Krize v NATO a Evropské unii byla pro tentokrát zažehnána. Nicméně ozvěny a další peripetie "bruselského ramadánu", jak lze s ohledem na kalendářní i tematickou blízkost přelom letošního ledna a února pojmenovat, nás budou nepochybně provázet i nadále.
Komentáře
A to se bohužel ještě příliš nehovoří o krizi Rady bezpečnosti OSN, i samotné organizace. Fakt, že ve všech třech zmíněných rovinách na obou stranách sporu o případný vojenský zásah v Iráku vystupují stejné osoby a obsazení, tyto roviny do určité míry stírá. Přesto je úroveň Rady bezpečnosti i pro krizi v NAT O a EU určující. OSN vznikla na sklonku II. světové války jako organizace mající hájit mírové uspořádání světa s řadou pravomocí, hospodářskými a politickými sankcemi počínaje a ozbrojeným zásahem proti případnému agresorovi konče. I když si tvůrci Charty OSN dávali záležet na tom, aby se vyhnuli jednostrannému posuzování historie a lajnování budoucnosti, jako se to stalo na základě versailleského systému, úplně se vyhnout historicko-politické realitě nemohli. A tak přes všechnu snahu o spravedlnost byl mír a la OSN mírem, který diktovaly vítězné mocnosti. T o se odrazilo především ve složení Rady bezpečnosti, respektive jejích pěti stálých členů. Systém, který byl založen na možné spolupráci, nahradil brzy systém bipolární. Přes všechny obtíže, které poválečné geopolitické změny přinesly, byl s ohledem právě na vzniklou bipolaritu systém poměrně funkční, protože byl vyrovnaný. Pádem bipolarity se však toto schéma změnilo a vznikla nová geopolitická centra, která si žádají patřičné zastoupení. Za neústupností Německa ve věci útoku na Irák, jenž shodou okolností právě tento měsíc Radě bezpečnosti předsedá, se tak může kromě jiného i skrývat důrazné klepání na dveře stálých členů RB. Otázka rozšíření tohoto grémia o další členy se na půdě OSN probírá již řádku let, zatím bezúspěšně. Stejně tak se přetřásá i otázka členství druhého z původců II. světové války, Japonska, či po Číně největšího a nejlidnatějšího státu Asie, Indie. Přitom geopolitická realita i hospodářská síla by nakonec stálé členství v RB OSN pro Německo zdůvodňovaly. A proto se do německé politiky, která doposud byla věrně proamerická, mohly promítnout i frustrace, případně neuspokojené ambice, které má druhořadá velmoc vůči těm, s nimiž se cítí být na stejné úrovni. Zcela opačný, i když prvosledově stejný zájem na odporu vůči politice Spojených států má Francie. V elké Británii vzhledem k tomu, že se svého času jako jediný stát na světě ubránila Hitlerově Třetí říši, nedělá problémy vyrovnat se s pozicí menší z obou transatlantických mocností. Význam „matky všech moří“ umocňuje i existence Britského společenství, přestože vazby Austrálie, JAR či Kanady jsou k City již více než rozmělněné. Přesto je anglofonní svět stále ještě pojmem, a tak britský kredit a sebevědomí upevňuje. Totéž se nedá říci o Francii. Ta po debaklu v roce 1940 získala nakonec své místo ve stálé Radě bezpečnosti jenom díky Churchillově blahosklonnosti k de Gaulleovi. A naopak, Roosevelt měl jak k osobě francouzského představitele, tak k Francii kvůli její koloniální říši výhrady. I když se Francie v rozděleném světě snažila hrát roli jakéhosi jazýčku na vahách s tím, že v kritických okamžicích stála vždy nakonec na straně Západu, pád komunizmu ukázal, že její role se chýlí ke konci. Co by ostatně byla Francie bez jaderných zbraní, nota bene vedle ekonomicky i na počet obyvatelstva nesrovnatelně silnějšího souseda? Nemluvě o tom, že rozšiřováním EU tak či onak ještě význam Berlína poroste. Mírové soužití, ba přímo oboustranně všestranná spolupráce francouzsko-německá je jednou ze základních podmínek mírového uspořádání světa. T o si jistě uvědomují jak v Berlíně, tak v Paříži. Nicméně i tentokrát je možné zahlédnout pod rouškou této spolupráce momenty rivality. Francie dobře vnímá, že stálé členství v Radě bezpečnosti pro Německo by znamenalo položit si otázku, co a koho tam bude reprezentovat ona, pokud by tam Německo zastupovalo střední a východní Evropu, a Velká Británie její západní část. Protože její postavení nedovoluje Francii vrhnout se do otevřeného boje o post v Radě bezpečnosti, jehož výsledek by byl nejistý, může se díky svému protiamerickému postoji tvářit jako kurátor svého mocnějšího souseda, jehož zájmy dobře ohlídá i bez něj. Tím může emancipačním snahám Němců brát vítr z plachet. Důvodů pro současný německý i francouzský postoj jistě bude více. Neměli bychom ale přehlížet ani ty, které se týkají světového výsluní. Jen pohnutky jsou jiné. A tak pokud byly německé reakce motivovány snahou být silnějším, francouzské zase snahou opačnou - nebýt slabším. Výsledek byl ale logicky stejný.
