Přesvědčí-li nový český eurokomisař o svém evropském formátu, zlepší pověst ČR v EU
Po měsících váhání a nejistoty známe českého eurokomisaře. Stal se jím Štefan Füle. A víme, co by měl mít na starost, pokud ho schválí Evropský parlament (EP) – rozšíření Evropské unie (EU). Vzniká proto nová podstatná otázka: Co je v našem a evropském zájmu, aby ve funkci prosazoval?
Rozhodne obratnost
Český zástupce není v Evropské komisi (EK) proto, aby „kopal“ za tuzemskou vládu. Měl by do její práce vnášet české uvažování a vnímání dnešní reality i historických či geopolitických souvislostí. Jako jeden z našich nejviditelnějších občanů v EU ponese i výraznou odpovědnost za další utváření dnešní pošramocené pověsti České republiky. Byť mu česká politická reprezentace nesmí a nemůže nic diktovat, je legitimní a potřebné, aby si kladla – a s ní i média a veřejnost – otázku, co od Štefana Füleho v jeho evropské roli očekává.
Zaznívají hlasy – i od českých novinářů – že si ČR portfolio rozšíření EU „nezasloužila“. Toto konstatování je pouhým smutným a kritickým A, po němž je třeba dodat konstruktivní a do budoucna zaměřené B. Asi jsme si opravdu příliš nezasloužili „dostat“ eurokomisaře pro rozšíření a politiku sousedství. Pokud už ho však „máme“, otázka zní, co by měl dělat, aby z toho nebyla další ostuda.
Od roku 2004 toto portfolio určitě v EK ztratilo na významu a prestiži, přesto má stále váhu a potenciál. Jde o viditelnou a srozumitelnou kompetenční oblast, v níž EK hraje silnou roli. Před EU v ní leží důležitá rozhodnutí, z nichž mnohá jsou podstatná i z ryze českého hlediska – utváření vztahů se sousedy unie, otázka členství Islandu, vstup Chorvatska, perspektiva pro zbytek Balkánu či turecká otázka. Z hlediska budování českého vlivu je dobré, že pro budoucí členské státy EU bude klíčovou tváří unie právě náš občan.
Je tu však i nemalé riziko. Nedokáže-li nový komisař překonat dnešní „únavu z rozšíření“, může se naopak stát symbolem zablokování tohoto procesu a pro dotyčné země nevítaným poslem špatných zpráv. Některé zlé jazyky již v Bruselu říkají, že rozšíření přidělené občanovi ČR neznamená, že český eurokomisař dostal silné portfolio, ale že bylo na pět let hozeno přes palubu. Füleho politická obratnost rozhodne, zda za pět let budeme moci mluvit o využité příležitosti, či o pasti, do které se nechal chytit. Co by vedlo k první variantě?
Přerod v evropského politika
Chce-li Štefan Füle dokázat, že je mužem na svém místě, musí rychle vyrůst z českého diplomata v politika evropského formátu a přesvědčivě otočit list za etapou, kdy byl ministrem české vlády. Počíná to výběrem nejbližších spolupracovníků, ve kterém by měl vycházet výhradně z úkolů, které ho v EK čekají, nikoli z dosavadních osobních či politických vazeb. Füle začal dobře, vybral-li si za šéfa kabinetu Brita Simona Morduea, který má bohaté zkušenosti s prací v EK. Sázka na zkušeného eurokrata z velkého členského státu je racionální a správná. Komisařova pravá ruka musí rozumět největším státům EU, umět mu pomoci vůči nim obratně manévrovat a zároveň dokonale znát fungování EK. Důležité však bude složení celého kabinetu. Füle má politicky blíž k evropské levici, a proto by měl ve svém týmu mít například kvalitní „tykadla“ do středopravicové Evropské lidové strany (EPP), největší politické skupiny v EP.
Jako každý eurokomisař vzešlý z národní diplomacie musí přesvědčit, že je s to stát se politikem zcela nezávislým na české vládě a politice. Prvním signálem bude již zmíněné složení jeho kabinetu, ale měl by to též jasně demonstrovat na svých prvních politických iniciativách.
Vyváženost
Další Füleho chybou by bylo, kdyby příliš upřednostňoval oblasti, které jsou jemu a české diplomacii blízké – Balkán a Východní partnerství. Proto by měl mít minimálně čtyři rovnocenné priority. Za prvé Balkán – co nejrychlejší vstup Chorvatska, zásadní posun v procesu přistupování k EU u ostatních zemích. Za druhé posunout dnes víceméně zablokovanou situaci ve věci (ne)členství Turecka.
