Nelevný systém

Nejednotnost pravidel obchodu s emisními povolenkami může zvýšit vedlejší náklady firem

Systém obchodování s emisními povolenkami (EU ETS), který má za cíl ekonomickou cestou motivovat průmysl ke snižování emisí skleníkových plynů, funguje v Evropské unii od 1. ledna letošního roku. Aby byl tento systém důvěryhodný, je důležité zajistit jeho průhlednost. Stejně tak je nutné, aby nebyl byrokratický a nákladný v činnostech, které nemají přímé napojení na aktivity související s redukcí emisí. Je zřejmé, že v dnešní době postupně narůstají politické, ekonomické a morální tlaky na snížení množství emisí skleníkových plynů. Průmysl jako jeden z největších znečišťovatelů pocítí tyto tlaky v příštích desetiletích asi nejvíce.

Každoroční povinnost.

Od začátku roku mají společnosti spadající do systému EU ETS nové povinnosti, které souvisejí s jeho chodem. Tyto povinnosti musí bezpodmínečně splnit, přičemž byť jen zavedení nezbytných požadavků je velmi složité, a to nejen administrativně, ale i finančně. Jednou z těchto povinností je každoroční předložení ověřených emisních reportů. Zákon č. 695/2004 Sb. o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů, říká, že každý provozovatel zařízení musí zajistit ověření vykázaného množství emisí ze zařízení za předcházející kalendářní rok autorizovanou osobou (ověřovatelem). Doklady o ověření za letošní rok předloží ministerstvu životního prostředí do 31. března 2006. Mají-li povolenky svou tržní ekonomickou hodnotu, mělo by být jejich vydávání (státem) jednotlivým zařízením a odevzdávání (zpět státu) přísně kontrolováno. Již z definice vyplývá, že povolenka představuje právo emitovat ekvivalent jedné tuny oxidu uhličitého. Je tedy vázána na skutečné emise podniků, respektive jejich zařízení. Vypouštěné emise musejí být dostatečně přesně monitorovány, aby se zamezilo spekulacím. Každý podnik bude povinen odevzdat takové množství povolenek, které bude odpovídat vypouštěným emisím. Ověření emisních výkazů oxidu uhličitého nezávislým a oprávněným ověřovatelem je proto považováno za jeden ze základních pilířů systému obchodování s emisemi.

Rozdílné přístupy.

Jak vyplynulo z nedávného celoevropského průzkumu společnosti PricewaterhouseCoopers, je přístup jednotlivých zemí Evropské unie k problematice ověřování emisí velmi rozdílný. Tento nesoulad jen zvyšuje další obavy a nejistoty, a tím i náklady zúčastněných společností. Výsledky průzkumu rovněž ukazují, že země unie volí při implementaci samotného EU ETS systému a evropských pravidel několik způsobů, jak emise monitorovat, vykazovat a ověřovat. Většina z nich ovšem ignoruje snahu velkých společností a ověřovatelů o harmonizaci pravidel. Skutečnost, že pravidla pro ověřování a akreditaci ověřovatelů nejsou harmonizována, může do jisté míry ohrozit důvěryhodnost celého systému obchodování s emisemi. Objeví-li se totiž v některé zemi nestandardní pravidla, například malé požadavky na znalosti, praxi a nezávislost ověřovatelů, může být ověřovatelská práce zpochybněna. A pokud budou moci tito ověřovatelé působit i v zemích, v nichž nebyli akreditováni, rozšíří se nedůvěryhodnost na celý systém. Některé země unie se proto snaží zabránit jejich vstupu na vlastní trh tím, že povolí působnost pouze ověřovatelům s domácí licencí. To je případ Německa, Belgie a Slovenska. Nejednotný postoj panuje rovněž v otázce vymezení akreditované, respektive povolané osoby. V některých zemích jí mohou být všechny subjekty bez rozdílu, jinde pouze stanovená státní organizace nebo fyzické osoby. Tato rozdílnost pravidel znamená, že jak ověřovatelé, tak emitenti s mezinárodní působností, budou nuceni vyhledávat příslušná pravidla a požadavky pro každou zemi zvlášť.

Harmonizace.

Nesoulad lze nalézt i v přístupu jednotlivých zemí k nákladům spojeným s ověřováním. Například v Belgii a Nizozemsku bude stát během první periody obchodování přispívat na pokrytí těchto nákladů, zatímco jinde půjdou na vrub emitentů (Česká republika, Slovensko).
Dá se předpokládat, že tyto rozdíly budou působit potenciální problémy zejména velkým společnostem s mezinárodní působností. Z dosavadních zkušeností vyplývá, že se budou tyto společnosti snažit preferovat jednoho ověřovatele s jednotným přístupem ve všech svých zařízeních. Veřejnosti tak budou na jedné straně nabízet jednotný pohled na skutečnou výši svých celkových emisí (i v jednotlivých regionech), na straně druhé budou moci s potenciálními ověřovateli vyjednávat o ceně. Jen důsledná harmonizace evropských pravidel pro akreditaci ověřovatelů a ověřování emisí povede k efektivnějšímu systému obchodování s emisemi. Pravděpodobnost jejího dosažení během první periody (v letech 2005 až 2007) je ale vzhledem k nedostatku času potřebného k nápravě výše uvedených nesouladů velice nízká.