Důvody, jež vedly Putina k volbě svého nástupce, zná jen on sám
Nikdo přesně neví, co rozhodlo. Co bylo hlavní pohnutkou, která popostrčila dosud nepříliš nápadného, v podstatě neprůbojného a až apoliticky zakřiknutého dvaačtyřicátníka Dmitrije Medveděva na první stránky světového tisku. Co bylo příčinou, že jeho ženu trochu předčasně pasovali novináři do role první dámy Ruska a jeho jedenáctiletý syn Ilja teď potřebuje osobního bodyguarda 24 hodin denně. Zřejmě však bude více důvodů, proč se Dmitrij Medveděv, stále ještě první vicepremiér vlády Ruské federace, stal následníkem ruského trůnu. Jeden ale musí být rozhodující.
Putinova jistota.
Politologové, sociologové, žurnalisté i politici se sice předhánějí v hypotézách, zda to byla Medveděvova loajalita, petrohradský původ nebo jeho obdivuhodná schopnost nevyčnívat ani jako první vicepremiér z armády ostatních státních úředníků, ale jistí si nejsou ničím. Je-li Medveděv výjimečná osobnost s tvrdým charakterem a pevnými zásadami, jak o něm tvrdí jeho staří přátelé, pak to před veřejností dokonale skrývá. Před svým dlouholetým šéfem, prezidentem Vladimírem Putinem, však chodí už roky zcela obnažený. Vědí prý o sobě skoro všechno. Právě proto si Vladimir Vladimirovič kamaráda Dimu, jak mu v soukromí říká, zvolil, aby ho na chvíli zastoupil v nejvyšší funkci. Putin musí mít jistotu, že se Medveděvovi v carském křesle příliš nezalíbí. Anebo i kdyby se zalíbilo, bude možné ho snadno z trůnu vyklopit zase na zem.
Různí kandidáti.
Žonglování se jmény následníka trvalo téměř dva roky. Padala různá, ale je pravda, že Dmitrij Medveděv mezi případnými kandidáty na prezidenta figuroval často. Chvílemi se sice zmocnila tisku i veřejnosti nějaká nová skandální zpráva, například že premiérem bude nepříjemný stařec s komunistickou rétorikou i tajemnickým pohledem, premiér Viktor Zubkov. Pak zase Medveděvovi předpovídali těžký souboj s jeho kolegou, také prvním vicepremiérem Sergejem Ivanovem. Také fakt, že Putin z obou učinil „první“ vicepremiéry, svědčí o tom, že nejdříve buď nebyl ještě rozhodnut, nebo že si rád hraje s veřejností a především s novináři.
Ďábelská partie.
Sledoval zřejmě s potěšením, jak se všichni zoufale snažili uhádnout, kdo bude tím vyvoleným. Jeden týden dal mírně najevo, že třeba Ivanov, další preferoval Medveděva. Nakonec se vyslovil pro dvaačtyřicetiletého právníka z Petrohradu a 17. prosince na sjezdu své strany Jednotné Rusko ho i oficiálně navrhl na nejvyšší funkci. Byla to však, a vlastně stále je, ďábelská partie.
A Medveděv v ní teď hraje hlavní roli - vlastně však nikoli. Hlavní roli hraje a bude hrát režisér i scénárista v jedné osobě, Vladimir Putin. Nastává otázka, zda je oním typem tvůrce, který má celý příběh včetně konce dopředu rozmyšlen a jen vše před čtenáři umě skrývá, nebo se mu šílené nápady rodí v hlavě za pochodu. V takovém případě ještě nemusí být jasné, jak celá kauza s Medveděvem skončí a také, zda ji ten mladý a nadějný chlapec přežije.
Nevyzpytatelný jen pro někoho.
