Bývalý německý kancléř Helmut Schmidt prohlašuje, že německo-francouzský motor v Evropské unii už nefunguje. Jeho slova ostře kontrastují s velkou slávou kolem čtyřicátého výročí Elysejské smlouvy mezi oběma zeměmi.
Schmidt si nevymýšlí. Doby, kdy společné iniciativy Německa a Francie určovaly vývoj Evropské unie, jsou opravdu minulostí. Představy Paříže a Berlína se velmi liší. Němci jsou pro federální Evropu s nižšími zemědělskými dotacemi a chtějí omezit vlastní příspěvky do společného rozpočtu. Francie je pro Evropu národních států, silnou podporu zemědělců a německé dojné krávě nechce slevit.
Přesto je partnerství obou zemí pro Evropu klíčové. Dnes paradoxně právě proto, že tyto dvě evropské velmoci stojí na opačných názorových pólech. Pokud společnou řeč najdou Gerhard Schröder s Jacquesem Chirakem, roste šance, že se přidají i ostatní.
Mluvme však také o rizicích. Za prvé mohou být francouzsko-německé kompromisy nemastné neslané - jak už ukázal návrh na vytvoření unie se dvěma prezidenty. Za druhé nelze vyloučit, že projekty Berlína a Paříže půjdou proti zájmům malých zemí. Onen návrh dvouhlavé unie mimo jiné posiluje roli Rady ministrů EU, v níž se mohou lépe uplatnit velké státy.
Jestliže se dnešní unie v něčem podobá „starým“ Evropským společenstvím, jak si je pamatuje Helmut Schmidt, je to v opětovně sílící pozici Francie v řídícím tandemu. Devadesátá léta byla plná úvah o vznikající „německé Evropě“. Německo se sjednotilo, zbavovalo se svých komplexů z minulosti a více se prosazovalo na mezinárodní scéně. V Evropské unii si činilo nárok na postavení, které by bylo v souladu s německou rolí hospodářského motoru Evropy. Rozšíření unie na východ mělo být novou velkou příležitostí pro německou ekonomiku.
Tyto německé přednosti se dnes tak či onak projevují spíše jako slabiny. Pohlcení nových spolkových zemí zatížilo ekonomiku země. Německý hospodářský tahoun dotáhl Evropu k měnové unii, avšak kurs, v němž se marka přetavila na euro, se ukázal být nadhodnoceným. Francie sice v řadě případů čelí podobným hospodářským potížím, její ekonomika je však přece jen považována za flexibilnější a dává se jí více nadějí.
Německá aktivita na mezinárodním poli nakonec vyústila do roztržky se Spojenými státy kvůli připravované válce v Iráku, zatímco Francie pořád hraje na všechny strany. Ministr zahraničí Spolkové republiky Joschka Fischer připouští, že role Francie ve světové politice je významnější – vlastní jaderné zbraně a je stálým členem Rady bezpečnosti. Takové hodnocení v Paříži rádi slyší. Francouzi jsou pevní v odhodlání spolupracovat s Němci, ale ze všeho nejvíce by se jim příčila role „druhých houslí“.
