Klid na Blízkém východě zajistí až přítomnost mezinárodních jednotek
Na Blízkém východě vypukla další válka. Kdo jsou její aktéři? Na jedné straně Izrael, na druhé straně Hizballáh a občané Libanonu jako jeho rukojmí. V pozadí stojí Damašek a Teherán, což vzbuzuje obavy nejen v západních metropolích, ale také v části arabského světa. Egyptu, Saúdské Arábii a Jordánsku se rostoucí vliv Íránu v regionu vůbec nezamlouvá. Mezinárodní přesah konfliktu je zřejmý a svou významnou roli v něm hrají i média. Probíhá informační válka o interpretaci a legitimitu konfliktu, o postoje mezinárodní veřejnosti. Střet regulérní armády a milicí operujících z civilního zázemí je “mediálně vděčné téma”. Odpalovací zařízení raket a skladiště zbraní jsou umístěny uprostřed sídlišť a obytných domů. Asymetrická strategie kombinující použití moderních zbraní a techniky se zneužitím civilistů jako rukojmích je zcela jistě mimo klasický rámec humanitárního práva a nutně vede k disproporčním ztrátám civilního obyvatelstva.
Cynická provokace.
Zájmem Izraele je bezpečnost jeho obyvatel, ochrana před raketovými útoky ze sousední země. Co je zájmem Hizballáhu? Jde-li mu o proměnu Libanonu v islámský stát po vzoru Íránu, jakou roli při uskutečňování tohoto záměru mají útoky na sousední stát? Jde-li o oslabení či zničení Izraele, dosavadní taktika Hizballáhu vede v Izraeli spíše k posilování obranných kapacit a politické odhodlanosti se bránit. Záměrem mohla být i cynická provokace s cílem dostat Izrael do mezinárodní izolace. To se zatím nepodařilo. Jak daleko je Hizballáh ochoten jít? Pokud jsou jeho vůdci ochotni obětovat životy svých spoluobčanů, pak neexistuje mírnější obrana, než je zničit. Je možné vůbec teroristy zastrašit či porazit? Lze sázet na to, že lidé, kteří posílají druhé na jistou, ba přímo žádoucí smrt - jako například osnovatelé sebevražedných atentátů - sami umřít nechtějí. Jako mrtví se stanou mučedníky, ale operační schopnosti teroristické organizace to na delší dobu ochromí. Strategie studené války byla založena na vzájemném odstrašení totální hrozbou nukleárního konfliktu. Tuto hrozbu bylo možno eskalovat - jako v době kubánské krize - či deeskalovat jako v období uvolňování napětí v 70. letech. Regionální války a konflikty byly podřízeny globálnímu rámci bipolární rovnováhy a sfér vlivu. Obecně platí, že pokud strany konfliktu uznávají vzájemně právo na existenci, je možno jednat o podmínkách koexistence. V daném případě ale tato podmínka splněna není. Hizballáh usiluje o zničení Izraele, přestože o realističnosti takového cíle lze pochybovat. Nezbývá tedy než Hizballáh de facto omezit natolik, aby existenci Izraele neohrožoval.
Rakety ze Sýrie a Íránu.
Izrael stažením z jižního Libanonu v roce 2000 otevřel cestu k budoucím jednáním, na jejichž konci bylo odzbrojení Hizballáhu a mírová dohoda s Libanonem. Vynuceným odchodem syrských vojsk po loňském atentátu na premiéra Harírího se vytvořil politický prostor i na libanonské straně. Naopak Hizballáh v posledních letech posílil své pozice i arzenály v oblasti od jižního Bejrútu až k hranicím s Izraelem. Úspěšné přepadení izraelské patroly a stupňující se raketové útoky prokázaly, že Hizballáh dnes není vojensky zanedbatelnou silou. Již dávno nedisponuje pouze podomácku vyráběnými minami a kaťušemi. Tisíce moderních raket s doletem desítek kilometrů pocházejí ze Sýrie a Íránu. Cílem současných izraelských operací je především oslabit vojenské kapacity Hizballáhu, zejména jeho schopnost útočit na izraelské cíle. O možnosti zničení Hizballáhu si Izraelci nedělají iluze. Izraelská operace dříve či později skončí a dojde k jednání. Partnerem pro jednání by měla být libanonská vláda, která by neměla mít problém existenci Izraele uznat, pokud by to pro ni neznamenalo ohrožení vlastní státnosti ze strany Hizballáhu. Je proto třeba ji posílit včetně efektivních mezinárodních vojenských sil, aby se mohla stát spolehlivou stranou budoucího diplomatického ujednání. V posledních letech se v různých oblastech světa ukázalo, že přítomnost mezinárodních jednotek je prakticky jediným způsobem, jak nahradit nefungující státní moc. Selhávající státy jsou “černými děrami” mezinárodního systému, jsou územími, za něž nikdo nenese praktickou odpovědnost a které se stávají ideální základnou teroristických organizací či uzlovými body při obchodování se zbraněmi, lidmi či drogami. Dva se sousedů Izraele - Palestinu a Libanon - bohužel nelze považovat za plně fungující státy, schopné uplatňovat suverénní a monopolní moc nad příslušným územím. Podobnost situace po stažení Izraele z Libanonu v roce 2000 a po letošním odchodu z Gazy je skličující. S jednostrannými kroky byly spojovány velké naděje, Izrael se chtěl zbavit obtížného břemene okupace jako hlavní příčiny nepřátelství. V obou případech však nedošlo k převzetí moci příslušnými státními strukturami, naopak posílily teroristické skupiny. Hizballáh je tak dnes v Libanonu - podobně jako Hamás v Palestině - státem ve státě.
