Sociální systém
S německým státem blahobytu je konec, zahubil ho vlastní sociální systém. Vysoké náklady likvidují pracovní místa a strhávají stále více lidí do stavu nouze. Zdravotní péče, sociální zaopatření a důchody - nic není jisté.
Sociální model Německu svět dlouhé roky záviděl. Ale nyní, kdy se stávají realitou takzvané euro-země, budou pracovní síla a ceny srovnatelné jako nikdy předtím. Má tedy sociální systém Bonnu ještě naději na záchranu? Herwig Birg, ředitel Institutu pro výzkum obyvatelstva a sociální politiku v Bielefeldu, má jasno: Ne! Osmapadesátiletý sociolog právě nakreslil na tabuli ve své pracovně stoupající křivku zdravotních nákladů. A ptá se: „Nemá snad prezident Spolkové lékařské komory Karsten Wilmar přece jen pravdu? Nejsou skutečně na místě úvahy, zda bychom neměli podporovat brzká úmrtí?
To, co vyslovil Wilmar jako hrozbu, je už v Nizozemsku běžná praxe. „Vědci zjistili, jak se tam praktikuje sociální pomoc. Dospěli k výsledku, že už dnes - ač to zní neuvěřitelně - jsou nemocní s těžkými a neléčitelnými chorobami proti své vůli usmrcováni. Šetří to peníze v systému, který lze už stěží financovat, shrnuje Birg pro týdeník Stern.
Šéf institutu s chladem matematika vyjmenovává mezní body své nejnovější studie o demografickém vývoji země: „Dnes žije v Německu 3,2 milionu lidí kolem osmdesátky, v roce 2030 to bude už osm milionů. Na sto lidí ve věku od dvaceti do devětapadesáti nyní připadá zhruba 37 šedesátiletých. Tato starobní kvóta se do roku 2030, tedy během jedné generace, zdvojnásobí. Částky potřebné na důchodový a zdravotní systém a zaopatřovací pojištění letí strmě vzhůru. „S přihlédnutím k demografickému vývoji se německý sociální systém utopí sám v sobě, prorokuje Birg. Nic není zaručeno. Ani starobní péče, ani drahé lékařské aparatury, žádné těhotenské kursy, stipendia a programy pro těžko vychovatelnou mládež.
Utažení opasků?
Ale kdeže Při více než šesti milionech lidí bez zaměstnání, státním dluhem kolem dvou bilionů marek a při světovém rekordu v délce studia, stoupajících životních nárocích a při drasticky klesající porodnosti už stát ekonomicky nestačí. „Politika přesto občanovi stále předhazuje, že starý systém má budoucnost, míní Birg. Německá média se shodují, že v této demagogii umí chodit rudozelená vláda stejně mistrovsky jako její křesťansko-liberální předchůdkyně. První volební dárky na sebe nenechaly dlouho čekat. Přestaly se snižovat důchody, nemocenská opět činí sto procent mzdy, na léky se připlácí méně. Žádné starosti, je tu státní péče.
Čím více chce sociální systém dostát svým představám o vlastních funkcích, tím více se stává nefinancovatelným. A čím více ho už není možné financovat, tím více jsou občané a podnikatelé tlačeni výdaji, které se stávají vrahem číslo jedna pracovních míst. Každá třetí vyrobená marka je přerozdělena. Rozpočet sociálních výdajů - suma všech výkonů státu - činil v roce 1997 celkem 1,256 bilionu marek. „Je to podobné, jako kdyby si autodílna dělala reklamu astronomickou výší cen za opravy, říká kurátor a sociální soudce z Heidelbergu Jűergen Bochert.
Státní výdaje na sociální jistoty už dosahují zhruba 48 procent hrubého domácího produktu. „Od padesáti procent, varoval kdysi spolkový kancléř Helmut Kohl, „začíná komunismus!
Místo toho, aby byla pomoc omezena na ty, kdo ji skutečně potřebují, stát rozděluje jako z kropicí konve všem. Penzisté, kteří mají vyšší příjmy než pracující otec rodiny, požívají levných tarifů ve veřejné dopravě. Státní velkorysost patří i milionářům.
Urvi, co můžeš
Situace v Německu připomíná hodování u švédského stolu. Každý si zaplatil a teď se snaží získat co nejvíc. Začátkem osmdesátých let stát upustil od provozování komise, kterou Spolkový sněm ustavil pro zprůhlednění sociálních transferů. „Neví se, které rozpočtové skupiny jsou zatěžovány a jak, připouští brémský sociolog Wilfried Schmähl.
