Pětadvacátého června roku 2015 bylo v Německu podivné počasí. Zatímco na severu země převelice foukalo, v Bavorsku a Bádensku-Wurttembersku pražilo slunce z bezmračné oblohy s nebývalou intenzitou. Výsledkem bylo, že toho dne poprvé v historii pocházela většina německé elektřiny z obnovitelných zdrojů. Na prosluněném jihu běžely naplno solární panely, kdežto sever země jen vrčel větrnými elektrárnami. Po několik hodin toho dne stačila jejich společná produkce saturovat veškerou německou spotřebu — od domácností osmdesáti milionů lidí až po největší evropský průmysl.
Pak se zatáhlo, vítr se utišil a všechno se vrátilo do normálu. Normál v německých podmínkách znamená, že po odmítnutí jaderné energetiky a tehdy již zahájeném postupném utlumování provozu jaderných elektráren připadá nejvíce výroby elektřiny na staré (ne)dobré uhlí. Nedobré proto, že je sice levné, zato však ničí ovzduší rychleji a důkladněji než kterýkoli jiný způsob výroby elektřiny, alespoň pokud z hodnocení vynecháme slovo Černobyl.
Proto netrvalo dlouho a silná německá ekologická lobby začala brojit za zrušení uhelných elektráren. Člověka by možná napadlo, že je lepší napřed zrušit „špinavé“ uhelné elektrárny a teprve poté se zbavovat nepoměrně čistší energie jaderné. Taková úvaha však nebere v potaz emocionální stránku věci: havárie v japonské Fukušimě v roce 2011 dala vzniknout tak působivým televizním záběrům, že ji ekologisté nemohli ignorovat. Argument, že výskyt vlny tsunami, jež japonskou tragédii způsobila, je v německém vnitrozemí omezen skutečností, že tam není moře, nezabral.
Komise promluvila
Výsledkem protiuhelného tlaku byl vznik Kohlekommission či komise pro uhelný exit, jež zkoumala ekonomické, ekologické a společenské dopady případného zrušení uhelné energetiky. Ještě loni bralo Německo přes deset procent své elektřiny z černého uhlí a dalších více než dvacet procent z uhlí hnědého. Loni v lednu komise svoji činnost ukončila vydáním třísetstránkové zprávy, jejímž hlavní výstupem je kvantifikace škod: spolkovou vládu by takový projekt stál během dvaceti let téměř čtyřicet miliard eur.
Od té doby se vláda kancléřky Angely Merkelové dokumentem zabývala, jako by neměla nic jiného na práci. Merkelová sama sice v rozhovorech s médii několikrát popřela, že by se snažila ekologickým průlomem zajistit si příznivé hodnocení dějin, ale bylo zřejmé, že radikální uhelné rozhodnutí by patřilo (spolu s odstavením jaderných elektráren do roku 2022 a otevřením dveří migrantům z muslimského světa) k jejím nejvýznamnějším počinům v čele spolkové vlády.
Ve druhém lednovém týdnu rozhodnutí konečně padlo. Německo se uhelné elektřiny skutečně zbaví, a to do roku 2038, když půjde všechno dobře. Celkové náklady vyčíslila vláda na 40,5 miliardy eur, jen o ždibec více, než kolik předpokládala komise.
Rozhodne rok 2023
Utlumení má probíhat ve třech etapách.
První z nich počítá se snížením uhelné produkce elektřiny zhruba o čtvrtinu již do roku 2020. Stejně tak síťové rezervy, které dnes počítají s kapacitou uhelných elektráren, by měla nadále tvořit elektřina vyráběná ze zemního plynu.
