O drogách nejen po vstupu do EU
Deset let vedete Národní protidrogovou centrálu. Zaznamenal jste nějakou změnu v drogové problematice České republiky po ročním členství v Evropské unii? V Evropské unii funguje protidrogová centrála už od jejího vzniku v roce 1991. Pro nás je mezinárodní spolupráce mimořádně důležitá, po našem vstupu se změnilo snad jen to, že ubyly některé formality a některé nezbytné úkony se tím zrychlily. Co se ale týče zločineckých organizací, jejich pohyb přes státní hranice se relativně zjednodušil. Na druhou stranu, náhodně zadržených drog na hranicích mnoho nebylo, snad jen pouhých pět případů. Ostatní úspěšně dotažené akce vycházely z dlouhodobého rozpracování ať už celních, nebo policejních orgánů.
Popsal byste situaci v Česku jako hodně dramatickou? Oblíbenost drog se pohybuje v určitých vlnách. Za první republiky to byl hlavně kokain, moderní byli morfinisté. Během obou totalit se drogy pašované ze zahraničí na našem území vyskytovaly minimálně, konzumovaly se hlavně všelijaké prášky. K jakési renesanci opravdu tvrdých drog došlo až v osmdesátých letech, kdy se z běžně dostupných léčiv začaly vyrábět různé náhražky jako třeba pervitin, což je droga podobná kokainu. Dalším na seznamu byl takzvaný braun, jako opiát měl svými účinky nahradit heroin. V devadesátých letech pak proběhl doslova drogový boom.
A dnes? Až donedávna stoupala křivka spotřeby heroinu opravdu hodně strmě. Nejhorší dobou snad byla polovina devadesátých let, kdy náš trh opanovali kosovští Albánci. Stali jsme se nejen křižovatkou, ale hlavně odbytištěm heroinových gangů. V současnosti začal odběr heroinu stagnovat díky nesmírnému úsilí policistů, podstatným dílem přispěla také prevence. Obdobná situace panuje i u pervitinu. Naopak začala růst obliba šňupání kokainu. Za pouhý jeden rok jsme ho zadrželi na sto čtyřicet kilogramů, a to je jen zlomek množství, které se k nám dostane.
Čím to, že stagnuje zrovna poptávka po heroinu a pervitinu? Asi hlavně díky výchově. Lidé mají zkrátka větší povědomí o tom, že užívání drog má strašidelné důsledky. Také se nám podařilo výrazně ochromit takzvanou balkánskou cestu, kterou k nám drogy proudily. Úspěšnými policejními zákroky jsme balkánské drogové gangy úplně paralyzovali a turecké organizace, které za pašováním a prodejem drog stojí především, je přestaly využívat. Svůj význam má i zpřísnění zákona ohledně držení drog pro vlastní potřebu. Do té doby totiž u nás, jako snad v jediném státě Evropy, mohl každý jedinec u sebe držet jakékoliv množství nelegální drogy pro vlastní potřebu - pro zločinecké organizace něco úžasného.
Co jsou jejich příslušníci vlastně zač? Jsou to skutečně drsní a nebezpeční gangsteři. Když jsme jednoho z těch opravdu velkých bossů zadrželi a předávali do Norska, přiletěla si pro něj po zuby ozbrojená posádka vojenského letounu. Jednoho z nich jsme po sedmi letech sbírání důkazů zatýkali minulý rok. Obchod s drogami už opustil a tak říkajíc se usadil. Klidně si žil všem na očích v luxusní vile v Praze 8. I když se topil v penězích, nemohl být šťastný - neprůstřelnou vestu nosilo i jeho dítě. Tito lidé zkrátka už nikdy nebudou žít v klidu a pohodě; nadosmrti se budou probouzet v obavách, kdy je odstraní konkurence nebo zatkne policie.
Odborníci tvrdí, že narostla spotřeba marihuany, a proto klesla popularita heroinu… Možná, že je záliba v konopí či extázi přijatelnější, zastánci liberalizace a dekriminalizace takzvaných měkkých drog jsou z toho dokonce nadšeni. My, policisté, ale zase tolik nejásáme: ve spotřebě marihuany totiž figurujeme na předních místech v Evropě a v poslední době je opravdu masivní. Nahoru ale letí i užívání kokainu a stejně jako za první republiky je to především záležitost smetánky. Sice představuje něco jako módní přeliv, ale zapomíná se, že ve světě, například ve Francii, kráčí v závěsu za kokainem crack. To je jednoduše vyrobitelná droga právě z kokainu a je téměř okamžitě návyková. Crack je nejhorší drogou ulice, a protože v člověku vzbuzuje opravdu ty nejhorší možné reakce, můžeme ji klidně nazvat zabijákem. V USA v osmdesátých letech spáchali sedmdesát procent násilné trestné činnosti lidé závislí právě na cracku. Z toho mám trochu strach.
