Vesmír vyklouzl ze státních zájmů. Otevírá se i soukromému kapitálu
Doposud byl vesmír hájemstvím států a jejich často polovojensky zaměřených institucí. Květnový desetidenní úspěšný let zcela soukromé kosmické lodi Dragon však ukázal, že výpravy do něj zvládnou i firmy. Očekává se, že privátní společnosti se nejdříve soustředí na pravidelnou přepravu nákladů, později přijdou na řadu astronauti. A nakonec by se firmy chtěly pustit do těžby mimozemských surovin.
Americká kosmická agentura NASA si už troufla na lecjaká rizika. Když se v šedesátých letech připravoval kosmický program Apollo, který vynesl lidi na Měsíc, odhadovala se pravděpodobnost bezpečného návratu kosmické lodě na třicet až padesát procent. Astronauti proto měli kromě usilovného tréninku ještě další významný úkol, jak zajistit úspěch své mise i svou bezpečnost.
Nezabijte si svého hrdinu
Na programu Apollo pracovalo 60 tisíc vědců a techniků z NASA a dále zaměstnanci celkem 20 tisíc soukromých společností, které fungovaly jako dodavatelé a subdodavatelé. Dohromady nějakých 400 tisíc lidí. Pravděpodobnost, že udělají chybu, byla obrovská. Astronauti proto povinně chodili do továren, kde se vyráběly součástky pro rakety i kosmické lodě, a povídali si tam s dělníky. Lidé z výroby si pak jasně uvědomovali, že když něco udělají špatně, zabijí toho sympaťáka, kterého osobně poznali.
I když však NASA zkoušela různé finty pro zajištění kosmických výprav, jedno bylo v tu chvíli nemyslitelné: pustit celou složitou mašinerii velkých kosmických letů ze svých rukou a ponechat to zcela soukromému kapitálu.
Tento postoj vydržel až do doby před šesti lety.
V roce 2006 NASA oznámila, že by chtěla, aby zásobování Mezinárodní vesmírné stanice ISS převzal soukromý sektor. Agentuře se tím měly uvolnit ruce na opravdový výzkum, a navíc potřebovala ušetřit: příliv státních peněz do kosmonautiky vysychá. Sázka na soukromníky přišla společně s omezováním i úplným rušením plánovaných programů.
Vezměte riziko na sebe
Ne snad že by si NASA v minulosti stavěla vesmírnou techniku sama. Využívala a využívá velké společnosti, jako je například Boeing nebo Lockheed Martin, které navrhují i konstruují kosmická zařízení. V čem je tedy změna?
Kosmická agentura dosud platila veškeré náklady, na které vývoj a výroba celkově vyšly, a navíc ještě zaplatila dohodnutý zisk. Oproti tomu společnost SpaceX, která loď Dragon vyvinula a postavila, je placena přesně stanovenou částkou. Veškeré riziko, že náklady přesáhnou předpokládanou sumu (což je ve „státní“ kosmonautice zcela běžná věc), dopadá na výrobce, NASA nic nepřidá. Tento postup by měl radikálně snížit náklady, protože místo byrokratického rozhodování přijde ke slovu soukromá podnikatelská iniciativa.
V zájmu spravedlnosti je třeba dodat, že kolem Země už dávno obíhají soukromé družice, obvykle telekomunikační. Jenže ty se do vesmíru dostaly jen díky tomu, že je tam vynesly rakety zkonstruované státními či polostátními institucemi. Například komerčně velmi úspěšnou raketu Ariane 5, která – mimo jiné – vynáší soukromé družice z kosmodromu ve Francouzské Guyaně, vyvinuli v Evropské kosmické agentuře hlavně za peníze evropských daňových poplatníků. Hodně privátních družic z celého světa vynášejí na oběžnou dráhu ruské rakety kontrolované ruskými úřady.
Nově nastupující éra se vyznačuje tím, že všechno, jak raketu, tak kosmickou loď, kterou raketa vynese do vesmíru, vyvinou soukromé firmy.
Ruská letenka pro Američany
V loňském roce skončily lety amerických raketoplánů – veřejnost i odborníci je už začali považovat za příliš nespolehlivé. První z nich vzlétl do vesmíru v roce 1981, celý program vyšel na 200 miliard dolarů.
Nahradit je mělo kosmické plavidlo nazvané Orion, jehož vývoj však v roce 2010 zastavil novými škrty v rozpočtu NASA americký prezident Barack Obama. O rok později sice souhlasil s tím, že jakási levnější verze Orionu se bude vyvíjet dál, nicméně projekt je poznamenán velkou nejistotou a tomu odpovídajícími zmatky.