Jen tu a tam probleskne, jak nesmyslně drahá a sociálně nespravedlivá je domnělá dobročinnost. Až do roku 1995 byla péče financována z daní, tudíž na ni přispívali všichni. Nyní je placena z příspěvků. Když končil model úhrady z daní, přišla sociální ochrana na jedenáct miliard marek ročně. Poté, co se péče stala součástí sociálně pojišťovací povinnosti, stouply výdaje na 27 miliard. Ve skutečnosti však na 38 miliard, protože zmíněných jedenáct stát občanům nevrátil. Takto se nová péče zvrhla nejen v rutinu, ale stala se v podstatě dědičnou. Každý je předmětem péče a může si nechat od státu platit.
Přerozdělovacím a výdajovým bláznovstvím trpí také tvorba pracovních míst. Například řemeslníci si vloni v průměru vydělali za hodinu kolem 21,26 marky hrubého, ani ne třetinu toho, kolik jejich šéfové účtují (75 marek) zákazníkovi za stejnou dobu práce. Vedlejší náklady v mnoha branžích jsou nyní skoro tak vysoké jako hrubá mzda zaměstnance.
Deset malých černoušků…
Zcela mimo kontrolu se podle ekonomických studií dostalo přerozdělování na komunální úrovni. V roce 1996 poukázaly obce a města na sociální pomoc zhruba 50 miliard marek - v průběhu dvaceti let se tato suma zpětinásobila.
Při asi 150 typech sociálních dávek je kontrola obtížná. Hamburskému večerníku vylíčil anonym, jak si měsíčně přijde na 2600 marek. Jednoduše tím, že pronajme svůj sociálně dotovaný byt. V Kolíně nad Rýnem zase vyloudil otec rodiny na sociální péči za dvanáct let 350 000 marek, ačkoli mu jeho vlastní mzda bohatě stačila na obživu i běžný provoz domácnosti. Některé křiklavé případy zneužití státní pomoci dosahují podle střízlivých odhadů celkové sumy deset miliard marek - tedy až procenta státního rozpočtu.
Nejhorší je mentalita „nechat se obsloužit , míní znalci německých poměrů. Lidé už práci nehledají. Důkaz podává Zemědělský a lesnický svaz Hesenska, který nabírá sezonní pracovníky. „Sto třiceti sedmi podnikům je zprostředkováno 1319 pracovních míst. K přijímacímu pohovoru se dostaví 527 lidí, z nichž je přijato 141. Z těch přijde do práce 82, po třech dnech jich zůstane 43, do vypršení pracovní smlouvy sedm.
Věční studenti
Státu dávají na frak i nejvyšší soudní instituce. Podle usnesení Spolkového ústavního soudu z minulého prosince mají například na stipendium nárok i studenti, kteří nastoupí na další vysokou školu. Výsledek: stále více studentů si nechá své nekonečné vzdělávání platit od daňových poplatníků. Spolková ministryně pro vzdělávání Eldegarda Buhlmannová slyší na bědování studentských svazů, že každý druhý vysokoškolák musí vedle studia pracovat. Tak to tedy ne! Buhlmannová požaduje, aby v budoucnu „minimálně třetina studentů pobírala státní peníze. Její stranický kolega, bývalý mluvčí SPD a nynější rektor erfurtské univerzity Peter Glotz ovšem volá po změně a požaduje od studentů poplatek tisíc marek za semestr. „Stát není v situaci, aby vydával na vysokoškolské vzdělávání další peníze, připomíná. Avšak být nucen spoléhat sám na sebe (jak je obvyklé například v USA), je v Německu považováno za projev sociálního chladu. Stát zaskakuje - od kolébky až do hrobu.
Státní zadlužení se zvyšuje, a to na úkor dalších generací. Willi Leibfritz z mnichovského Informačního institutu vypočítal, že občan narozený v roce 1995 zaplatí státu během svého života asi 160 000 marek. V další generaci už 400 000 marek.
Pro sociologa Birga z Bielefeldu je otázka, zda je současný model možné zachránit, zbytečná. Smysl má uvažovat pouze o tom, co přijde místo něj. „Blahobytný stát, který se financu- je výhradně z výdělečné práce, se musí zhroutit, předvídá i Meinhard Miegel, poradce saského ministerského předsedy Kurta Biedenkopfa. Třeba pro starobní zabezpečení má alternativu. Každý dostane důchod 1500 marek měsíčně, minimální státem zaručené penze budou financovány z inkasa daně z přidané hodnoty.
Štěstí končí, bude se škrtat
„Každým rokem se moloch blahobytného státu pokoušel udělat všechny lidi šťastnými, bilancuje bavorský hospodářský expert Peter Oberender. Peníze, které by šlo ušetřit, odhaduje na 250 miliard marek. Přídavky na děti počínaje, všude je možné dávky krátit bez toho, že by lidé byli uvrženi do chudoby. Dobře a lépe vydělávající by měli sice méně nároků, platili by ale také méně na daních.
