NĚMECKÉ ZVONĚNÍ ASI NEBUDE POSLEDNÍ

Brusel tvrdí, že Evropská unie bude jádro velice potřebovat

Německo oznámilo světu, že se za nějakých dvacet let zcela obejde bez jaderných elektráren. Ty se loni podílely na jeho celkové výrobě elektřiny skoro třiceti procenty. Ortel nad nimi vyřkla dohoda, kterou uzavřela vláda s šéfy největších energetických společností. Skončilo tak rok a půl trvající dohadování mezi sociálními demokraty a Zelenými, kteří utvořili současnou „rudozelenou vládní koalici po parlamentních volbách v roce 1998. Nad tím, zda bude dohoda plná kompromisů skutečně naplněna, však visí veliké otazníky. Vyhraje–li příští parlamentní volby (v roce 2002) opozice, může být všechno jinak. Podstata dohody spočívá v tom, že žádná z devatenácti německých jaderných elektráren nebude sloužit déle než dvaatřicet let. A protože nejmladší byla spuštěna v roce 1989, mělo by se Německo s jadernou energetikou definitivně rozloučit kolem roku 2021. Elektrárenské firmy (Veba, Viag, RWE) si ale vynutily „pružný charakter dohody. Ten by měl v praxi znamenat, že budou moci některé bloky odstavit dříve než po dvaatřiceti letech provozu, jiné zase později. „Bude to záviset na ekonomických parametrech té které kapacity, poznamenal v listu Die Welt mluvčí firmy RWE Volker Heck. Dohoda také počítá s tím, že dočasná úložiště jaderného odpadu se budou budovat v těsné blízkosti elektráren, takže odpadne důvod masových demonstrací proti přepravě vyhořelého paliva na vzdálená místa. Za problematické odborníci považují ustanovení dohody, které od poloviny roku 2005 zakazuje zpracování vyhořelého paliva z německých jaderných elektráren. Takové rozhodnutí by mohlo vést k napětí ve vztazích s Francií a Velkou Británií, pro jejichž firmy představuje zpracování německého odpadu dobrý byznys. Nic víc než papír. Dohodu v Německu přivítala především Strana zelených. „Žádná jiná země se dosud nevydala po tak ambiciózní cestě, pochvaluje si poslanec za tuto stranu Rezzo Schlauch, pro kterého je to vrcholný triumf. „Věříme, že další evropské země budou následovat, dodal v německém tisku. Ti největší radikálové z jeho strany však dohodu pokládají za nepřijatelnou, protože si myslí, že s „jádrem se musí skoncovat okamžitě. S jadernou energetikou se ale nemíní rozloučit křesťanskodemokratická opozice. „Dohoda je naprostá chyba, vyjádřil se mluvčí CDU pro energetiku Kurt–Dieter Grill. Jeho strana v oficiálním prohlášení zdůraznila, že vyhraje–li příští parlamentní volby, udělá vše pro to, aby ji zvrátila. Toho si je vědoma i nynější vláda. „V demokracii není žádné rozhodnutí nezvratné, ponechal pootevřená vrátka státní tajemník spolkového ministra životního prostředí Rainer Baake. „Dohoda o postupném uzavírání jaderných elektráren v Německu je čistě politickým krokem, který bude mít málo co společného s realitou, tvrdí profesor František Klik z Ústavu jaderného výzkumu v Řeži. Vědci zvedli prst. Na obranu jaderných elektráren pozvedlo v uplynulých dnech svůj hlas na šest set německých profesorů. „Jsou nezbytné, chceme–li příštím generacím předat spolehlivou energetickou základnu a zásobování energií šetrné k životnímu prostředí a klimatu naší planety, praví se v jejich memorandu. Němečtí vědci jsou přesvědčeni, že rizika jaderné energetiky jsou v současnosti díky technologickému pokroku menší než u jiných energetických oborů. „Chránit ovzduší rozvíjením jaderné energetiky vůbec neznamená vyhánět čerta ďáblem, píše v listu Die Welt profesor Stuttgartské univerzity Joachim Grawe. Profesoři ve svém memorandu obhajujícím jadernou energetiku neváhají srovnávat: „Při nehodách a haváriích v jaderných zařízeních zahynulo na Západě jenom několik lidí. Nehoda vlakového expresu u Eschede stála kolem sta životů, s trajektem Estonia šlo ke dnu 700 lidských duší a exploze chemičky v indickém Bhópálu připravila o život na 3000 lidí. „Potenciální hrozba, kterou představuje protržení nádrže mohutné vodní elektrárny či výbuch tankeru s plynem v přístavu, je minimálně tak velká jako u jaderných elektráren, argumentuje profesor Grawe. Brusel chce jádro. Vlivný britský list Financial Times označil v redakčním komentáři německé rozhodnutí za velikou chybu. „Jestliže se taková průmyslová velmoc jako Německo zříká jaderné energetiky, může to ohrozit perspektivy tohoto sektoru na celém světě, napsal mimo jiné. Zpráva z Berlína vyvolala evidentní rozpaky v Evropské komisi. Španělka Loyola de Palaciová, odpovědná v bruselské exekutivě za energetiku, důrazně varuje, že Evropská unie nemůže bez jaderné energetiky, která v jejích zemích průměrně dodává 23 procent veškeré elektřiny, splnit závazky ve snižování plynných emisí. Ty přijala na konferenci OSN o změnách klimatu v japonském Kjótu v roce 1997. „Bez jádra nemáme prostě šanci, i kdyby se podařilo zdvojnásobit podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny na dvanáct procent, zaznělo z Bruselu. Evropská komise vidí v jaderné energetice rovněž šanci, jak čelit sílící závislosti západoevropské patnáctky na dovozu energie. Nyní musí dovážet zhruba polovinu potřebné energie, za dvacet let to bude šedesát až sedmdesát procent. Profesor Klik se domnívá, že váha jaderné energetiky ve vyspělých zemích bude zvolna stoupat. „V devětadvaceti členských zemích Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) nyní v průměru dodává kolem třiceti procent elektřiny a tento ukazatel do roku 2010 vzroste asi na pětatřicet procent, podotýká Klik s odkazem na poslední západní studie. Ty předpokládají, že tempo růstu spotřeby elektřiny v členských zemích OECD se bude přibližně shodovat s jejich průměrnou hospodářskou dynamikou (2,5–3 procenta ročně). S dalším rozšířením kapacit by podle Klika měla počítat také Česká republika, a to v Temelíně a Dukovanech. „Předpokládám, že se tak stane za patnáct dvacet let. Bylo by přece nesmysl dovážet drahou ropu či zemní plyn a ani elektřina z dovozu nebude levná, míní Klik Rozdílné přístupy. V Evropské unii jsou ale jenom dvě země, které počítají s přírůstkem jaderně energetických kapacit. Jsou to jadernou energetikou tradičně nadšená Francie a Finsko, které vzhledem k velice rychlému hospodářskému růstu pociťuje nedostatek elektřiny. Do další vystavby se z velkých zemí naopak nehrne Británie, která kdysi v evropské jaderné energetice sehrávala průkopnickou roli, neboť se chce do budoucna více spolehnout na bohaté zdroje zemního plynu. Odmítavě se k dalšímu rozvoji „jádra postavily také Itálie a Španělsko. Spojené státy americké, v nichž jaderné elektrárny dodávají téměř pětinu elektřiny, s další výstavbou rozhodně nepočítají. „Hlavním důvodem je, že mají spoustu zásob levných fosilních paliv, takže tam jaderná energetika není tak konkurenceschopná, vysvětluje profesor Klik. Domnívá se však, že pokud Američané skutečně chtějí splnit závazky z Kjótské konference, měli by se pustit do další výstavby. Švédský román. První pokus odstavit jadernou energetiku učinili Švédové, kteří 1. prosince roku 1999 odpojili od sítě první reaktor Barsebäck nedaleko Malmö. „Bylo by ale mylné myslet si, že Švédsko dalo Evropě nějaký model rozchodu s jadernou energetikou, napsal německý list Die Welt. Tvrdí, že energetická politika Švédska připomíná nedokončený román, jehož poslední stránka ještě nebyla napsána. V březnu 1980 Švédové v referendu jaderné elektrárny odmítli, byť výsledek byl těsný, a politici na tomto základě tehdy stanovili „úmrtní datum – rok 2010. Vycházelo se z předpokladu, že jadernou energetiku, která se už tehdy na švédské výrobě elektřiny podílela zhruba polovinou, se podaří postupně zcela vytlačit hlavně pomocí vodní energie. Ale skutek „utek . Švédsko stále provozuje jedenáct jaderných reaktorů. O roku 2010 se přestalo mluvit a švédský parlament rozhodně není nakloněn tomu, aby stanovil termín nový. Poslanci schválili šalamounskou formulaci, že druhý reaktor v elektrárně Barsebäck by se měl odstavit k 1. červenci 2001, bude–li k dispozici odpovídající náhrada z obnovitelných zdrojů. Očekává se, že sociálnědemokratická menšinová vláda ve Švédsku předloží své konkrétnější představy o budoucnosti jaderné energetiky letos na podzim. Východní trable a choutky. Jaderné zdroje mají značnou váhu v energetické bilanci mnoha postkomunistických zemí, což neplatí jenom pro extrémní případ – Litvu, kde se Ignalinská elektrárna sovětského typu podílí na celkové produkci elektřiny více než sedmdesáti procenty. Vilniuská vláda (pod silným tlakem Dánska a Švédska) přislíbila, že první reaktor „sovětské–ho typu odpojí v roce 2005, o termínu odstavení druhého rozhodne o rok dříve. Na financování „zmrazovacího projektu Litva nedávno získala od Evropské komise a dvanácti zemí unie v podobě záruk 207 milionů eur. „V nahrazování jaderné energie klasickými zdroji se ale bude muset spolehnout na soukromý sektor, uvedl na konferenci ve Vilniusu bruselský komisař Günter Verheugen. Svoji jadernou elektrárnu v Kozloduji nyní s vydatnou západní pomocí modernizuje Bulharsko. Jeho severní soused Rumunsko, využívající kanadskou technologii, nyní provozuje pouze jeden reaktor a pracuje na druhém. Avšak ve stavbě třetího a čtvrtého, které byly původně naplánované, Rumuni nepokračují. Ambiciózní plán výstavby, byť zatím předběžný v investiční hodnotě zhruba 32 miliard dolarů, ohlásilo Rusko (EURO, 23/2000). Konkrétnější představy by měla Moskva předložit začátkem srpna.