"Můj den začíná před sedmou hodinou tichým ťapáním syna. Když se přesvědčí, že už nespíme, probudí svou starší sestru a celá rodina je rázem na nohou. Posnídáme a vypravíme děti do školky," začíná představovat svůj jeden den podnikatele Lenka Doležalová Pavilková, zakladatelka a majitelka jazykové agentury Channel Crossings.
Přepínám myšlenky, které se doposud točily kolem rodiny, a v rychlosti si projedu ve své domácí kanceláři plán dne. Zároveň zběžně zkontroluji e-maily, a to pouze kvůli vyřízení případných urgentních záležitostí, a odjíždím autem do Prahy na jednání Asociace certifikovaných jazykových škol. Jako členka představenstva se zúčastňuji pravidelných schůzí, na kterých řešíme problematiku zajištění kvalitního jazykového vzdělávání na našem trhu.
Dnes se zabýváme otázkou organizace konference pro odbornou veřejnost. Dále diskutujeme o našem zapojení do mezinárodního projektu jazykových asociací v rámci programu Leonardo či o důsledcích zavedení povinné výuky druhého cizího jazyka do základních škol. Témat je mnoho a pomalu se blíží poledne.
To už mě ale čeká lekce němčiny. Rychle se přesunu a zasedám coby student „do lavice“ v jedné z učeben v centrále Channel Crossings. Pravidelné vzdělávání beru nejen jako nezbytnost vzhledem ke své práci v tomto oboru, ale i jako nutný trénink mozkových buněk. Navíc je to pro mě i jistá forma duševní relaxace.
Osobní kontakt je důležitý
Na výuku němčiny navazuje schůzka s výkonným ředitelem, kterému jsem před pěti lety vedení Channel Crossings svěřila. Běžně se scházíme jednou týdně a probíráme aktuální dění. Klíčové body jsou předem stanoveny, abychom se vzájemně neokrádali o čas. Vzhledem ke kalendářnímu období jsou dnes hlavním tématem finanční výsledky uplynulého roku, zatím dochází pouze k prvotní analýze dat.
Po ukončení schůzky se pozdravím s ostatními zaměstnanci a v krátkém rozhovoru zjistím, co je nového v jednotlivých odděleních. Přestože dostávám pravidelné zápisy ze schůzí sekcí, snažím se využít osobního kontaktu. Ten často napoví mnohem více o tom, co se ve firmě děje a jak to vnímají jednotliví aktéři. Mým krédem je nepodceňovat osobní komunikaci, proto se cestou z centrály stavuji v pobočce v Radotíně, kde učiním podobné „kolečko“.
Nevnímám tuto činnost jako povinnost, práce s lidmi mě těší a vzhledem k tomu, že v současné době pracuji ze své domácí pracovny a jezdím do kanceláří pouze na schůzky, považuji za velmi přínosné si se svými kolegy neformálně pohovořit.
Blíží se čas vyzvednutí dětí. Přeřadit na jinou frekvenci mi nečiní problém, to se děje již při vstupu do školky, je to prostě jiný svět. Jedeme na plavání, poté domů, snažím se, aby děti v autě neusnuly. Trochu se vzpamatují u společné přípravy večeře. Rády se pokoušejí vařit a vůbec nejraději pečou, nicméně jejich zájem netrvá dlouho. Nakonec skončí u pohádky. Přichází manžel, společně se najíme a pohrajeme si s dětmi. Večerní rutina, pohádka, ukolébavka a spát.
Druhé vydechnutí, děti spí. Dáme si s manželem sklenku vína a pohovoříme o tom, co nám přinesl den. Podíváme se na zprávy a já si jdu vyřídit běžnou agendu k počítači. Kromě firemních záležitostí vyřizuji i administrativu spojenou s činností oddílu gymnastiky, který vedu.
Pracovní den končí tím, že si projedu plán na zítřejší den. Ujistím se, že mám jasně dané dvě až tři priority, které chci vedle běžné agendy další den vyřešit. Po dvaceti letech podnikání se držím hesla: Někdy méně znamená více.
A pak již nezbývá než ulehnout. Ráda si něco hezkého před spaním přečtu, ale někdy nevydržím více než pár řádek a usínám…