Za třetí dát konkrétní a rozumný obsah Východnímu partnerství a Unii pro Středomoří. Vybudovat a usadit rovnováhu mezi východním a jižním křídlem politiky sousedství EU a současně zachovat specifické přístupy k jednotlivým zemím a regionům. U sousedů EU nesmí vznikat frustrace z toho, že je unie hází do jednoho pytle. Za čtvrté vnést středoevropské zájmy a pohledy do utváření zahraničněpolitické doktríny a praxe okolo nové „ministryně zahraničních věcí“ Catherine Ashtonové a rodící se „diplomatické služby“ EU.
Politicky, kreativně a riskantně
Füle může svůj hlavní handicap – nedostatek politické zkušenosti – kompenzovat aktivní a obratnou spoluprácí s EP. Dobře sladěný tandem Evropská komise-Evropský parlament může být klíčem k úspěchu vůči spíše negativně naladěným členským státům EU.
Riskantní, leč nadějnou strategií by bylo uchopit rozšíření EU jako politický, nikoli jen technický problém. Füle by měl politicky odvážně a aktivně komunikovat s veřejností a vstupovat do politické debaty v členských státech EU. Proč by neměl prosazovat širokou politickou debatu o tomto tématu dle vzoru diskuse o budoucnosti EU, která vedla k Lisabonské smlouvě? A co prosadit svolání třetího konventu EU, politicky vysoce reprezentativního tělesa zastupujícího členské státy a instituce unie? Po Konventech o základních právech a o budoucnosti Evropy svolat Konvent o hranicích EU a vydobýt si v něm roli klíčového hráče.
Vůči Balkánu by mohl přijít s návrhy, které by se poučily z chyb procesu, jejž jsme před rokem 2004 absolvovali. Navrhnout nový přístup ke kandidátským zemím, který by u nich zmenšil riziko frustrace a euroskepticismu – více empatie a politicky silných gest, méně technokratického puntičkářství. V zemích, které nedávno zažily nacionalistické vášně a válku, by se měl pokusit přesvědčit širokou veřejnost, že EU není jen strojem na peníze a technické normy, ale i – a především – politické a hodnotové společenství.
Vůči Turecku by měl mít politickou odvahu pojmenovat současný stav. A přinejmenším nastínit alternativní scénáře dalšího postupu – tlačit na členské státy EU, aby problém řešily bez pokrytectví a krátkozrakosti. Sebegeniálnější komisař by v tom nejspíš nedosáhl zásadního průlomu. Ale i malý posun oproti dnešní situaci by byl úspěchem.
Česká perspektiva
Po blamáži s českým předsednictvím EU a tanečky okolo Lisabonské smlouvy by bylo osvěžující změnou, kdyby náš eurokomisař překvapil a ukázal se jako výrazná a pro unii přínosná osobnost. Nevede k tomu snaha nikoho nenaštvat dle hesla „kdo nic nedělá, nic nezkazí“. Füle by měl přijít s odvážnými, ale promyšlenými a dobře připravenými iniciativami a nebát se střetů. Přesvědčit o svém evropském formátu je receptem na úspěch a cestou ke zlepšení české pověsti v EU.
Úspěšné působení v evropské roli by bylo i nejlepším zdrojem politické síly ke splnění jeho hlavního domácího úkolu – stát se silnou politickou postavou v české debatě o naší roli a zájmech v EU.
Úkol
Český zástupce není v Evropské komisi proto, aby „kopal“ za tuzemskou vládu.
Měl by do její práce vnášet české uvažování a vnímání dnešní reality i historických či geopolitických souvislostí.
Jako jeden z našich nejviditelnějších občanů v Evropské unii ponese i výraznou odpovědnost za další utváření pověsti České republiky.
Byť mu česká politická reprezentace nesmí a nemůže nic diktovat, je legitimní a potřebné, aby si kladla otázku, co od Štefana Füleho v jeho evropské roli očekává.
Priority
Füle by měl mít minimálně čtyři rovnocenné priority.
Za prvé Balkán – co nejrychlejší vstup Chorvatska, zásadní posun v procesu přistupování k EU s ostatními zeměmi.
Za druhé posunout dnes víceméně zablokovanou situaci ve věci (ne)členství Turecka.
Za třetí dát konkrétní a rozumný obsah Východnímu partnerství a Unii pro Středomoří.
Za čtvrté vnést středoevropské zájmy a pohledy do utváření zahraničněpolitické doktríny a praxe okolo nové „ministryně zahraničních věcí EU“ Catharine Ashtonové.
