Bůh má tak osm až deset týdnů na to, aby přišel s nějakým zázrakem a zachránil politickou kůži německé kancléřce
Tento list nehodlá přiživovat báchorky o tom, jak celý německý národ prohlédl nebezpečné počínání Merkelové, ale ve jménu politické korektnosti je nucen páchat dobrovolnou sebevraždu. Tohle specificky středoevropské (rozuměj škodolibé) nahlížení věcí u sousedů neodpovídá a nikdy neodpovídalo realitě.
Dokonce i nejvyprofilovanější kritici německé přistěhovalecké politiky – bavorský premiér Horst Seehofer nebo ministr financí Wolfgang Schäuble – zůstávají dodnes loajálními členy vládnoucí koalice, základní vládní tezi (válečným uprchlíkům je třeba poskytnout azyl) nezpochybňují a minulý týden se nezdálo, že by připravovali nějaký vnitrostranický puč. Žádají pouze to, co jim ostatně kancléřka již před časem přislíbila – totiž omezení a regulaci přílivu uprchlíků.
Potíž je v tom, že tento slib zřejmě Angela Merkelová nebude schopná a možná ani ochotná splnit, než do zemských parlamentů Bádenska-Württemberska a Severního Porýní Vestfálska v březnu vtrhnou – poprvé v poválečné historii – v hojném počtu poslanci pravicové populistické strany Alternativa pro Německo (AfD) a začnou se připravovat na zdolání Bundestagu napřesrok. A potom si Němci konečně dají dostaveníčko s globalizací, jak se svým typicky hořkým humorem říká Schäuble.
Lyžařka na svahu
Jestli někdo vystihuje okamžitou náladu voličů velké koalice (CDU a SPD) v posledních měsících nejlépe, je to právě ministr financí.
Současnou vlnu uprchlíků loni na podzim přirovnal k „lavině, kterou vyvolal neopatrný lyžař“ příliš horlivými pohyby na prudkém svahu. Nebo měl na mysli lyžařku? Schäuble se později kancléřce za své přirovnání, pro něž našel slova ve sportovní terminologii, telefonicky omluvil. „Na vás to vůbec nesedí,“ ujistil ji. Aby člověk Schäublův smysl pro humor náležitě docenil, musel se rozpomenout, jak si Merkelová před dvěma lety při běhu na lyžích (tedy spíše opatrné chůzi na běžkách) zlomila pánev.
Ani ďábelský Schäuble ovšem nikdy neřekl, že otevření německých hranic na konci loňského léta bylo chybou. Jen po tomto správném kroku, jímž Německo vyřešilo humanitární krizi u unijních sousedů, měl následovat jasný vzkaz, že jeho náruč nezůstane otevřená věčně, vysvětluje dnes ministr financí svou pozici. Kromě toho by ještě odebral azylantům některé dávky a nechal je zaplatit za lekce němčiny (přestože na ně mají podle ústavy nárok – ovšem „kohokoli, kdo mi bude citovat ústavu, vyhodím ze dveří“, nechává se v kruhu stoupenců slyšet Schäuble), to je ale trochu jiná kapitola.
Podobně předseda CSU Horst Seehofer, jenž je v Česku vzhledem ke svým antischengenským postojům trochu paradoxně nejpopulárnějším bavorským premiérem všech dob, nelamentuje nad přílivem azylantů jako takovým, nýbrž nad jeho nedostatečnou regulací. Vadí mu též „Willkommenskultur“ (kultura vítání), jež se kolem poskytování pomoci vytvořila, neboť mělo zůstat u „výjimečné humanitární pomoci“. „Je problematické, když se z chyby stane politická filozofie,“ upřesňuje svůj postoj. Jakkoli koaliční kolegové v SPD, CDU i CSU zachovávají vůči spolkové vládě míru loajality, jež je pro kanibalisticky vychované politiky východní Evropy v podstatě nepochopitelná, není německý kancléř před tektonickou činností spodních pater politiky chráněn donekonečna. Helmuta Schmidta v roce 1982 smetl nesouhlas koaličních kolegů s rozmístěním amerických jaderných raket středního doletu. Gerharda Schrödera v roce 2004 svrhli vlastní lidé poté, co seškrtal penze a podporu v nezaměstnanosti. Oba nepřežili hlasování o důvěře vládě. A něco podobného bavorští poslanci připravují v blízké době na Merkelovou, neboť už i liberálně založení komentátoři předpovídají blížící se historickou katastrofu. Totiž návrat politické atmosféry 30. let, až spolkové parlamenty vezmou ztečí ultrapravicové síly.
