procent akcií je pro mne překvapením. Nevidím jediný důvod prodávat uždibnutý kousek firmy. Měl by se prodat celý státní balík,“ sdělil týdeníku EURO jeden ze členů dozorčí rady společnosti ČEZ. Tento orgán zasedne 30. dubna k jednání, při němž se bude diskutovat také o této otázce.
Kdyby se do konce letošního roku prodalo šestnáct procent akcií, státní podíl by se zredukoval ze současných 67,6 procenta na pouhou majoritu. Zvažuje se také prodej státního podílu v přenosové soustavě ČEPS, ve které FNM drží přímo 66 procent, ČEZ zbytek.
Zkusme si udělat základní kalkulaci výhodnosti kroků pro státní rozpočet. V roce 2002, kdy vláda chtěla ČEZ prodat, nabízel jeden ze dvou strategických investorů (italský ENEL) za ČEZ a za státní podíly v distribučních firmách zhruba 135 miliard korun. Nabídka byla učiněna za situace, kdy stát chtěl po investorovi více než desetiletý závazek, že bude odebírat české uhlí v množství 27 milionů tun ročně, žádal, aby akceptoval budoucí jaderná rizika (a to v době spouštění Temelína), a vznesl řadu dalších významných požadavků. Druhý zájemce, francouzský EdF, údajně nabídl až 180 miliard, ale nebyl ochoten přijmout omezující podmínky ani v otázce jádra ani v odběru uhlí.
Zákonitosti prodeje.
Pomiňme spekulace, o kolik zvýšila fúze ČEZ s distribučními firmami (a swap za ČEPS) hodnotu státního balíku, pro zjednodušení berme v úvahu, že výsledek této transakce má neutrální vliv na hodnotu firmy a na cenu, kterou stát může za svůj podíl získat.
Pokud je pravda, že 67,6 procenta podniku ČEZ a státní podíly v distribučních firmách ocenil investor na začátku roku 2002 na 135 miliard, pak stoprocentní podíl by měl hodnotu zhruba 200 miliard. Hodnota šestnácti procent akcií společnosti ČEZ činí v tomto případě 32 miliard. Ministr průmyslu a obchodu Milan Urban začátkem dubna odhadl cenu státního podílu na více než 100 miliard.
Pokud by stát chtěl prodat šestnáct procent akcií na veřejném trhu dnes (současná cena za akcii se pohybuje lehce nad 100 korun), dostal by kolem devíti miliard. (I když manažeři společnosti ČEZ si dokážou představit, že cena by mohla při prodeji šestnácti procent vyšplhat na 130 korun, tudíž stát by získal více peněz.) Při této kalkulaci vychází, že 100 procent akcií má hodnotu zhruba 56 miliard.
Každý, kdo alespoň trochu zná zákonitosti procesů prodeje strategických podílů ve společnostech, ví, že jiná cena za akcii se platí při prodeji podílu na úrovni šestnácti procent (navíc přes veřejné trhy), jiná při prodeji podílu 51 procent a jiná (výrazně vyšší) při prodeji podílu přesahujícího 67 procent. Investor je zpravidla ochoten platit vyšší cenu na akcii při prodeji balíku znamenajícího takzvanou superkontrolu nad společností.
Slovenský příklad.
Prodej šestnácti procent akcií přes veřejný trh nemůže být pro stát cenově výhodný. Pokud se rozhodne privatizovat ČEZ, pak by měl přistoupit k privatizaci celého svého podílu, neboť v takovém případě nepochybně získá významnou prémii na každou prodanou akcii.
Prodej 16 procent akcií přes veřejný trh nemůže být pro stát cenově výhodný. Pokud se rozhodne privatizovat ČEZ, pak by měl přistoupit k privatizaci celého svého podílu, neboť v takovém případě nepochybně získá významnou prémii na každou prodanou akcii.
Stejná rovnice by měla platit v případě prodeje podílů v ČEPS. Nabídne-li stát svůj podíl v ČEPS po malých částech, nemůže nikdy celkově získat tolik peněz, kolik by získal za prodej 33 a více procent, nebo za celých 66 procent.
Prodávat šestnáct procent akcií jen proto, aby do státní pokladny přiteklo pár velmi nutných miliard, aby se při prodeji zviditelnila nějaká poradenská firma a aby se prodala myšlenka, že zájem o papíry znamená, že ČEZ je po fúzích s distribučními podniky ještě lepší firmou, svědčí o velmi krátkozraké vládní strategii.Už ani nemluvě o tom, že výnosy z privatizace strategických účastí je ze zásady nutné použít na řešení zásadních strategických opatření, jako je například reforma penzijního systému a podobně. Pro příklady bychom nemuseli chodit daleko: vláda by se mohla inspirovat například u slovenského souseda.
