Jak byste srovnala s odstupem času rozdíly mezi stylem a razancí v přístupu k ochranným opatřením proti koronaviru v obou zemích?
Londýnský think tank Deep Knowledge Group
zveřejnil 12. dubna studii o tom, jak dobré výsledky proti koroně mají
jednotlivé země v porovnání vládního řešení, jak fungují krizové týmy a
mobilizace rychlé pomoci. Německo skončilo po Izraeli na druhém místě, Česko na
25. místě, například před Monakem, Lichtenštejnskem a Polskem. Ovšem proč
v těchto top 40 není zahrnuta Velká Británie, ze které tato tak často
citovaná studie pochází? Proč zde nejsou uvedeny Spojené státy?
A kdo z těch odborníků, kteří
výsledky vyhodnotili, byl nyní osobně v Česku či Německu a přesvědčil se na
vlastní kůži o tom, co píšou? Která média si vzali jako podklady k porovnání?
Jakékoli srovnání je velmi subjektivní. Přesto si dovolím vyslovit názor, že
přístupy Česka i Německa jsou pro mne příkladným řešením, a to
nejen v evropském kontextu.
Od poloviny dubna probíhají v Německu
jednání expertů a nejvyšších hlav státu na téma rozvolňování ochranných
opatření. Co vás na výsledcích jednání překvapilo?
Ta jednání jsou teprve na začátku a
novinky budou přinášet zřejmě každý den. Jsem zvědavá, jak dlouho se v tom
ještě vyznáme. Ale začínám cítit, že nastává to, čeho jsem se obávala.
Samozřejmě se neotevře nebo nespustí všechno najednou. Nespokojenost ve smyslu
„proč on ano a já ne“ začala hned po prvním vyhlášení uvolňování. Němci se rádi
dožadují svých práv, k tomu jim slouží dobrá legislativa a víra, že u soudu
každý najde svoji pravdu.
A tak poté, co bylo rozhodnuto, že mohou
otevřít obchody do 800 metrů čtverečních, přistály okamžitě u soudu žaloby.
Například řetězec Galeria Karstadt Kaufhof přišel se žalobou a dožadoval se
otevření svých obchodních domů. To však bylo obratem zamítnuto.
A samozřejmě se začínají ozývat
hlasy, že mnohá opatření byla protiústavní. To ale není překvapení, to jsem
čekala a bude zajímavé pozorovat, co z toho ještě vzejde. Mne osobně pohoršilo,
když právo na demonstrace a na návštěvu bohoslužeb hodili do jednoho pytle.
Z hlediska zákona se jedná o shodně definovanou formu shromáždění lidí,
ale pro mne to jsou dvě naprosto odlišné oblasti. Bohoslužby ještě povolené
nejsou, ale lidé už zase začali demonstrovat. V sobotu se na
Rosa-Luxemburg-Platz setkalo sto lidí na nedovolené demonstraci za to, že
nemůžou demonstrovat. Asi se už nudí a kromě toho bylo pěkné počasí.
A jak situaci vnímají lidé
v regionech Německa? Přece jen Praha i Berlín jsou svým přístupem
atypickým vzorkem.
Německo miluje statistiky a průzkumy
veřejného mínění. Ty poslední ukazují, že téměř 54 procent lidí je s vládním
krizovým managementem spokojených, z toho 13 procent velmi spokojených. Spíš
nespokojeno je 38 procent, z toho 13 procent velmi nespokojeno a 8 procent
neví. YouGov studie proběhla mezi 2045 dotázanými. Německo má 80 milionů
obyvatel, tak si nejsem jistá, jestli to o něčem opravdu vypovídá.
V Bavorsku dostal ministerský předseda
pochvalu od téměř 80 procent lidí, berlínští politici dostali palec nahoru od
45 procent domácích. Ale to nepřekvapuje. Berliner Schnauze, neboli „berlínský
čumák“ vždy trochu vybočuje z řady a jede si po svém. Ten se jen tak ovlivnit
nedá. Mám ale pocit, že lidé v celém Německu se velmi rychle smířili s tím, že
máme výjimečnou situaci a ta vyžaduje výjimečná řešení.
Jak se změnil život v Berlíně
v posledních týdnech?
Berlín se proměnil v město duchů. Ulice
jsou prázdné, restaurace i kluby zavřené stejně jako v Praze a lidé
skutečně tráví čas převážně doma. Jedinou výjimkou jsou parky a jezera.
Pokaždé, když vysvitne sluníčko, Berlíňané vyrazí ven. Tím, že je možné chodit
ven s rodinným příslušníkem nebo jednou osobou, která nepatří do společné
domácnosti, je u mne procházka s manželem či přítelkyní na denním pořádku.
Přestože
v Německu jste měli tentýž nedostatek ochranných pomůcek jako v Česku
a zdravotníci byli vystavování velkým rizikům, nevzniklo z toho
společenské téma jako u nás. Čím si to vysvětlujete?
Němečtí politici umí někdy pohlédnout za
roh. Pochopili, že když roušky v zemi nejsou, nemůžou je nařídit jako
povinnost. Teď, kdy se zásobování rouškami zlepšuje, začíná se hlasitě otevírat
téma povinnosti nošení roušek. Některá města ji už zavedla, ale doposud není
přikázaná státním rozhodnutím. Právě dnes byla zveřejněna studie, podle které
prý je polovina lidí v Německu pro zavedení povinnosti. Tomu ale nevěřím. Aspoň
v našem okolí tato povinnost vůbec není téma. Ale opět se odvolávám na
Berlíňany, ti mají svůj rozum.