Co se Medveděvovi asi teď honí hlavou? Proč ze sebe nechal udělat loutku, kterou budou vodit na hodně krátkých provázcích? Je to mimořádně inteligentní muž, zcela určitě vzdělanější a inteligentnější než Putin. Putin však má výjimečně vyvinutých několik instinktů, které ho činí naprosto geniálním vůdce Ruska. Jaké instinkty má Medveděv? Těžko říct. Ví se toho o něm jen málo a životopisná data duši člověka neotevřou, i když mohou napovědět.
Především je to prý klidný člověk, v kritických situacích až chladnokrevný. Další z jeho údajných základních vlastností má být podle lidí, kteří ho dobře znají, určitá míra nevyzpytatelnosti. Právě ta by ho však měla z hlediska Putina ze hry o následnictví vyloučit. Nestalo se tak. Existuje jediné vysvětlení. Medveděv je nevyzpytatelný jen pro někoho. Lépe řečeno existují osoby, a Putin mezi nimi, které mají „vezíra“ prohlédnutého skrznaskrz.
Slabost pro rybičky a fenku Koni.
Ostatně jeho přezdívka vezír, kterou získal za svého působení v Kremlu, napovídá spíše o vznešených manýrách než o tajuplnosti a nepředvídatelnosti. Ve své kanceláři například má akvárium s rybičkami, které nesmí kromě něho nikdo jiný krmit. Vůbec má mlčenlivé a trochu studené tvory rád, což o něčem vypovídá. A jeho výrok z roku 2006 během cesty do Astracháňské oblasti již vstoupil do politologické historie: „Možná mají Číňané takové úspěchy v ekonomice i životě, protože umějí dobře jíst ryby.“ Nutno podotknout, že on sám si myslel, že trochu vtipkuje. Oblastní představitelé však bez náznaku úsměvu bouřlivě přikyvovali a hned měnili večerní menu.
Je to taková velmocenská manýra mít slabost pro rybičky a k budoucímu prezidentovi se vlastně docela hodí. Vždyť ten současný „ujíždí“, jak se říká, na své fence Koni, o jejímž porodu a asistenci manželů Putinových při něm psaly nejen ruské, ale i světové noviny. Proč by se tedy příště nemohly rozepsat o tření Medveděvových šupinatých tvorů?
Tichý, neprůbojný a mocichtivý.
Ještě něco - kromě lásky k fauně - mají oba muži, Putin a Medveděv, nápadně shodné. Ač rozdílní vzhledem i povahou, spojil je osud. Jako by se opakovala situace z přelomu tisíciletá. Tehdy, což by mělo být pro Putina vlastně alarmující, ho tehdejší dosluhující prezident Boris Jelcin posadil na trůn úplně stejně, jako nyní on usazuje na ještě svou zadnicí prohřáté křeslo Medveděva. Navíc v roce 2000 Putina tisk charakterizoval téměř identicky jako dnes Medveděva. Tichý až neprůbojný, pedant, nevýrazný, skromný až úslužný, ale za několik let je Putin jedním z nejmocnějších mužů planety, a také se dle toho chová.
Volba kvůli návratu.
Neprůbojnost je tatam, skromnost se změnila ve velikášství a úslužnost se přetransformovala do opaku. Takto už mluví nejen s podřízenými, ale stále častěji i se zahraničními politiky, kteří mu nejsou po chuti a vůli. Jelcin si Putina tehdy vybral nepochybně také kvůli loajalitě a zcela určitě s ním uzavřel tichou a nepsanou dohodu o neútočení. Kdyby totiž na trůn nastoupil někdo horlivý, nedej Bože mstivý a se sadistickými sklony, mohlo by se stát, že by Jelcin svá poslední léta strávil za mřížemi a s ním celá jeho rodina, přátelé a spolupracovníci. Jelcin se pojistil následníkem. Vybral si ho a nechal zvolit. Pravdou je, že Putin dnes jedná z trochu jiných důvodů. Nebojí se trestu a ve své samolibosti si nepřipouští, že by se někdy mýlil, či dokonce něco zanedbal. Navíc je v mnohem lepší fyzické formě, než byl Jelcin při odchodu. Takže proč si vybral právě Medveděva? Nejspíše proto, aby se mohl co nejdříve vrátit. Nebo proto, aby i jako ne-prezident hrál v zemi první housle.
