Novela zlepšila pravidla a dala šance na obranu i dlužníkovi
Soudní exekutor a exekuce jsou na první pohled známá slova. Víme však, co skutečně znamenají? Většině veřejnosti se při nich vybaví něco negativního. A pravdou je, že od roku 2001, tedy od přijetí právní úpravy o exekutorech a exekučním řízení, každoročně narůstá počet exekucí a s tím i objem vymožených plnění (platících dlužníků). Negativní případy, které se objevují v tisku, většinou poskytují zkreslenou představu o činnosti exekutorů. Jak tedy vlastně funguje exekuční řízení? Existuje důvod k obavě, navštíví-li nás soudní exekutor? Co znamená nařízená exekuce pro fungování společnosti nebo život běžného občana? Jak se bránit před nepříznivými důsledky exekuce?
Dva druhy.
Objasněme nejprve, co se vlastně exekucí rozumí. V širším smyslu exekuce znamená takzvaný výkon rozhodnutí podle občanského soudního řádu, v užším pak podle toho exekučního. První řízení probíhá čistě po soudní linii prostřednictvím soudních vykonavatelů, tedy soudních úředníků zabývajících se touto agendou. Druhé, zpravidla efektivnější, představuje postižení dlužníka za pomoci „soukromého“ exekutora.
Exekuce prováděná prostřednictvím soukromého exekutora má oproti soudnímu výkonu rozhodnutí nespornou výhodu v rychlosti. Důvodem je pružnější právní úprava a především nepochybný, zejména finanční zájem exekutorů na efektivitě a výsledku. Dále se proto budeme zabývat jen tímto druhem exekuce.
Soukromý exekutor.
Předpokladem k tomu, aby mohl být exekutor povolán vykonat svou práci, je pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudu, arbitrážního nebo správního orgánu. Místo rozhodnutí lze použít i notářský nebo exekutorský zápis se svolením k vykonatelnosti. Jeho sepsání mezi věřitelem a dlužníkem ušetří věřiteli nejen náklady za případný soud, ale především čas, nervy a nejistotu spojenou s vlekoucím se soudním řízením, v jehož průběhu se hospodářská situace původně solventního dlužníka může podstatně změnit.
Zablokování majetku.
S nařízením exekuce je spojeno několik důsledků, které znamenají významný, ale nikoli nadmíru dramatický (jak bývá někdy prezentováno) zásah do sféry dlužníka - v zákonné terminologii povinného. Jde o takzvaný všeobecný zákaz dispozic s majetkem. Zjednodušeně řečeno, dlužník nesmí provádět žádné mimořádné dispozice se svým majetkem. U podnikatelských subjektů to znamená možnost nadále ekonomicky fungovat, ale zdržet se jednání, která přesahují rámec běžné obchodní činnosti. Za to se standardně považuje například prodej nemovitosti. Naopak například výplaty mezd zaměstnancům by měly spadat pod rámec běžné činnosti a neměly by podléhat zákonné restrikci. U fyzických osob nepodnikatelů platí totéž. S tím rozdílem, že v tomto případě zákon umožňuje pouze uspokojování základních životních potřeb. Samotné nařízení exekuce tedy neznamená okamžité „zmrazení“ veškerého dlužníkova majetku, ale „pouze“ omezení dispozic s ním a současně s tím zachování možnosti ekonomického fungování.
Exekuční příkaz.
O poznání významnější dopady na dlužníka má vydání, respektive doručení exekučního příkazu. Jde o další krok exekučního řízení, který následuje po nařízení exekuce. Exekuční příkaz, vydaný soudním exekutorem, má na rozdíl od rozhodnutí o nařízení exekuce ten význam, že postihuje již konkrétní dlužníkův majetek, například byt, bankovní účet, movité věci, obchodní podíl, podnik a podobně. S takto konkrétně postiženým majetkem nesmí dlužník disponovat v rámci běžné obchodní činnosti ani uspokojování svých základních životních potřeb. V praxi se rozdíl mezi exekučním příkazem a nařízením exekuce stírá, protože oba dokumenty bývají dlužníkovi doručovány současně.
Zkreslená představa.