Avšak stát stále ještě poskytuje občanům slušné zabezpečení ve stáří, nezaměstnanosti i nemoci, místo aby stanovil zásady minimálního zabezpečení. „To je plánované hospodářství, konstatuje Ulrich Pfeiffer, vedoucí manažerského kruhu SPD blízké Nadace Friedricha Eberta. Žádný div, že sociální povolání zažívají boom. Čtyři největší zaměstnavatelé v Německu jsou - v tomto pořadí - Charita, Diakonie, Daimler a Siemens.
Chceš? Zaplať!
Pfeiffer se tak jako mnoho ekonomů zasazuje o více individuality. Stát by měl svou pomoc redukovat na nejmenší možnou míru. Potom by měl každý občan v peněžence více peněz, aby si zaplatil vlastní „pečovatelskou parketu , například důchodové připojištění. Také v nemocničním pojištění by bylo možné mít více vlastní odpovědnosti - podle expertů není téměř čtvrtina nynějších výkonů medicínsky nutná. Příspěvek na nemocenské pojištění by podle nich mohl klesnout z nynějších zhruba 13,7 procenta na deset. V tom případě by měl průměrně vydělávající Němec (5000 marek hrubého) každý měsíc na kontě o 92,5 marky více. A mohl by se sám rozhodnout, zda si přeje v případě nemoci luxusní zaopatření, či nikoli.
Změna sociálního systému by šla k duhu i trhu práce. Nynější péče státu totiž vede ke špatným návykům. Nejlepším příkladem je „stav chudoby , za nějž se ukrývají především dlouhodobě nezaměstnaní. Těm se nevyplatí přijmout málo placenou práci, neboť čistá mzda by byla sotva vyšší než státní podpora. Přitom podle propočtů kolínského Institutu německého hospodářství vzniká právě 4,7 milionu pracovních míst v nízkomzdovém sektoru. Vyplatilo by se tedy přimět nezaměstnané k práci tím, že pokud by přijali nízkou mzdu, stát by jim dal jakýsi příspěvek. Podobné je to ve Velké Británii a USA. V těchto zemích příjemci sociální pomoci, kteří si hledají práci, dostávají daňové výhody.
Příkladem by mohlo být i Dánsko. Kdo ztratí práci, má nejpozději po dvou letech nárok na pracovní nabídku a musí ji přijmout. V Anglii zase musí mladí bez místa nejpozději po šesti měsících nastoupit do Getaway-programu. Tam si osvěžují školní vědomosti a školí se k práci na počítačích. Pak se mohou dále vzdělávat, pracovat u ekologické Task-Force služby, nebo nastoupit na regulérní místo. Kdo odmítne, ztratí jakoukoli podporu. Celý tento systém se jmenuje „New Deal a je funkční na základě jednoduchého principu: stát se intenzivně stará o každého - ale netoleruje trvalý pobyt v sociální síti.
Stroj se zadřel, stavba padla
V Německu se stát omezuje na roli stroje na rozdělování peněz. Šest milionů lidí je bez práce a zahrabává se v nečinnosti, což přišlo stát a sociální pokladny v minulém roce na 166 miliard marek. Kdyby se třeba veřejně prospěšné práce započítávaly do důchodů, ušetřil by tento takzvaný třetí sektor mezi trhem a zaopatřovacím státem nezaměstnaným roky nicnedělání a ulehčil by jim přechod do normálních pracovních vztahů. „Diskuse o tak radikálním zvratu nemůže probíhat pouze v akademických pracovnách, soudí Meinhard Miegel. Nicméně, v německém blahobytném státě už byly ochranné zdi strženy, soudí pragmatici. Je čas na změnu.
Evropu dusí nezaměstnanost a staroba
Německo však není jediným evropským státem, který bude muset v brzké době řešit zásadní reformu svého sociálního systému.
Ačkoliv je právě tato země dávána za příklad typického „státu blahobytu , tak sociální výdaje ostatních evropských zemí jsou také mnohdy již neúnosné.
Srovnání úhrnu sociálních výdajů zdaleka není průkazným kritériem blahobytu toho či onoho státu. Na jejich celkové výši se totiž výrazně podílí nezaměstnanost. V zemích s vysokým počtem lidí bez práce (Irsko, Finsko, Španělsko) omezují dávky v nezaměstnanosti výši příplatků na stáří, nemoc či rodinu. Ekonomická nečinnost je navíc zátěží pro zaměstnance i zaměstnavatele: odstup míry nezaměstnanosti od míry ekonomické aktivity je proto nanejvýš žádoucí jak pro jednotlivce, tak pro stát. Extrémem je v tomto smyslu Řecko s nízkou ekonomickou aktivitou při nízké nezaměstnanosti. Odchylky od statistického průměru zaznamenávají údaje Evropské unie v Itálii (nízké dávky při vysoké nezaměstnanosti), a naopak v Dánsku a Nizozemsku (menší nezaměstnanost při vysokých dávkách). Zatímco na Apeninském poloostrově mohl v roce 1992 každý z mnoha lidí bez práce počítat s 1161 ECU, měl nezaměstnaný Dán, popřípadě Nizozemec jistých 11 281, respektive 10 850 ECU (průměr Evropské unie činil 4569 těchto měnových jednotek).