Zpátky ale k marihuaně: řada expertů ji považuje na rozdíl od kokainu za „neškodnou“ měkkou drogu. V čem je podle vás nebezpečná?
Myslím, že ani ne tak ve zdravotních důsledcích jako v jejím podceňování. Organismus sice tolik nedevastuje ani nenavozuje silné útlumové stavy či nevzbuzuje agresivitu, nicméně vliv na centrální nervový systém rozhodně má. Konopí pěstované kdesi v květináči má zhruba osmiprocentní obsah omamné látky THC, jenže na trhu jsou k dostání už i hodně kvalitní odrůdy, u kterých může obsah THC dosáhnout i dvaceti procent. Prostě vůbec nevíme, jak tato „měkká“ droga na člověka v běžném životě působí. Třeba kolik lidí se zabilo v autě ne pod vlivem alkoholu, ale pod vlivem marihuany.
Marihuana navíc představuje nebezpečí, protože funguje jako takzvaná startovací droga. Také jinak působí na dospělého člověka a jinak třeba na dvanáctileté dítě, což je podle našich poznatků asi nejnižší věková hranice prvního zážitku s drogou. Z amerických zkušeností s konzumací drog dokonce vyplývá, že ze sta problémových uživatelů jich sedmdesát začínalo na marihuaně. Pokud tedy dnes v Česku čtyři sta tisíc mladých lidí kouří marihuanu, je pravděpodobé, že jich nějakých šedesát tisíc přejde na tvrdší drogy. Proto se snažíme té takzvané měkké droze neustupovat. Nestíháme ale uživatele: jdeme po velkopěstitelích s laboratořemi.
Liberální přístup Nizozemska k užívání marihuany je však velmi populární… Jejich zhruba dvacetiletý benevolentní přístup k marihuaně se dnes pozvolna mění. Zkrátka s marihuanou neudělali zase až tak dobrou zkušenost. Na posledním zasedání Evropské komise pro narkotika ve Vídni v březnu tohoto roku vystoupil ministr zdravotnictví nizozemské vlády Hoogervost a konstatoval, že nové pěstované odrůdy marihuany představují tak silnou drogu, že je podle jeho názoru srovnatelná s těmi tvrdými a mohla by být do jejich seznamu zařazena. Jejich vláda už proto začala v tomto směru uvažovat o zpřísnění trestněprávní politiky. To dnes říkají liberální Nizozemci.
V tisku jste byl kritizován, že jste jako státní úředník, kterému taková iniciativa nepřísluší, předložil Parlamentu vlastní návrh paragrafů trestního zákona, který zpřísňuje represi v oblasti drog. Prý záměrně strašíte veřejnost, abyste neztratil svou pozici. Tady se musím důrazně ohradit. Zhruba rok jsme byli pravidelně zváni do Poslanecké sněmovny, abychom tam jako jedni z mnoha přednesli své názory na drogovou problematiku, stejně jako jiné vládní či nevládní organizace. Nemůžu přece za to, že naše názory pak zabudovali poslanci z KDU-ČSL do svého návrhu zákona. Se svým názorem se však neskrýváme - jako policisté odmítáme drogám ustupovat.
Co přesně to znamená? Řada lidí si přeje zákon, který by měnil trestněprávní postavení lidí, u kterých objevíme drogu. Je ale absurdní rušit zákon nebo ho nějak měnit jenom proto, že ho určité procento mládeže porušuje. To je přece vysoce nemorální! Takhle bychom mohli přistupovat i k řidičům, kteří se napijí alkoholu, a pak si klidně sednou za volant. Těch je také dost, a nikdo se k nim proto nechová benevolentněji. My přece také víme, že řešení nespočívá v represi, je to ale jeden z nástrojů, jak něco změnit. Především jsme výraznými zastánci prevence, tedy snížení poptávky po drogách výchovou. Osmdesát procent drog totiž na trh opravdu dojde a je potřeba si uvědomit, že z jejich prodeje se z velké části financuje terorismus. Navíc jejich užívání člověka jak fyzicky, tak duševně totálně zdevastuje až do úplné trosky.