Osobní právník prezidenta.
Dmitrij Medveděv se zná s Putinem ještě z jejich rodného Petrohradu. Jako dítě žil s rodiči na kraji města v dělnické čtvrti. Jeho otec byl profesorem Leningradské technické univerzity, matka filoložka přednášela na Gercenově pedagogickém institutu. Medveděv studoval výborně a pamatoval si právnické paragrafy natolik snadno, že mu to záviděli i profesoři. A říkali, že bude brzy jedním z nich. Medveděva si však k sobě na petrohradskou radnici vytáhl tehdy kádr střední úrovně Putin. A pak už ho za sebou tahal všude, kam se jen vrtnul - do vlády, do Kremlu, do rodiny. Medveděv byl totiž kromě jiného i osobním právníkem Putinových.
Hlavní ideolog.
Je zřejmé, že Putin má k lidem pocházejícím ze severní ruské metropole výraznou slabost. Důvěřuje jim více než politikům moskevským či třeba vladivostockým. Kromě toho když někdo pochází z Petrohradu a navíc sloužil v KGB, je předurčen ke službě v Putinově týmu. Medveděv v KGB nesloužil. Je to nevojenský typ - spíše akurátní než rázný s velitelskými sklony. Na špiona by se však možná hodil. Vypadá stejně jako Putin v roce 1999 krajně nenápadně až nanicovatě. Trouba to však v žádném případě není. A jako člen vedení plynařského státního molochu Gazprom by jím ani být nemohl.
Medveděv byl jedním z hlavních ideologů první Putinovy prezidentské kampaně, která se mu velmi vydařila. Pak mu stál mu po boku po celou dobu jeho působení v Kremlu. A jako šéf prezidentské administrativy se prý velmi osvědčil.
Nohsled?
Putin má rád schopné lidi. Ale ty, kteří se snaží své schopnosti uplatňovat tak, aby navenek jako schopný vypadal především Putin a ostatní nebyli prakticky vidět. Přesně takto se po celou dobu Medveděv choval a přineslo mu to úspěch. Putin si ho vybral mezi všemi svými nohsledy a učinil z něho následníka i proto, že se jako nohsled skvěle osvědčil. Bude ale nohsled důstojnou hlavou velmoci? Nebo vlastně vůbec není nohsledem a jen čekal na pravou příležitost?
Bylo by nesprávné Medveděva vnímat jako nanicovatého, zakřiknutého a plachého služebníka. Má za sebou obrovský kus práce a velké úspěchy. Již na vysoké škole o něm říkali, že je nejnadějnějším studentem za mnoho posledních let a předpovídali mu velkou budoucnost. Zjevně se nemýlili. V Rusku však nemá tato funkce s právem obvykle nic společného.
Putinovi muži.
Putin v knize rozhovorů Od prvního muže ve státě prohlásil, že za „své“ pokládá tři osoby: Nikolaje Patruševa (toho času šéfa Federálních bezpečnostní služby - FSB), Sergeje Ivanova (kolegu z KGB, bývalého ministra obrany, nyní prvního vicepremiéra) a světe div se, Dmitrije Medveděva, právníka, který uniformy nesnáší a v tajných službách nikdy oficiálně nesloužil. Možná se mezi těmito třemi také rozhodoval, když přemýšlel, komu půjčí žezlo a kdo mu ho, až se bude chtít vrátit, bez reptání vrátí. Vsadil na Dmitrije Medveděva, který vedle šéfa tajných služeb a exministra obrany vypadá trochu jako nekňuba. Proč se všemi mastmi mazaný ruský prezident takto rozhodl, ví zatím jen on sám.
