Nikoli nedávné výzvy současné americké administrativy, ale napadení evropského státu před třemi lety přimělo podle průzkumů Němce, aby se zajímali o obranu a bezpečnost. Debata po mnichovské výzvě amerického viceprezidenta Mika Pence, aby Evropa neparazitovala na USA, to jen potvrzuje. Němci chtějí a budou přispívat víc, zajímá je ale, kam peníze půjdou.
Během debaty, kterou rozvířil Mike Pence svým apelem na bezpečnostní konferenci 18. února v Mnichově, si už Němci řádně vyvětrali. Za své vzalo populární vysvětlení, že navýšení rozpočtu obrany je aktem vstřícnosti k Trumpovi. „To je snad ještě trapnější než samotné parazitování na Spojených státech,“ napsal v komentáři deník Der Tagesspiegel. Poukazuje přitom na známou skutečnost, že USA pokrývají 70 procent nákladů NATO, přestože aliance chrání v první řadě Evropu a evropské členské státy paktu mají společně výkonnější hospodářství než Spojené státy – což není právě spravedlivé.
Zlom nastal už před Trumpem
Německo vynakládá na obranu 1,2 procenta HDP, tedy jen o málo víc než polovinu dvouprocentního závazku, čemuž odpovídá i bídné armádní vybavení od pušek přes tanky až po transportní letouny. Silná armáda je přitom i v zájmu zdravé ekonomiky. Pozice Německa jako rekordního vývozce je vyloženě podmíněná mírem a bezpečnými obchodními cestami. Hlasy volající po výraznějším navýšení výdajů na obranu se opírají také o vysoký přebytek rozpočtu. Ten činí bezmála 24 miliard eur, což je shodou okolností částka odpovídající rozdílu mezi stávajícími výdaji a cílovými 2 procenty HDP.
Německo nebere vyzbrojování na lehkou váhu:
Prolomení tabu: Německo přemýšlí o jaderných zbraních
Vynakládat více prostředků na obranu je podle průzkumů připravena většina Němců už od roku 2014. Její rozpočet ve vztahu k HDP vzrostl poprvé po dvou dekádách loni. Obojí se tedy událo ještě „před Trumpem“. „Byl to zlom. Němci se najednou cítili ohroženi, zjevně ale ne Trumpem, nýbrž Putinem. Spustila to anexe Krymu a napadení Ukrajiny Ruskem,“ vyvozuje z časové souslednosti Der Tagesspiegel.
Vláda je víceméně jednotná, i když někteří její členové si nutnost adekvátně platit na vlastní obranu připouštějí až po různých argumentačních piruetách. Autorem jedné z nich je spolkový ministr zahraničí Sigmar Gabriel (SPD), podle něhož Německo dostává svým závazkům už tím, že vynakládá peníze na řešení migrační vlny. Ta je podle něj často důsledkem zpackaných vojenských intervencí ve světě, pročež lepší než platit „na další intervence“ je financovat boj s bídou a hladomorem. Gabriel však jedním dechem dodává, že je pochopitelné, jestliže USA neponesou většinu nákladů na zajištění bezpečnosti Evropy.
Černá díra na peníze
Praxi financování evropské obrany postihuje ale i věcná polemika. Její součástí je také varování před příliš nekritickým pohledem na dvouprocentní závazek. Kritici v tomto ohledu zvedají obočí nad řeckým obranným rozpočtem ve výši 2,3 procenta jeho nízkého HDP. List Süddeutsche Zeitung problematizuje i zdánlivě ideální představu okamžitého navýšení výdajů na slíbená 2 procenta HDP.
Čtěte komentář Ondřeje Stratilíka k armádním nákupům v Česku
Česko-izraelská veselohra se švédskými kulisami
V praxi by to znamenalo naráz utratit 25 miliard eur (660 miliard korun), což by nemuselo přinést kýžený výsledek. Otazník se vznáší i nad koncepcí evropské obrany. Potíž je v tom, že 178 zbrojních systémů, které si Evropa vydržuje, vychází starý kontinent ve srovnání s pouhými 30 systémy USA nepoměrně dráž. Výhodnější než rozsáhlé zbrojní zakázky se jeví investice do mezinárodní spolupráce jako je ta mezi 4. brigádou rychlého nasazení Armády ČR a 10. obrněnou divizí Bundeswehru, kterou v polovině února v Bruselu podepsali ministři obrany obou zemí.
Němci si uvědomují, že evropská armáda schopná bez americké pomoci bránit Evropu je hudbou vzdálené budoucnosti. I díky probíhající debatě jim ale začíná být jasné, že čím víc bude Evropa zastoupená v NATO, tím méně bude závislá na USA, které pak budou naslouchat jejím přáním o něco pozorněji než doposud.
Dále čtěte: