Jen šest měsíců poté, co byla prodloužena životnost nejstarších reaktorů v Německu průměrně o dvanáct let, vláda Angely Merkelové v pondělí 6. června schválila návrh zákona, který bude znamenat opuštění jaderné energie.
Foto: Tino Kratochvil
Poslední jaderné elektrárny na německé půdě budou uzavřeny nejpozději v roce 2022. V tom roce převezmou obnovitelné zdroje 22 procent elektrické energie, která je dnes produkována atomem. Podle předpovědí Berlína budou v té době obnovitelné zdroje zajišťovat úhrnem 35 procent spotřeby elektřiny.
V den, kdy spolková vláda oficiálně pohřbila jádro, křtil Václav Klaus v hnědouhelném dole Bílina nové velkorypadlo. Udělal to schválně. „Já se usmívám, když vidím, že v Německu zavřou jaderné elektrárny z bezpečnostních důvodů,“ řekl. A znectil všechny „módní vlny“, které stavějí „všude větrníky“.
Módní vlna…
Co nám to tedy ti Němci předvádějí? Politické divadlo pro své – Fukušimou vystrašené a proti jádru demonstrující – voliče? Trapný obrat na čtyráku, nezodpovědný kotrmelec? To jsou sice mediálně vděčné, ale v zásadě chybné úsudky. Německo se připravuje na přechod k dominanci obnovitelných zdrojů již dlouho. Plán opuštění jaderné energie, který narýsovala současná vláda, se také jen nepatrně liší od projektu schváleného v roce 2000 – 14 let po explozi Černobylu – kabinetem rudozelené koalice (SPD-Grünen) sociálně demokratického premiéra Gerharda Schrödera. Tehdy se počítalo s trvalou odstávkou poslední jaderné elektrárny v roce 2021, tedy o pouhý rok dříve.
Současný „obrat“ paní Merkelové je určitě také politickou reakcí na úzkost, kterou 11. března vyvolala havárie ve Fukušimě. Je však zároveň potvrzením strategické volby 90. let minulého století, kdy se Německo rozhodlo, že se stane světovou jedničkou zelených technologií a obnovitelných zdrojů energie. Tehdejší rozhodnutí zase navazovalo na vývoj v 80. letech a nepochybně bylo ovlivněno havárií v Černobylu (duben 1986). Významnou roli sehrálo politicky se prosazující environmentální hnutí, které do společenského diskurzu vneslo obnovitelné zdroje energie, mezi nimiž do té doby figuroval vlastně jen jediný: vodní elektrárny, hydroenergetika.
Od té doby nabývá slunce (fotovoltaika), vítr či biomasa na stále větší vážnosti. V roce 1991 se v Německu uskutečnila první veřejná podpora tohoto odvětví: Stát uložil dodavatelům energie nakupovat elektřinu z obnovitelných zdrojů za cenu stanovenou zákonem. Náklady na tyto nové zdroje energie byly převedeny – jak se děje dodnes a vyvolává neméně silné vášně – na všechny spotřebitele. V roce 2000 byl schválen zákon o obnovitelných zdrojích energie, který zdokonalil předchozí právní úpravu a zlepšil systém výhod pro producenty s garancemi na 20 let.
K dalšímu vylepšení a ještě důraznějšímu „zezelenání“ zákona došlo v letech 2004 a 2009. Výsledek se dostavil: Podíl obnovitelných zdrojů na německé energetické produkci vzrostl z 3,1 procenta v roce 1990 na 17 procent v roce 2010 (přičemž téměř 13 procent „dodávaly“ do sítě – v tomto pořadí – vítr, biomasa a slunce, zbytek pak vodní elektrárny).
… a starý byznys
Tohle už není žádná „módní vlna“, ale – a v tom je jádro německého odchodu z jádra – docela slušný byznys. Politická podpora učinila z řady německých firem globální hráče v sektoru obnovitelných energií, zvláště v energii větrné a solární. V roce 2008 exportoval tento sektor energetická zařízení v hodnotě 12 miliard eur. Německo vyrábí celou čtvrtinu světové produkce elektřiny z větrných elektráren. Je druhým největším výrobcem větrných turbín po Spojených státech a vůbec největším trhem pro fotovoltaické panely s instalovaným výkonem 5 400 megawatů. Odborníci pro rok 2020 prognózují globální obrat z obchodu s těmito zařízeními na 400 miliard eur.
Také mezi malými a středními podniky v Německu, které se specializují na moderní technologie, je v tomto sektoru řada skutečných mistrů. Ve větru jsou to společnosti Enercon (60 procent německého trhu), Repower, Nordex a Siemens Windpower, které jsou klíčovými dodavateli „větrných technologií“ do celého světa. Ve fotovoltaice Solar World Group, zaměstnávající 3 600 lidí doma i v zahraničí, anebo výrobce solárních článků Q-Cells v Bitterfeldu (Sasko-Anhaltsko), který je ve svém oboru nezpochybnitelným světovým lídrem.
V Berlíně si dělají plány, že podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny v zemi by se měl zvýšit z dnešních 17 procent, kdy toto odvětví poskytuje 370 tisíc pracovních míst (oproti roku 2004 se jejich počet zdvojnásobil), na 35 procent v roce 2020 (a půl milionu pracovních míst). Pro rok 2050 mluví prognóza o 80 procentech podílu obnovitelných zdrojů a odvětvový svaz podnikatelů předpokládá 50 procent již v roce 2020. Ještě se z výšin velkorypadla Václav Klaus usmívá?
Někteří strážci jaderné energie se také u nás utěšují, že volba mezi loučí a atomem donutí Němce, aby si svůj odchod z jádra nakonec přece jen rozmysleli. Problém – a jádro pudla – je v tom, že německá sázka na „módní vlny“ vůbec není sestupem do neandrtálských jeskyní. A dobře jim vydělává.