Do velkých potíží se tím vším dostala Mezinárodní kosmická stanice ISS. Ta by měla až do roku 2020 obíhat Zemi ve výšce téměř 400 kilometrů. Střídají se na ní kosmonauti z různých států, včetně evropských, kteří tu uskutečňují vědecké experimenty.
Ukončení letů raketoplánů způsobilo, že Spojené státy už nemají čím na ISS létat. Astronauti se tam a zpět dostávají na ruských lodích Sojuz. Američané za dopravu svých lidí platí Rusům 450 milionů dolarů ročně. Zásoby tam pak vozí bezpilotní, automatické lodě ruské, japonské a také evropské. Tato nákladní plavidla však nejsou z technických a ekonomických důvodů vybavena ochrannými tepelnými štíty, nedokážou se tedy vrátit na Zemi. Jejich údělem je nechat do sebe naložit odpadky z kosmické stanice a pak s nimi shořet v atmosféře.
Méně elegantní, ale funkční
V roce 2008 podepsala NASA kontrakt se dvěma soukromými firmami, SpaceX a Orbital Sciences Corporation. Jeho celková výše dosahuje 3,5 miliardy dolarů a podstatou je, že tyto společnosti nezávisle na sobě vyřeší technické problémy a uskuteční dvacet zásobovacích misí ke stanici ISS.
Společnost SpaceX je o něco dál. Vyvinula raketu Falcon 9, která vynáší do vesmíru automatickou loď Dragon. Po první ukázkové úspěšné misi v prosinci 2010, kdy Dragon jen párkrát obletěl Zemi a bezpečně se vrátil, došla letos řada na pokus naostro.
Dragon naplněný zásobami se ve vesmíru připojil ke kosmické stanici ISS. Tam jej museli astronauti ze stanice zachytit a přitáhnout robotickým ramenem. Není to tak sofistikované jako třeba přílet evropské automatické lodě ATV, která se na přistání sama navede pomocí laserových zaměřovačů.
Dragon však ukázal, že se – na rozdíl od ostatních zásobovacích plavidel – dokáže vrátit i s nákladem, kterým mohou být třeba vzorky z pokusů probíhajících ve stavu beztíže. Modul přistává na padácích do vln Tichého oceánu, což je posun zpět oproti raketoplánu, který elegantně dosedl na ranvej kosmodromu. Ale co je hlavní: funguje to. A to za cenu, do jaké by se NASA se svými stroji nikdy nevešla.
SpaceX hlásí, že na vývoj raket, lodí Dragon i startovacích zařízení (odlétá se ovšem ze základny NASA na floridském mysu Canaveral) vynaložila sto milionů dolarů. Přitom však už má objednávky za celkem čtyři miliardy dolarů na dalších čtyřicet letů. Zčásti pro NASA se zásobami na ISS, ale hlavně na vypouštění telekomunikačních a meteorologických družic a satelitů určených k pozorování jevů na Zemi.
A to není všechno. Společnost SpaceX předpokládá, že do roku 2017 bude loď Dragon přestavěna natolik, aby byla schopna přepravovat na ISS a zpět lidi, takže už NASA nebude muset kupovat pro své astronauty sedadla u Rusů.
Konstruktéři evropských kosmických lodí o tom, že budou jednou vysílat do vesmíru také lidi, zatím jenom marně sní – evropští kosmonauti jsou členy posádek ruských vesmírných plavidel a dříve také posádek amerických raketoplánů.
Státní úřady neumějí inovace
„Tradiční vládní přístup nevede k inovacím ve vesmíru,“ pohrdavě říká zakladatel společnosti SpaceX Elon Musk, miliardář, který ke svému majetku přišel jako jeden ze zakladatelů systému placení a převodu peněz přes internet PayPal. „Když vývoj řídí úřad, lidé se stále bojí vyzkoušet nové technologie, protože kdyby něco nevyšlo, jejich kariéra by byla ztracena. Nejjistější pro ně je, aby pokračovali v tom, co už se minule osvědčilo,“ citoval jeho slova časopis New Scientist.
Jak to chodí u Muska, vysvětlil Mike Gold ze společnosti Bigelow Aerospace, která chce od SpaceX koupit jejich rakety Falcon 9. „SpaceX nabízí rakety za šedesát milionů dolarů. To je asi třetina obvyklé ceny tradičních vládních dodavatelů. Je to možné jen proto, že SpaceX si pečlivě drží výlučnou kontrolu nad konstrukcí.“
Mimochodem společnost Bigelow chce koupit rakety k tomu, aby díky nim mohla pravidelně vynášet zřejmě v příštím desetiletí snadno přestavitelná kosmická obydlí s pružnými stěnami z několikavrstevného veltranu – materiálu dvakrát pevnějšího, než je kevlar pro výrobu neprůstřelných vest. Moduly by měly sloužit jako orbitální stanice, případně i jako hotely pro movité turisty. Tím by se do vesmíru dostalo další soukromé podnikání.
