Když čerstvý premiér Vladimír Špidla přivedl v polovině roku do budovy na Františku nového ministra průmyslu a obchodu Jiřího Rusnoka, neopomněl pochválit jeho předchůdce Miroslava Grégra. Řekl, že minulý kabinet byl v průmyslové politice úspěšný a poměrně trefně uvedl, že Grégrovu pečeť nesou ta nejdůležitější rozhodnutí předchozí vlády. O dva měsíce později však zkrachovala privatizace Unipetrolu a těsně před koncem roku dostal ránu i SuperČEZ.
Přesto nelze říci, že by se Grégrova vize integrace klíčových odvětví zcela rozpadla nebo byla totálně neúspěšná. Za deal roku lze označit vůbec největší privatizační akci polistopadového období: prodej Transgasu spolu se státními podíly v osmi plynárenských distribučních firmách.
Transgas: hladce.
Privatizace českého plynárenství bude mít možná jednou v učebnicích ekonomie přívlastek hladká. Prodej proběhl bez skandálů. Vítěz tendru, německá firma RWE, podepsal smlouvu 29. ledna a slíbených 4,1 miliardy eur (zhruba 130 miliard korun) zaplatila do poloviny roku.
O plynárenství byl velký zájem, protože bylo jasné, že nový majitel získá spolu s lukrativním tranzitem plynu do západoevropských zemí na několik let také monopolní postavení na českém trhu. RWE, která byla dosud silná zejména v elektroenergetice, se kvůli této nabídce vzdala účasti v tendru na ČEZ a elektrárenské distribuční společnosti. V soutěži porazila další evropské hráče, a to dokonce i firmy, které se specializují výhradně na plyn, například německý Ruhrgas a Gas de France.
Prodej „spojeného“ plynárenství prošel hladce i schvalovacím procesem antimonopolního úřadu. Jeho verdikt z dubna měl jen dvě omezení: RWE nesmí získat majoritu v Moravských naftových dolech a zvýšit svůj vliv v elektrárenské distribuční firmě, Středočeské energetické (STE), kde již má blokační minoritu.
SuperČEZ: nečekaný řez.
Podobně jako plynárenství měla začátkem roku privatizační cestu nalinkovanou také elekroenergetika. Později však udělala několik obratů a výsledkem je patová situace, u níž lze jen stěží odhadnout další vývoj.
Do začátku roku stát vstupoval s ukončeným tendrem na ČEZ a státní podíly v distribučních firmách. Ve finále zbyly dvě nabídky, od firmy Electricité de France (EdF) a konsorcia ENEL/Iberdrola. I když ani jeden z účastníků později nesdělil, kolik za ČEZ a podíly v distribuci nabídl, týdeník EURO zjistil, že to bylo v případě konsorcia 140 miliard a od EdF dokonce 170 miliard korun. Zemanův kabinet však chtěl nejméně 200 miliard, takže v průběhu února všechny firmy oznámily, že v tendru končí.
V březnu vláda rozhodla o spojení ČEZ s distributory a o tom, že ČEZ převede na stát 66 procent akcií páteřní přenosové sítě v dceřiné společnosti ČEPS. Tento Grégrův návrh měl řadu kritiků. Poprvé se otřásl už začátkem června, když zástupci státu z Fondu národního majetku nezvedli na valné hromadě ČEZ pro transakci ruku. Grégr těsně před svým odchodem stačil potrestat šéfku FNM Zdeňku Němcovou a ještě před červnovými parlamentními volbami prosadil její odvolání. Vliv si ovšem ponechal i po volbách a narychlo svolaná červencová valná hromada transakci schválila.
Se závěrem roku přesto přišla studená sprcha: prosincové rozhodnutí antimonopolního úřadu. Zatímco v plynárenství povolil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže v dubnu sloučení monopolního dovozce s distribucí na celém území, u elektřiny v prosinci vydal rozhodnutí, které ponechá dominantnímu výrobci, firmě ČEZ jen polovinu z distribučních firem.
SuperČez přesto nakrátko vznikne. Antimonopolní úřad obří fúzi povolil, ale nařídil, že ČEZ musí nejpozději do roka prodat podíly ve čtyřech ze získaných osmi distribučních firem. Kromě toho musí ve stejném termínu prodat také dceřinou společnost ČEPS, která obsluhuje páteřní přenosovou soustavu.
ČEZ považuje tyto podmínky za téměř nesplnitelné. Upozorňuje, že nejprve musí koupit a převést akcie všech osmi distribučních společností a teprve potom může zahájit jednání o prodeji. „Pokud si to spočítáte, vychází, že budeme mít na tyto složité a náročné transakce tak pět týdnů,“ řekl minulý týden generální ředitel ČEZ Jaroslav Míl. Vysvětlil, že firma nemůže prodej připravovat, protože na antimonopolním úřadu stále běží další řízení: o nepřímé podpoře. Toto řízení nemá žádný konečný termín a ČEZ si nemůže být do jeho ukončení jistý, za kolik distribuční společnosti nakoupí.
Když se ČEZ vůči rozhodnutí úřadu odvolá, může dosáhnout zmírnění omezujících podmínek a na prodeji distribuček dokonce vydělat. To je ovšem zcela v rozporu s původním vládním zadáním, aby se energetika privatizovala a na jejím prodeji vydělal český stát.
Unipetrol: taktik roku.