Mluví se o NATO.
K možnému rozmístění mezinárodních jednotek, které by na pokojný přechod moci dohlížely, neměli dosud odvahu ani Izraelci, ani potenciální účastníci takové mise. Izrael vždy odmítal vložit svou bezpečnost do rukou vnějších aktérů, svou roli v tom hrály i pochybnosti o jejich dostatečné motivaci a faktických schopnostech. Nemá-li se situace v Libanonu vrátit zpět, jedním z řešení je přítomnost mezinárodních jednotek se silnějším mandátem, který by zahrnoval nejen udržování míru, ale též vynucené odzbrojení paramilitárních jednotek. To by umožnilo další jednání o budoucím uspořádání a předání moci legitimním orgánům libanonské státní moci. Jak ukazuje dosavadní působení jednotek OSN (UNIFIL), rozmístění mírových jednotek či pouhých pozorovatelů nestačí, jejich přítomnost může být dokonce kontraproduktivní. Budoucí mezinárodní mise by neměla být tak bezzubá jako ta dosavadní. Mezinárodní síly by mohly být prospěšné, pokud by se výrazně posílil jejich mandát jak pro použití síly, tak i pokud jde o geografický rozsah působení. Oproti současnému působení na jihu Libanonu bude nutno se zabývat kontrolou libanonsko-syrské hranice, přístavů a letišť. Zvýšení mezinárodního angažmá by znamenalo, že jakákoliv ozbrojená aktivita Hizballáhu by nebyla jen útokem na Izrael, ale bezprostředně na mezinárodní společenství. Prodloužená ruka Sýrie a Íránu by tak dostala jasné meze. Izrael si tuto potřebu začíná uvědomovat a objevují se náznaky pružnějšího postoje k zapojení mezinárodního společenství formou vojenské přítomnosti. Ministr obrany Perec při rozhovorech s německým ministrem zahraničí Steinmeierem zmínil možnou přítomnost jednotek NATO. Premiér Olmert zase mluvil o mezinárodních jednotkách za účasti nejen evropských zemí, ale též Egypta a Turecka. Podle francouzského ministra zahraničních věcí Douste-Blazyho by mohla být operací pověřena NATO. To má svou logiku: NATO má rozsáhlou zkušenost při poválečné obnově a reformě bezpečnostních složek a podobnou misi koná - byť po jistém zdráhání některých členských zemí - v Afghánistánu i v Iráku. Otazník se vznáší nad postojem Turecka. Když šlo v minulých letech o jeho bezprostřední zájmy, vyvinulo Turecko velmi efektivní a úspěšný nátlak na Sýrii, aby ze svého území zamezila působení Kurdské strany pracujících (PKK). Rovněž přímá účast USA není příliš pravděpodobná. A to nejen z důvodů politických, když jsou hlavním spojencem Izraele, ale též praktických - s ohledem na jejich angažovanost v Afghánistánu a Iráku. Pokud by jak Turecko, tak Spojené státy zůstaly stranou, je možné, že by se hlavní role při budování těchto sil podle modelu “Berlín plus” ujala Evropská unie. Vzhledem k omezeným kapacitám by však stejně připadalo v úvahu aranžmá využívající plánovacích a dalších kapacit NATO.
Věrohodná síla.
Vrací se tak na stůl návrhy o možné roli NATO na Blízkém východě, o nichž se diskutovalo před istanbulským summitem aliance také u nás. Na první konferenci Programu atlantických bezpečnostních studií v Praze na podzim 2003 jsme společně s Michaelem Žantovským, současným velvyslancem v Izraeli, předložili studii pod názvem “NATO a širší Blízký východ”, která tyto otázky předjímala, a pomohla tak připravit půdu k hledání východiska z dnešní situace.
Kolapsu Libanonu či Palestiny je třeba zabránit i za cenu nákladné a riskantní vojenské přítomnosti, která by propojila věrohodné použití síly spolu s širokým mezinárodním mandátem. Ostatní alternativy jsou buď krátkozraké, naivní, nebo nebezpečné. Nebylo by prozíravé nechat Izraeli volnou ruku k preventivním či odvetným akcím nebo doufat v to, že z Hamásu a Hizballáhu se přes noc stanou odpovědné a spolupracující politické subjekty. V tomto konfliktu se jedná o nastolení nové rovnováhy na Blízkém východě. Nelze si namlouvat, že se to Evropy a České republiky netýká.