Potřebujete platinu? Dodá ji asteroid
O tom, že lidé budou těžit ve vesmíru suroviny a dopravovat si je na Zemi, snili autoři sci-fi i zakladatelé kosmonautiky. Pak se ukázalo, že lety do vesmíru jsou stále neskutečně drahé, takže tyto představy přestaly být brány vážně. Až do letoška.
Před pár týdny vznikla americká společnost Planetary Resources, která se chystá těžit suroviny na planetkách neboli asteroidech. Za společností stojí například miliardáři Larry Page a Eric Schmidt ze společnosti Google či bývalá hvězda Microsoftu Charles Simonyi, který si už dvakrát zaplatil výlet ruským Sojuzem do vesmíru na Mezinárodní kosmickou stanici ISS.
Reklamní tváří společnosti se stal James Cameron, oscarový režisér proslulý například filmy Titanic a Avatar a také tím, že letos v březnu se v ponorce ponořil na nejhlubší místo světového oceánu v tichomořském Mariánském příkopu. Kromě známých jmen ve firmě působí i opravdoví odborníci, například dřívější pracovníci NASA.
Planetky na dosah
Společnost Planetary Resources se však nechystá do dalekého vesmíru. Většina planetek sice krouží kolem Slunce v oblasti mezi Marsem a Jupiterem, avšak spousta z nich létá i v blízkosti Země. A ty jsou zajímavé.
O mnoha z nich se ví, že obsahují drahé kovy: platinu, palladium, iridium a další. Při formování Země se tyto vzácné prvky příliš neusazovaly na povrchu, ale spíše v jádru, kde jsou pak pro těžbu obtížně dostupné. A totéž zřejmě platilo i pro jiné planety, jejichž rozbitím ve vesmírné prehistorii vznikly asteroidy. Ty z nich, které pocházejí z kovového jádra původního objektu, tedy v sobě nyní mohou mít koncentrované množství vzácných kovů.
Společnost Planetary Resources se nejdříve chystá zdokumentovat slibné asteroidy. Podle plánu začne tím, že v roce 2014 vypustí do vesmíru dva až pět dalekohledů, jejichž cílem bude dodat údaje pro vytipování planetek nejvhodnějších pro těžbu. Náklady na to by se měly počítat pouze v řádu desítek milionů dolarů. Pak jsou dvě představy, co se s nimi dá dělat.
Podle první k takové planetce přiletí robotická výprava, která bude dolovat a zpracovávat požadovaný materiál a odesílat jej ve speciálních pouzdrech na Zemi ve chvílích, kdy bude její poloha k asteroidu nejvhodnější. Tenhle způsob by vyžadoval výborné robotické systémy schopné samostatně pracovat po dlouhé roky. Přistání a odlety z asteroidu by však byly vzhledem k nepatrné gravitaci tělesa energeticky mnohem méně náročné než třeba přistání na Měsíci.
Druhý způsob předpokládá, že menší asteroidy budou vnějším zásahem navedeny na oběžnou dráhu kolem Země nebo kolem Měsíce a tam vytěženy. Výhodou je, že tady by stroje byly více pod kontrolou řídicího střediska na Zemi. Jenže kdyby se něco při navádění asteroidu nepovedlo, mohl by se v nejhorším případě srazit se Zemí… Cena za navedení pětisetmetrového asteroidu k Měsíci se nyní odhaduje na dvě a půl miliardy dolarů.
Ekonomicky nebezpečné zásoby
Pro těžbu ve vesmíru by samozřejmě bylo nutné vymyslet úplně nové postupy. Například taková obyčejná věc, jakou je pásový dopravník, nemůže ve stavu bez gravitace fungovat.
Planetary Resources srovnává, že půlkilometrový asteroid bohatý na platinu by jí dodal tolik, kolik kdy bylo na Zemi vytěženo. „Pak by klesly ceny defibrilátorů, kapesních elektronických zařízení, automobilových katalyzátorů,“ nadšeně líčí další ze zakladatelů společnosti Peter Diamandis.
Týdeník The Economist však pragmaticky připomněl, že vzácné kovy jsou drahé právě proto, že je jich nedostatek. Kdyby jich bylo dost, jejich cena by klesla a těžba ve vesmíru by se nemohla vyplatit. Zdá se tedy, že kromě techniků bude společnost potřebovat i dobré ekonomy, kteří spočítají, jaké množství vzácných kovů se opravdu vyplatí ve vesmíru těžit.
