Dohoda vládní komise s představiteli sedmnácti církví je průlomová
Zatímco obvykle si Topolánkova vláda nechává pro sebe, jakým poměrem hlasů přijala to či ono usnesení, minulou středu nezatajila, že návrh věcného záměru zákona o majetkovém vyrovnání státu s církvemi schválila jednomyslně. Bodejť by se nepochlubila! Přisvědčme premiéru Topolánkovi, že jde o historický průlom a jedinečnou šanci. Problém majetkového narovnání mezi státem a církvemi se vleče roky, vlastně od počátku první republiky. Její pozemková reforma dala do záboru statky s rozlohou orné půdy nad 150 hektarů, čímž byla citelně postižena i římskokatolická církev. Ne že by o tento majetek, v řadě případů jí před staletími panovníkem pouze propůjčený, přišla, ale nemohla s ním volně nakládat. Ačkoli prvorepublikové instituce byly ke katolické církvi benevolentní, v rámci „odčiňování Bílé hory“ bylo nasnadě, že už jen kvůli podpoře habsburského trůnu nemohla být katolická církev mladou republikou pardonovaná.
S církevním majetkem ale „zatočil“ až komunistický režim. V roce 1949 byl přijat pověstný zákon 218 o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, jímž se zavázal poskytovat osobní požitky duchovním působícím „se státním souhlasem“. Stát tedy převzal financování církví poté, co je okradl o majetek a podřídil svému dohledu. Ačkoli po listopadu 1989 byl zákon 218/1949 Sb. novelizován a ještě Federální shromáždění ČSFR vrátilo do vlastnictví římskokatolické církve některé budovy, jež umožnily řeholním řádům a kongregacím obnovit činnost, hospodářské pozemky navráceny nebyly. Měl tak učinit teprve obecný restituční zákon, avšak jeho schválení v roce 1992 zabránila slovenská část Sněmovny národů Federálního shromáždění. Nějaký majetek se sice ještě církvím vrátil rozhodnutím Klausových vlád, leč předseda KDU-ČSL Josef Lux měl stále důvod opakovat, že „co se ukradlo, musí se vrátit“. Žádná „restituční tečka“ však nebyla na dohled, byť „Stráského komise“ koaličních občanských demokratů, KDU-ČSL a ODA jakýsi nástin majetkového narovnání připravila. Kvůli zápornému vztahu Václava Klause a vedení ODS k restitucím vyzněl tento pokus naplano a stejně to dopadlo s „výčtovým“ zákonem, na němž v roce 1998 chvíli pracovala Zemanova vláda.
Majetkové narovnání mezi státem a církvemi je prostě nekonečný příběh a více než osmnáct let po listopadu by dost možná pokračoval nebýt „zdola“ tlaku obcí a měst a „shora“ tiché zarputilosti lidoveckého ministra kultury Václava Jehličky. Desítkám obcí a měst totiž znepříjemňuje život blokační paragraf v zákonu o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku z roku 1991, zamezující převádět původně církevní majetek do vlastnictví jiných osob. Obce, v jejichž katastru se takto zablokovaný majetek nalézá, chátrají a míjejí je potenciální investoři, poněvadž kdo by se hrnul někam, kde je bytová či jiná výstavba v širším měřítku nemožná. Vědí to i komunisté a sociální demokraté, jejichž někdejší ministr kultury Vítězslav Jandák měl pro narovnání mezi státem a církvemi pochopení. Pro současného lidoveckého ministra kultury Jehličku se stalo metou, k níž kormidloval rokování vládní komise s představiteli sedmnácti státem financovaných církví. Už jen ta okolnost, že se na něčem dohodli, je historickým průlomem. Jejich dohoda, stane-li se zákonem, odstartuje postupnou odluku církví od státu, jež církve donutí postavit se na vlastní nohy a přeruší spojení mezi nimi a státem, které nikdy není bez rizik.
Cena majetkového narovnání mezi státem a církvemi není a nemůže být nízká. Církevním řádům stát vrátí třetinu majetku a dvě třetiny majetkového narovnání bude tvořit finanční náhrada ve výši 83 miliard korun, vyplácená po dobu šedesáti let při ročním úroku 4,85 procenta. S ohledem na inflační vývoj církve fakticky obdrží 267 miliard korun. Zároveň během příštích dvaceti let bude stát po pěti procentech postupně snižovat finanční příspěvek církvím, až si nakonec budou platit svůj „provoz“ samy. Po přijetí zákona budou obce samozřejmě moci nakládat s dosud zablokovaným církevním majetkem. Přestože v obecních a městských zastupitelstvech zasedají i zástupci ČSSD, z jejich parlamentních lavic se už k navrhovanému modelu vyrovnání státu s církvemi ozvaly výhrady. Třeba je bude eliminovat riziko, že nedohodne-li se s církvemi Topolánkova vláda, zbude to na nějakou příští sociálnědemokratickou, podporovanou třeba komunisty, kteří jsou též plní obav. Co ale přesvědčí takovou místopředsedkyni sněmovny za ODS Miroslavu Němcovou, která v „Jehličkově komisi“ zasedala, avšak 276 miliard korun se jí náhle zdá příliš? A co Topolánkova kritika Vlastimila Tlustého, jenž připomněl, že dosud se vracel buď majetek, nebo se vyplácelo odškodnění, ale nikdy obojí a navíc nikoli formou jakéhosi úvěru. Celostátní výbor KDU-ČSL sice doporučil lidoveckým volitelům hlasovat pro Václava Klause, ale stane-li se opět prezidentem, budou se Němcová, Tlustý a další v ODS cítit být lidovcům zavázaní ještě i někdy v pozdním jaru, kdy Jehličkův zákon přijde do sněmovny? Proč by měli, když jak obě strany zdůrazňují, o žádný „handl“ zaručeně nejde?
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