Ze ženy faru nevyženeš
„Kdy už německý lid konečně povstane a svrhne ji? Nevím, co si ta ženská vlastně myslí.“ Autorem tohoto výroku kupodivu není politik AfD ani Tomio Okamura, nýbrž republikánský kandidát na amerického prezidenta Donald Trump. Ačkoli se sotva jednalo o více než náhodný rétorický výlev, Trump možná nevědomky hovořil za většinu obyvatel západního světa. Ani zarputilí stoupenci Angely Merkelové totiž nemají tak docela jasno v tom, jaký zdroj kancléřčino záhadné nadšení pro politiku bezpodmínečně otevřených dveří vlastně napájí. Jisté je, že přes opakovanou mantru „wir schaffen das“ (my to zvládneme) Německo lidskou lavinu valící se z Turecka „schafft nicht“ (nezvládá) a svým odvážným příkladeem dcera evangelického faráře skoro nikoho nestrhla.
Nejbližší spolupracovníci Merkelové její politiku popisují jako řetěz nevyhnutelných kroků, na jejichž počátku stála snaha zabránit humanitární katastrofě a na konci zůstává pokus záchranit volný pohyb osob po Evropě, tedy Schengen. Politologové poukazují na fakt, že za deset let v čele Německa (a zároveň v čele všech žebříčků popularity) nahromadila Merkelová nesmírný politický kapitál, který se patrně rozhodla právě naráz celý utratit, a to z důvodů známých pouze jí a budoucím historikům. Angelini přátelé z mládí poukazují na křesťanskou výchovu a citují úsloví, že „děvče z fary sice vyhnat můžete, ale faru z děvčete nikoli“.
Týdeník Der Spiegel v posledním vydání popsal setkání Angely Merkelové s někdejším mentorem z východoněmeckého disentu a evangelickým farářem Rainerem Eppelmannem z počátku ledna. Aby kancléřku povzbudil, pastor jí citoval výrok Václava Havla z knihy Dálkový výslech: „Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že něco má smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Merkelová se podle vyprávění reportérů Spiegelu usadila v koncertní hale divadla na náměstí Gendarmenmarkt a zaposlouchala do Chopinovy Balady g moll, jen aby o přestávce spěchala zpět za Eppelmannem s otázkou: Jak jste to říkal s tou nadějí?
Čekání na Recepa
Ať už se kancléřka zhlédla v Havlovi, či Kristovi, zachovat tvář před německou i světovou veřejností jí ve skutečnosti dokáže pouze jeden muž na světě a ten se shodou okolností chová, jako by na brzkém vyřešení uprchlické krize skoro neměl zájem. Ač je v jeho moci – alespoň z pohledu Berlína – konat zázraky a proměnit opakované zaklínadlo o snížení počtu uchazečů v realitu, tenhle zlomyslný skřítek se snad pokouší o pravý opak. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan staví na hranici se Sýrií zeď, čímž na jedné straně porušuje mezinárodní právo odpíráním pomoci skutečně potřebným lidem, tedy uprchlíkům před válkou, a na straně druhé nechává na svém území volně operovat pašeráky lidí, kteří prořídlý proud Syřanů hbitě nahrazují Maročany, Alžířany a dalšími Afričany.
Do Evropy se tak valí lidé, kteří na azyl nemají pražádný nárok, ovšem do Turecka zpravidla doputují letecky, takže polostátní firmě Turkish Airlines utěšeně roste obrat.
„Čteme německé noviny každý den, známe vaši situaci,“ ujistil předminulý týden kancléřku turecký premiér Ahmet Davutoglu. Je to dobré, Turci vědí, co dělají. Přislíbené tři miliardy eur od EU považují za „projev dobré vůle“ a počítají s další pomocí. Analytici v Ankaře vůbec působí, že umějí dobře počítat.
Snad dobře zakalkulovali i sílu kancléřčina tábora při pravděpodobném hlasování o důvěře vládě někdy po letošním březnu v Bundestagu, protože jestli se přepočítají, pomohou opozičním poslancům smést poslední gravitační centrum v EU, které si členství Turecka v Unii ještě trochu přeje.
Jinak si všemocný Erdogan bude moci maximálně zajet do Moskvy, aby si s odvěkým nepřítelem přiťukl na to, že se jim společnými silami zdařilo pověsit provaz v domě oběšencově.
Jakkoli koaliční kolegové zachovávají vůči spolkové vládě míru loajality, jež je pro kanibalisticky vychované politiky východní Evropy v podstatě nepochopitelná, není německá kancléřka před tektonickou činností spodních pater politiky chráněna donekonečna.
O autorovi| Lubomír Heger, heger@mf.cz