Důchodců přibývá
Podílem osob, které dosáhly věkové hranice pro odchod do důchodu, patří Německu (20 procent) druhé místo v unii - prvenství drží Itálie (25 procent), nejmenší zastoupení penzistů vykazuje Irsko (12 procent). Počet důchodců je ve všech zemích unie vyšší než počet osob nad tímto věkovým limitem - přispívají k tomu časté odchody do předčasného důchodu. Starobní zabezpečení se tak stává pro mnohé státy (spolu s nezaměstnaností) určujícím kritériem nákladnosti jejich sociálních systémů. V zemích s vyšší věkovou hranicí pro odchod do penze je podíl osob, které opouštějí aktivní činnost dříve, než by musely, obvykle vyšší - platí to o Belgii, Dánsku, Lucembursku, Portugalsku a Řecku. První dva státy patří z hlediska výdajů na sociální zabezpečení (a tedy i k zajištění starobní renty) k nadprůměrným. Portugalsko a Řecko jsou jejich protipólem a stojí na samém konci řady.
Odpovědnost pacientům
Veřejné zdravotní služby jsou v některých členských státech financovány ze všeobecných daní, v jiných plně či částečně na bázi pojištění. Dánsko, Irsko, Portugalsko a Velká Británie patří do první skupiny, Itálie, Řecko a Španělsko mají systém kombinovaný. Belgie, Francie, Německo, Nizozemsko a Lucembursko ho zakládají na pojistném principu.
Kombinovaný model pokrývá v Itálii celou populaci, ačkoli stojí na příspěvcích - všichni bez vlastních příjmů jsou totiž povinných odvodů zbaveni. Španělský systém zahrnuje téměř sto procent obyvatelstva, řecký opět celou populaci, ale odlišnými schématy: například daňově v zemědělských oblastech, pojistně v městských a průmyslových částech země.
Ze států, které využívají princip sociálního pojištění, se jistým způsobem vyděluje právě Německo, a to nejnižším záběrem obyvatelstva (92 procent). Mnoho státních zaměstnanců a samostatně výdělečně činných osob má soukromé pojištění, a nespadají tudíž pod veřejný systém. Nepojištění občané mají zaručenou zdravotní péči, jež je součástí schématu sociální pomoci.
Odlišné modely úhrady zdravotní péče mají ale jedno společné: náklady za posledních deset let v celé Evropské unii významně vzrostly. Země s pojišťovacím systémem nemají možnost ovlivňovat výdaje přímým limitováním prostředků na zdravotnictví. Velmi složité je také omezit počty poskytovatelů této péče - je to politicky velmi citlivá otázka, a v Německu tomu dokonce brání ústava. Recept je jediný - přenést díl odpovědnosti na pacienty, kteří budou část prostředků hradit sami (nejčastěji jde o platby léků). I při těchto opatřeních se však vlády snaží různými výjimkami neohrozit právo lidí s nižšími příjmy nebo vážně nemocných na zdravotní péči.
Změna proporcí mezi počtem narozených a zemřelých v neprospěch přirozeného přírůstku obyvatelstva postavila do nevýhodné pozice rodiny s dětmi - společnost, tlačená nezaměstnaností, starobou a výdaji na zdravotnictví, musí pragmaticky zvážit, kolik peněz může poskytnout na mateřství a rodičovství. V klidu zatím mohou být rodiny v Dánsku, Německu, Francii, Irsku a Velké Británii, na okraji společenského zájmu jsou v Řecku a Španělsku.
Integrace není lék Na národní systémy sociální ochrany působí přirozeně sjednocování Evropy. Významná úloha tudíž připadá na koordinaci jednotlivých národních modelů tak, aby platil princip rovných příležitostí. Cílem tedy není vytvořit společný evropský systém, ale naopak zachovat jejich samostatnost, aby občané členských států mohli svá práva na sociální ochranu uplatňovat v rodné zemi stejně jako v kterémkoli z členů unie. Tomuto záměru jsou podřízena i závazná pravidla koordinačních principů jediné legislativy (na osobu se vztahují zákony pouze jediného státu), vyloučení diskriminace (cizinec z EU je brán jako občan příslušného státu), princip zachování nároků migrujícím osobám a sčítání pojistných dob. Rozhodování, jak sladit dosavadní sociální systém s vlastními ekonomickými možnostmi, však integrační proces z jednotlivých členským zemí nesejme. Rozpad dlouholetých sociálních jistot v Německu je toho názorným příkladem.
