Princip „nejdřív plať a potom dostaneš" bude platit jen pro občany zemí EU
Německá vláda rozhodla, že zarazí vyplácení sociálních dávek občanům členských zemí Evropské unie, kteří v zemi sice pobývají, ale nepracují. Nárok jim má vzniknout teprve poté, co pět let přispívají do německého sociálního systému. Člověk by skoro chtěl věřit, že je to známka návratu zdravého rozumu na starý kontinent.
Ještě nedávno byl obdobný požadavek britské vlády během vyjednávání unijních ústupků, které měly odvrátit brexit, označován za vážné narušování volného pohybu pracovní síly. Britům tehdy dost vadilo třeba to, že Poláci pracující v Anglii mají mít v britském systému nárok na přídavky na děti, které spokojeně žijí doma v Polsku. Tyto absurdní poměry hájil a stále hájí visegrádský blok včetně českého premiéra Sobotky. Přitom tvrdit, že pohyb nepracujících dávkařů po Evropě je pohybem pracovní síly, je možné jen s opravdu hodně hypertrofovanou politickou korektností. A český úporný boj za tento princip zavání skrytou podporou exportu místního romského problému na Západ, což není nic, čím by se slušná země měla chlubit a bojovat za to.
Princip, že z každého pojistného systému, včetně těch sociálních, může čerpat jen ten, kdo do nich přispívá, je logický a spravedlivý. Samozřejmě s výjimkou těch, jimž životní osud upřel schopnost pracovat. Bohužel dlouhá desetiletí budování rozvinutého sociálního státu dala velké části Evropy na logiku a spravedlnost zapomenout. A tak pokud by Německo vykročilo vědomě a rázně k racionální reformě sociálního státu směrem k uměřenosti a spravedlnosti, byl by to obrovský krok vpřed pro celý kontinent.
Jenže ono to tak není a ani v dohledné době nebude. Princip „nejdřív plať a potom dostaneš“ totiž bude platit jen pro občany zemí EU, ale nikoli ty ostatní. Jde vlastně jen o pokus částečně kompenzovat politickou neprůchodnost rozdělování migrantů po Evropě kvótami. Občané zemí odmítajících migranty, z nichž se rekrutuje zcela dominantní část unijních dávkařů v Německu, prostě přijdou o peníze, které připadnou příchozím ze Středního východu a Afriky.
Nakonec celá migrační vlna je a ještě bude dramatickou zátěží i pro tak robustní sociální systém, jako je ten německý.
A co bychom si nalhávali, právě robustnost a velkorysost německého sociálního systému je významným hybatelem migračních pohybů. Angela Merkelová na své nedávné misi v Africe přesvědčovala místní obyvatelstvo, že očekávaní lidí vydávajících se na cestu do Evropy jsou přehnaná. Měla pravdu, nicméně i ta realita je vysoko nad poměry, v nichž tam žijí iti, co poctivě pracují.
O tom, že z příchozích davů prchá před válkou sotva čtvrtina a zbytek prostě hledá lepší život, už nepolemizují ani nejnadšenější sluníčkáři. A že ti lidé přicházejí ze zemí, kde obyvatelstvo neoplývá zrovna příslovečnou pracovní pílí a odbornými kompetencemi, se také nedá moc pochybovat.
Je tak zcela jednoznačné, že není možné mít současně v Evropě mohutný sociální stát a dokořán otevřené hranice. A to, že tuto prostou a jednoduše doložitelnou pravdu nechtějí naši velcí Evropané pochopit a řešit, je příčinou radikalizace společnosti, nástupu extrémních hnutí a předzvěstí rozpadu toho jejich vzývaného evropského projektu. Výsledkem nemůže být nic jiného než uzavřené národní hranice a zdevastované sociální systémy v době, kdy evropské národy ponesou největší tíhu stárnutí své populace. *
Není možné mít současně v Evropě mohutný sociální stát a dokořán otevřené hranice.
