Německo se dobrovolně rozpustilo v EU, je však příliš velké, než aby v ní zmizelo
Dvacáté výročí pádu Berlínské zdi je dobrým důvodem k bilancování cesty, kterou za tu dobu naši západní sousedé urazili. Když v září 1989 kancléř Spolkové republiky Německo Helmut Kohl oznámil na kongresu CDU, že za cíl svého snažení považuje znovusjednocení Německa, nikdo ho nebral vážně. Jak zaznamenal v pamětech Kohlův zahraničněpolitický poradce Horst Teltschik, více než tato vize delegáty kongresu a zástupce tisku zajímalo, zda se vnitrostranickým protivníkům kancléře podaří ho sesadit z funkce předsedy strany. Do pádu Berlínské zdi zbývaly necelé dva měsíce. Ať už nám to dnes připadá jakkoli podivné, ale v té době spojení dvou německých států v jeden celek nebylo žádnou samozřejmostí. Zeď byla nejen pomyslnou dělící čarou dvou ideologií, ale i ztělesněním výsledků druhé světové války. Po celé 20. století myšlení evropských státníků ovládala nutnost držet na uzdě německý expanzionismus. Když 8. prosince 1989 na summitu Evropského společenství předložil Helmut Kohl plán sjednocení Německa, narazil na zdrženlivou reakci. Bývalý kancléř v pamětech vzpomíná na poznámku Margaret Thatcherové, jež zazněla při setkání v kuloárech: „Dvakrát jsme to Němcům nandali a hle, jsou tu zase!“ Až do jara 1990 trvala „železná lady“ na pětiletém přechodném období koexistence dvou německých států, které mělo předcházet sjednocení. Veteránovi italské politiky Guiliu Andreottimu je přisuzován výrok: „Natolik miluji Německo, že bych si přál, aby byla dvě.“ Alexander Kwaśniewski v době svého prezidentování jednou prohodil, že kdyby účastníci kulatého stolu, který skončil nekrvavým předáním moci polské protikomunistické opozici, věděli, že se vedlejším výsledkem jejich úspěchu stane sjednocení Německa, chovali by se zcela jinak. Nadšeným z vývoje nebyl ani tehdejší francouzský prezident François Mitterrand. Nakonec se však přiklonil k myšlence, že ukotvení jednotného Německa v evropských a transatlantických strukturách je dostatečnou pojistkou proti obrodě jeho velmocenských ambicí.
Je pozoruhodné, že ze všech nejméně se obával německého sjednocení tehdejší Sovětský svaz – navzdory veškeré historické zátěži. Jedni to přisuzují legendární Gorbačovově naivitě, druzí tradičním civilizačním vazbám, kterým se v kulturologii říká „rusko-německý mystický román“. Brzké vymizení Sovětského svazu však zahájilo nový vývoj strategické situace v Evropě.
Ani po dvaceti letech není definitivně zřejmé, která ze dvou stran tehdejšího sporu měla pravdu. Na jedné straně lze sotva najít v Evropě zemi, která by byla oddanější míru a bezpečnosti než Německo. Nemá vlastní geopolitické ambice – sublimovaly se do ekonomických zájmů. Německo se stalo hlavním garantem evropské stability, neboť si velmi cení možností, které mu skýtá integrace Evropy. V zemi vyrostla generace lidí, kteří se nechtějí vracet k tradičním formám národního sebepotvrzování. Jenže žádná generace není poslední. Na druhé straně donutil vývoj Německo přehodnotit mnohá původní ústavní omezení, zejména zákaz nasazení vojenských jednotek za hranicemi země. Bylo to o to snazší, že německou účast v operacích v bývalé Jugoslávii a Afghánistánu vysloveně vyžadovala transatlantická solidarita. Ještě před patnácti lety by byl nemyslitelný konfrontační nesouhlas Německa s politikou USA. Dnes je zcela běžný, přestože má různé formy: demonstrativní jako za bývalého kancléře Gerharda Schrödera v otázce Iráku nebo nenápadný v provedení současné kancléřky Angely Merkelové v otázce přijetí Gruzie nebo Ukrajiny do NATO. I když to nikdo neřekne nahlas, je to výraz tušeného obnovení vlastní velkosti a podvědomého přání amerického ústupu z pozice stabilizačního faktoru v Evropě.
Ve Washingtonu je takový vývoj často vnímán jako projev čirého nevděku. USA nejenže hrály rozhodující roli v poválečné hospodářské obnově Německa, ale také mnohem důsledněji než evropští sousedé prosazovaly znovusjednocení země. Zatím jim bylo útěchou, že mírumilovnost německého státu potvrzovala správnost jejich poválečné politiky. Po pádu Berlínské zdi a zhroucení komunistického bloku se chvíli zdálo, že se v Evropě vytvořil nový stabilní řád s dlouhodobou vyhlídkou. Soudě dle počtu členských států EU a NATO je tento řád stále na vzestupu. Hrozba nového německého revanšismu se zatím nenaplnila. Německo se dobrovolně rozpustilo v politickém zřízení Evropy. Je však příliš velké, než aby ve výsledném roztoku beze stopy zmizelo. Dnes tato Evropa čelí četným vnějším výzvám. Nebude-li s to na ně adekvátně reagovat, Německo bude muset znovu řešit otázku svého sebeurčení ve světě 21. století.
