V plném znění ho najdete zde, a jako povinné čtení bych ho předepsal všem, kteří koketují s myšlenkou „zhodnocení českého surovinového bohatství“.
Obzvlášť zapamatování hodná je Hausmannova věta o tom, že „některé nápady jsou horší než špatné, jsou kastrující, protože interpretují svět zdůrazňováním podružných otázek…například existenci přírodních zdrojů, a zatemňují příležitosti, které jsou jinde“.
Není nic povznášejícího, dívat se na kamiony naložené surovým dřevem, jak opouštějí české hranice, ale je intelektuálně podstatně složitější vyrovnat se s otázkou, proč to tak je? Ponechme stranou, že se tak děje již desítky let, už za starého režimu to tak bylo, že se z Československa vyvážela nezpracovaná kulatina, protože jsme jí nedokázali zhodnotit a produkt s přidanou hodnotou se ziskem, který by zaplatil plné ekonomické náklady prodat.
Prvním rozhodnutím každého resortního ministra samozřejmě z politického hlediska musí být deklarace vůle tento vývoz bez přidané hodnoty změnit. Problém je v tom, že v tuzemsku se musí najít dobrý ekonomický důvod, a tím pádem i subjekt, ochotný vybudovat kapacity pro zušlechtění suroviny. Samozřejmě, že ti investoři se našli, ale není jich dost na to, aby vývoz surového dřeva přestal. Dokud jich nemáte dost, a nevytvoříte racionální důvod pro investici do zpracování, máte smůlu.
Na export s rozumem
Nemá naprosto žádný ekonomicky rozumný důvod bránit v exportu suroviny, když dovozce nabídne lepší ceny, než tuzemský zpracovatel, který má podkritický objem produkce a produkční efektivity, navíc dělá komodity a nebere žádnou specializační prémii. Bukolické představě to možná odpovídá, ale s ekonomickou realitou je to totálně na štíru.
Navíc jsme v EU, s jejím svobodným pohybem zboží, z nějž velmi těžíme: tudy cesta v omezování vývozu samozřejmě nevede, protože je uzavřená od samého počátku. Navíc když se podíváme na jiná odvětví, tak co by se stalo s českými vysokými pecemi, závislými na dodávkách nezpracované železné rudy, kdyby producenti zakázali její vývoz? Nechtějte způsobit jiným, co nechcete způsobit sobě.
Úplně nejhorší nápad je, jak ostatně Hausmann zdůrazňuje, poskytovat subvenci malým, z hlediska produkční škály z definice neefektivním, tuzemským zpracovatelům v podobě levnější suroviny, než jaká se platí na světovém trhu. V iluzi levného zdroje zpravidla nevznikají efektivní zpracovatelské kapacity, které jsou srovnatelně exportně výkonné a profitabilní, jako je vývoz surovin, a navíc přinášejí onu kýženou přidanou hodnotu.
Konkurenci nechaly za sebou
V moderních ekonomických dějinách je samozřejmě možné najít případ chráněného domácího trhu, který skutečně vedl k velmi úspěšné industrializaci. Příklad Spojených států v 19.století, ty ovšem měly za zády obrovský vnitřní trh, a byly schopny s využitím moderních technologií nejen dosáhnout požadovaných úspor z rozsahu, ale překonat i ostatní konkurenty.
Relativně malé trhy se musely spoléhat na jinou strategii - ochranu vnitřního trhu kombinovat s agresivní exportní strategií, která dodala právě ony požadované úspory z rozsahu. To je příklad několika úspěšných industrializačních strategií východní Asie, ale je nutno zdůraznit, že právě v zájmu dosažení úspor z rozsahu byli producenti všemi myslitelnými cestami nuceni k exportu.
Ochrana domácích producentů a snaha o zušlechtění domácí suroviny ovšem byla fenomenálně neúspěšná vždy a všude tam, kde smysl průmyslové politiky byl antiimportní, tedy snaha o zvýšení nikoli exportní výkonnosti, ale domácí soběstačnosti, navíc při malém, a před zahraniční konkurencí chráněném domácím trhu. Vždycky to zkrachovalo, protože to nikdy nevygenerovalo efektivitu. Je to ochuzující model rozvoje, vskutku kastrace svého druhu.
No, přečtěte si toho Hausmanna, má pravdu.
Další komentáře autora:
Chudák Jančura aneb Co jsou to marginální náklady
Sankce aneb Jak se nestřelit do vlastního údu