Co momentálně považujete za největší
celospolečenský problém?
To, že každý bude myslet jen sám na sebe.
Člověk, firma, město, stát. Ta velká vlna solidarity vydrží do doby, kdy
všichni budou mít stejné podmínky. Když dojde postupně k uvolňování, tato
solidarita se může rychle změnit. Láska a nenávist nemá hranici, leží velmi
blízko. Přitom v budoucnu ta soudržnost bude zapotřebí víc než kdykoli předtím.
Nikdo není ostrov.
Jakou podporu chystá německá vláda pro
opětovné nastartování ekonomiky a co osobně vás v tom směru zaujalo?
Tady není
podstatné zmiňovat čísla, která si každý může najít na internetu. Většina lidí
si je pak přepočítá krát 26 a řekne wow, ti se mají. Věřte mi, tady zdání
klame. Z dlouhodobého hlediska není rozhodující, zda někdo dostane na ruku
najednou 25 tisíc korun nebo pět tisíc eur na tři měsíce. Zajímavější je fakt,
na co a v jaké výši potřebují dnes lidé peníze kromě jídla. Na bydlení.
V této oblasti jsou na tom Češi mnohem lépe než Němci. Pouze polovina
z nich žije ve vlastním, ten zbytek platí nájem, který není nízký a k tomu
závratně stoupá. V Česku žije ve vlastním bytě nebo domě téměř 79 procent
obyvatel. Kdo tu možnost má, ocení v dnešní době dvojnásob. Ale vraťme se k
otázce.
Je pravda, že
první nevratná pomoc drobným živnostníkům a podnikatelům do deseti zaměstnanců
byla poskytnuta nebyrokraticky a velmi rychle. Firmy od 11 do 50 zaměstnanců
mohou zažádat o půjčku, kde garantem je stát a úroky leží mezi mezi jedním a
dvěma procenty. Zatím bylo podáno cca osm tisíc žádostí, ty však stále
přibývají. Prozatím bylo dáno k dispozici okolo 100 miliard eur.
Jak se bude
refinancovat, to je velká otázka. Už se objevují slova jako
Solitaritätszuschlag (solidární příspěvek) nebo Lastenausgleich (vyrovnání
zatížení). Téměř
šokující byla pro mne třířádková zpráva v novinách, že Adidas dostal konsorciální
kredit německé státní KfW Banky ve výši 2,4 miliard eur a dalších 600
milionů od jiných bank. Tato informace by za zmínku nestála, kdyby týden
předtím Adidas nevyhlásil, že přestává platit ve svých filiálkách v
Německu nájem. A kdyby se nejednalo o firmu, která v roce 2019 měla zisk
dvě miliardy eur.
Také mě zaujala
nedělní výzva, kterou podepsaly nejvýznamnější hudební osobnosti v Německu, například dirigent Christian Thielemann nebo houslistka
Anne-Sophie Mutter. V ní žádají německou vládu o okamžitou podporu lidí na
volné noze ze všech oblastí umění a kultury, kteří jsou přímo zasaženi
koronovou krizí. „Je nepředstavitelné, aby německý stát nabízel pomoc šitou na
míru těmto lidem stejně rychle, jako ji dostal Adidas? Nebo jako terapeuti,
kteří dostávají příspěvek ve výši čtyřiceti procent posledního kvartálu, a jako
zubaři, kteří dostali podporu ve výši devadesáti procent loňského příjmu?“,
ptají se v otevřeném dopise německé ministryně kultury. Dopis zveřejnily noviny
Welt am Sonntag 19. dubna.
Čeho se Němci v souvislosti s covid-19
bojí nejvíce?
Asi o práci.
Vydáváte magazín, který propojuje Prahu a
Berlín. Jaká situace panuje v německých vydavatelstvích?
To je těžká
otázka. Úspěch a nebezpečí pro média a vydavatelství v dnešní době leží velmi
blízko sebe. Lidé jsou doma, mají více času poslouchat, číst, dívat se. A tak
sledovanost ve všech médiích vzkvétá. To i přesto, že mnoho rozhovorů, článků a
vysílání se dělá na dálku. Na druhé straně se ovšem mluví o poklesu inzerce v
médiích o celých 40 procent a to vede k debatám o tom, že printu odzvonilo.
Například když vydavatelství Gruner-Jahr vyhlásilo, že nabízí veškerý e-paper
bezplatně. Odpověď vydavatelství Axel Springer Verlag, čtvrtého největšího
mediakoncernu v Německu s obratem přes tři miliardy eur, na sebe nenechala
dlouho čekat.
„Chceme i nadále
zaplatit své redaktory, proto si každý zájemce u nás musí elektronické noviny
předplatit.“ Já věřím, že print přežije, a to z několika důvodů. Print
není anonymní, nemá tak vysoké riziko fake news jako on-line, nehraje v něm tak
velkou roli manipulovatelnost, kontrola dat, chování, pohybu atd. Obzvláště
nyní, v době, kdy si lidé ještě více uvědomí rozdíl mezi kvalitou a kvantitou,
si print upevní své postavení. Ale ať už print či on-line, jedno je bez debaty
nejdůležitější – kvalitní žurnalistika a nezávislost. Novináři pro
mne jsou a zůstanou porodníky a hrobníky každé doby.