Nedávno jste spolu se zpěvákem Danielem Landou založili „duchovní řád“ Ordo Lumen Templi. Může si něco takového dovolit státní úředník, a ještě k tomu policista? Patnáct let se snažím v řadách protidrogové centrály bojovat proti zlu a časem jsem pochopil, že nejde o to zavírat mladé lidi jako uživatele drog do kriminálů, ale musí se jim nabídnout nějaká alternativa. Na každé tiskové konferenci proto prosím o pomoc: ať se k protidrogové osvětě připojí nevládní organizace, církve, vyzývám i rockové hudebníky. Třeba ve Spojených státech mají pozitivní zkušenost s tím, když známí lidé veřejně vystoupí a vhodným způsobem osloví mladou generaci třeba i jako bývalí uživatelé drog. Na základě mých výzev se ozval Daniel Landa s projektem oslovit různé lidi a společně pak vystupovat proti sociálně patologickým jevům ve společnosti. Prostě udělat takového Junáka pro dospělé. A tak se dohromady sešel zpěvák, policista, duchovní, profesor z hudební konzervatoře, lékař, astronom… To přece nejsou žádní blázni ani žádná tajná zednářské lóže. Patnáct let vidím oběti zločinu a myslím, že braní drog je důsledkem nedobrých jevů ve společnosti. A mám dojem, že ve světě čím dál většího konzumu je potřebný jistý návrat ke křesťanským ideálům a jejich renesanci, jako je nekrást, nelhat a být tolerantní. Zatím nikdo nic lepšího nevymyslel.
Některé texty Daniela Landy, jež před časem zpíval se svojí skupinou Orlík, však byly velmi problematické, i jeho muzikál Krysař byl v tisku recenzován mírně řečeno jako dílko plné siláckých gest, které zavání fašismem. Záleží asi na tom, kdo tu kritiku psal. Vždyť na Krysaři byl i tiskový mluvčí kardinála Vlka, Daniel Herman, a ani on, ani nikdo jiný na něm nenalezl nic špatného. Daniel Landa sice byl skinhead, od té doby ale ušel dlouhou cestu a zaznamenal obrovský vývoj. Dnes je to člověk, který se společensky hodně angažuje a má velký zájem, aby se věci hýbaly správným směrem. Od skinheads se navíc úplně distancoval, věří v Boha, má tři děti a možná i jeho zásluhou nedošlo k tak velkému rozmachu tohoto hnutí v nějakou opravdu hrozivou sílu jako třeba v Německu.
V překladu název vašeho řádu znamená Řád, Světlo, Chrám. Proč se tváříte tak vznešeně a elitářsky? Dějiny mají s takovým bojem vyvolených „za očistu“ hodně negativní zkušenosti. Na tom není nic špatného, tak se to narodilo a tak se to jmenuje. Má účast je navíc zcela transparentní, svým nadřízeným jsem to okamžitě nahlásil. Není to také nic proti nikomu, není to politická ani žádná výdělečná činnost. Mě se zkrátka ten projekt pozitivně dotýká a myslím, že to má svou logiku. Navíc chci mít pocit, že jsem udělal něco dobrého.
Chodíte v polovojenském oblečení, prý jste byl i ve společnosti viděn s pistolí u pasu. Image akčního hrdiny vám někdo poradil? Není to nic plánovitého, mně se takové oblečení zkrátka líbí. Navíc svou práci beru jako poslání, tedy vlastně něco permanentního. Co se týče pistole, počátkem roku jsem ji asi měsíc nosil, protože jsem dostal signály, že přijíždí nájemný vrah, aby mě zastřelil. Za každý úřad by měl mluvit jeho šéf, a jestli jsem na první pohled jako policista rozeznatelný, tak v tom je přece naše přednost, být otevřený a nechovat se jako nějaká tajná, uzavřená skupina, o které se nikdo nic nedoví. Může to být také něco jako signál ke zločincům, že se jich nebojíme.
Jak vidíte budoucnost drogové problematiky? Kam se bude vývoj ubírat, záleží hlavně na společnosti a její ochotě věnovat se prevenci a výchově. My jako policisté stíháme jen gangstery a zločince, kteří z poptávky tvrdě a bezohledně profitují, společnost by se měla starat hlavně o konzumenty. Dvě třetiny prostředků, které stát vynakládá do boje proti drogám, bych vložil do prevence. Jde přece o to, připravit mladého člověka na první setkání s dealerem. Každý by měl mít v hlavě jasně zformulované důvody, proč nabízenou drogu odmítnout. Dokud se nepodaří snížit poptávku, je to nekonečný boj.
Jiří Komorous se narodil se v roce 1960 v Plzni, vystudoval práva. V roce 1984 nastoupil jako vyšetřovatel k pražské policii, zabýval se problematikou mládeže a toxikomanie. Později absolvoval důstojnický internátní kurz FMV jako jazykovou operativní školu první správy StB. V roce 1991 se stal náměstkem ředitele Protidrogové brigády Federálního policejního sboru, od roku 1995 je šéfem Národní protidrogové centrály. Byl oceněn americkou Správou pro potírání drog. Rád poslouchá rockovou hudbu, jezdí na motorce a dívá se na válečné filmy. Jeho kancelář zdobí sbírka starých zbraní z druhé světové války.