Rovněž úsměvy, které v únoru provázely podpis smlouvy o prodeji státního podílu v petrochemickém holdingu Unipetrol, postupně tuhly. Rusnok po svém nástupu vyzval vítěze tendru, šéfa agrochemické skupiny Agrofert, Andreje Babiše, aby do konce září zaplatil slíbenou sumu 361 milionů eur (zhruba 11,5 miliardy korun). Babiš v té době ještě sliboval, že za Unipetrol zaplatí a tvrdil, že nijak nezdržuje rozhodnutí antimonopolního úřadu, jehož schválení bylo podmínkou dokončení transakce. Antimonopolní úřad vydal rozhodnutí až začátkem září, ale Babiš již po srpnových povodních oznámil, že bude chtít snížení kupní ceny. Nová vláda na tento požadavek nepřistoupila a trvala na původních podmínkách. Agrofert 30. září oznámil, že za Unipetrol nezaplatí.
Babiš na svou obhajobu uvedl, že se cena Unipetrolu v průběhu roku snížila. Povodně poškodily jeho dceřinou společnost Spolana a objevily se neřešitelné rozpory ohledně předávacích cen mezi dceřinými firmami Unipetrolu, Českou rafinérskou a Chemopetrolem. Spory, které kulminovaly v polovině roku, kdy Česká rafinérská zastavila na dva dny přísun surovin do Chemopetrolu, však už v létě vyřešila dohoda o převodu České rafinérské na přepracovací jednotku.
V listopadu vláda rozhodla, že vypíše novou soutěž. Chemický holding bude opět prodávat vcelku a transakci by chtěla dokončit nejpozději začátkem roku 2004. Ministr Rusnok koncem roku zahájil jednání se zájemci a jako první ho navštívili zástupci firmy Rotch Energy. Ta dala v původním tendru největší nabídku 440 milionů eur, ale Zemanova vláda ji odmítla s tím, že firma údajně nedodržela dohody.
Hutě jinak.
Zatímco na počátku letošního roku považovali odborníci i politici spojení největších českých ocelářských podniků za naprostou nutnost a podmínku k přežití, na konci roku je jasné, že české hutnictví bude čelit evropské konkurenci zcela roztříštěně. Nepodařilo se propojit ani státem kontrolované Vítkovice a Novou huť.
Právě druhý jmenovaný podnik získala společnost LNM Holding se sídlem na Nizozemských Antilách. Tato sesterská společnost mezinárodní ocelářské firmy ISPT kontroluje významné hutní podniky ve východní Evropě a v Asii. Její nejvýznamnější akvizice jsou v Kazachstánu a Rumunsku.
Novou huť získal LNM Holding především díky dohodě s IFC ze skupiny světové banky, která byla největším věřitelem podniku.Vzhledem k nátlaku jejího pražského zástupce zavrhla vláda integraci s Třineckými železárnami, které se o Novou huť ucházely spolu s americkou CMC. Vláda má oddlužit Novou huť v rozsahu pěti a půl miliardy korun. LNM bude do podniku investovat jen minimální částku a IFC získá sto procent své pohledávky i přesto, že nese svůj díl viny na tom, že se Nová huť dostala na pokraj bankrotu. Během roku 2002 se podstatně zlepšilo řízení společnosti, a to přineslo přímé efekty. Za tři kvartály byla huť po dlouhé době v zisku, který přesáhl jednu miliardu korun, přestože podnik silně postihlo posilování koruny.
Vláda počítala, že LNM Holdingu prodá i společnost Vítkovice Steel, kterou v rámci vyrovnání akciové společnosti Vítkovice odkoupila za 3,3 miliardy korun společnost Osinek, stoprocentní dcera Fondu národního majetku. LNM však za finančně zcela zdravou a ziskovou firmu nabídl jen necelých 700 milionů korun, a to vláda jako zcela nepřiměřenou nabídku odmítla.
Třinecké železárny nyní zůstaly jedinou ocelářskou společností, která nezískala státní podporu. Logicky tento stav považuje za narušení principů volné soutěže a domáhá se odškodnění ve výši zhruba dvou a půl miliardy korun. Vláda o požadavku Třineckých již jednala, ale rozhodnutí odložila.
Škoda času.
Hrobníkovi z lopaty, nebo přesněji konkursnímu správci se stolu, seskočila letos na poslední chvíli plzeňská škodovka. Stát bude přitom tratit několik miliard korun. Škodu Holding, v jejímž portfoliu je naprostá většina výrobních společností, získá Appian Group, vlastník Mostecké uhelné. Za 350 milionů bude mít 48 procent akcií a pohledávky v držení České konsolidační agentury. Dalších 450 milionů zaplatí za konkursní pdostatu zkrachovalé Škody a.s., jejíž součástí jsou kromě jiného 52 procent akcií Holdingu a budovy v nichž fungují výrobní společnosti Škoda. V konkursní podstatě jsou však další i další nemovitosti a jiný majetek. Výnos pro stát se pohybuje pod deseti procenty celkové nominální hodnoty aktiv, takže je to výtěžnost srovnatelná s konkursem. Vláda však transakci schválila především s ohledem na téměř 7000 pracovních míst v Plzni. Appian slibuje, že bude stavět v severních Čechách novou tepelnou elektrárnu za miliardu dolarů, a to přinese Škodě potřebné zakázky.
Pokud by Škoda Holding nedostal nového vlastníka, hrozil by mu nevyhnutelně konkurs. V březnu jsou totiž splatné směnky v hodnotě 1,8 miliardy korun a podnik je není schopen zaplatit. Transakci musí schválit antimonopolní úřad, který má na svůj výrok tři měsíce. Rozhodnutí vlády z 9. prosince proto přišlo opravdu v poslední chvíli.