Důležitý by podle předpokladů komise měl být především rok 2023, kdy bude možné důkladně vyčíslit vliv odpojení posledních jaderných elektráren. Tehdy by měla vláda svůj současný plán vyhodnotit a případně pozměnit podle aktuální potřeby. Další takové revize nyní kabinet podle návrhu komise plánuje na léta 2026 a 2029. S výsledkem nejsou spokojeni ekologové, jimž připadá tempo změny příliš pomalé, ani lokální politici v oblastech, kde se uhlí těží (a samozřejmě těžaři samotní), kteří považují zavedení změn naopak za příliš překotné. Merkelová však znovu prokázala, že nacházet kompromisy umí. „Německo, jedna z nejsilnějších a průmyslově nejúspěšnějších zemí světa, činí rázné kroky směrem k opuštění éry fosilních paliv“ pravil její ministr financí Olaf Scholz.
Německý plán tak může být paradoxně v rozporu s plánem Evropské unie, jež si dala za cíl snižovat emise razantněji, než jak z německého plánu nepřímo plyne. Hodlá na to vynaložit 100 miliard eur z fondu založeného zvlášť k tomuto účelu.
Loni v prosinci ukončil činnost poslední německý černouhelný důl, ale ty nejškodlivější závody, hnědouhelné elektrárny, běží dál — především z politických důvodů. Tři ze čtyř spolkových zemí, na jejichž území se lignit těží, připadají na východ země, bývalou NDR, jejíž ekonomika za hospodářstvím západní části země stále nepěkně zaostává. Ekology to už nezajímá, ale prudké uzavření jednoho z mála úspěšných sektorů by nevyhnutelně přispělo k politické radikalizaci Ossis. Vzhledem k tomu, že právě východní země jsou od sjednocení Německa v roce 1990 pravidelným zdrojem politického extremismu rudé a černé barvy (o ten zelený se starají země západní), je to pochopitelně to poslední, co Německo - a s ním celá Evropa - potřebuje.
Čína škodí
Jaký bude dopad německého tahu na skutečný globální stav emisí, dosud nelze dobře odhadnout. Zdaleka největšími znečišťovateli ovzduší uhelnými emisemi oxidu uhličitého jsou rozvojové země, především pak v jihovýchodní Asii. Čína, jež sama polyká polovinu světové spotřeby uhlí, staví nové uhelné elektrárny, a to nejen doma, nýbrž především v zahraničí.
Server Clean Energy Wire na konci loňského roku uvedl, že 38 projektů uhelných elektráren, které Peking financuje prostřednictvím státních firem, je ve stadiu, které de facto znemožňuje zrušení jejich plánované produkce (například Dinagat Plant na Filipínách nebo Hassyan Plant v Keni). Osud dalších devíti rozestavěných elektráren (například Lamu Plant znovu v Keni) je kvůli sílící opozici nejistý; plus existují plány na stavbu 22 dalších elektráren. Například Turecko a Indonésie však více než polovinu své již objednané kapacity zase ruší, především z ekologických důvodů. Server odhaduje, že nakonec provoz spustí asi polovina z plánovaných elektráren. Pokud by tomu tak bylo, výroba elektřiny v závodech nově postavených za čínské peníze by znečistila ovzduší do stejné míry jako všechny elektrárny Španělska.
I proto pokračuje boj proti skleníkovým emisím jen pomalu. Nejlepší nadějí německých odpůrců globálního oteplování tak zůstává nepřirozené horko v Bavorsku a vichr v Meklenbursku-Předním Pomořansku. Nikdo netvrdil, že život bude jednoduchý. #
Ambiciózní německý cíl
Hodnoty emisí z let 1990, 2017 (reálné) a 2030 (cílové hodnoty - ekvivalent tun CO2)
Sektor 1990 2017 2030
Energetika466 325 175-183
Budovy 209 132 70-72
Doprava 163 167 95-98
Průmysl 283 200 140-143
Zemědělství88 73 58-61
Ostatní 39 10 5
ZDROJ: CLEAN ENERGY WIRE
Kde se těží hnědé uhlí
Odkud berou Němci energii (v procentech za rok 2018)
Zdroj: CLEAN ENERGY WIRE
ČLÁNKY DO MAILU