Představa soudních exekutorů coby nemilosrdných úředníků pronikajících za policejní asistence do obydlí dlužníků a zabavujících vše - od zubních kartáčků až po umělecké sbírky obrazů - je poněkud zkreslená a týká se většinou „spotřebitelských“ exekucí. V obchodních záležitostech je exekuce na movité věci vedená méně častým a především z důvodů časových a finančních poměrně neatraktivním způsobem vymáhání dluhu. Obvyklejší a populárnější jsou proto v obchodních záležitostech exekuce postižením pohledávek dlužníka za jeho věřiteli - prostředků dlužníka na bankovním účtu, prodejem nemovitostí nebo dlužníkova podniku. Dlužník tak v mnoha případech ani „svého“ exekutora osobně nezná.
Vymáhaná částka.
Je třeba uvést, že exekutor po dlužníkovi nevymáhá pouze původní dlužnou částku, ale vedle jistiny i její příslušenství, náklady předchozího soudního řízení (pokud proběhlo) a na právní zastoupení věřitele v soudním a exekučním řízení (byl-li zastoupen advokátem) a v neposlední řadě odměnu soudního exekutora. V konečném důsledku může celková vymáhaná částka dosáhnout i dvojnásobku původní dlužné jistiny.
Obrana dlužníků.
Poté, co exekuční soud rozhodne o nařízení exekuce a jmenuje příslušného exekutora, mají dlužníci v zásadě tři možnosti, jak se proti exekuci právně bránit. První z nich je odvolání proti rozhodnutí o nařízení exekuce. Přestože k tomuto prostředku řada dlužníků upírá své naděje, je třeba otevřeně přiznat, že odvolací řízení v případě exekucí je velmi formální záležitost. Nelze ho srovnávat s odvolacím řízením před soudy v rámci běžné agendy v rámci sporu. Spektrum námitek, respektive odvolacích důvodů, je v exekuci natolik omezeno - rozsahově i obsahově -, že pouze minimální procento podaných odvolání má šanci uspět.
Zastavení exekuce.
Druhou obranou dlužníka může být návrh na zastavení exekuce. Tento procesní prostředek může přijít na řadu, nebylo-li dlužníkem podáno odvolání nebo pokud bylo neúspěšné. Důvodů pro zastavení exekuce zná exekuční řád, respektive občanský soudní řád, více a vytváří se zde mnohem větší šance pro dlužníky uspět. Pravdou je, že laik se bude poměrně obtížně orientovat ve spleti zákonných důvodů pro zastavení exekuce. Pro zjednodušení lze uvést, že zastavení exekuce přichází v úvahu zejména v případě, kdy dlužník před jejím provedením splnil „dobrovolně“, tedy nikoli za asistence exekutora, povinnost, která mu byla uložena v rozsudku nebo jiném exekučním titulu.
Odklad.
Posledním z procesních prostředků obrany, který sice může přinést dlužníkovi okamžitý výsledek, ale nikoli celkové řešení exekuční situace, je návrh na odklad exekuce. Pokud by bezprostřední provedení exekuce přineslo dlužníkovi existenční potíže, může požádat na určitou dobu o odklad provedení exekuce. Sezná-li exekuční soud, že taková hrozba skutečně existuje, a nebude-li odklad současně na újmu věřiteli, povolí dočasný odklad exekuce. V ostatních případech je odklad exekuce na místě tam, kde lze očekávat její zastavení.
Negativní aspekt.
Pokud jde o rozsah exekuce, respektive způsob jejího provádění, bylo možné donedávna zaznamenat poměrně negativní aspekt. Šlo o případy, kdy exekutor vymáhal pro věřitele relativně nízkou finanční pohledávku, ale ve snaze zefektivnit své konání exekuoval majetek dlužníka, jehož hodnota mnohonásobně převyšovala samotnou pohledávku. Pozitivním důsledkem pro věřitele sice byla okamžitá reakce dlužníka zaplacením pohledávky, na druhé straně však šlo přinejmenším o diskutabilní postup, který mohl dlužníkům způsobit nemalé komplikace.
Novela.
Poslední novela exekučního řádu tento nedostatek odstranila a uložila exekutorům povinnost volit pouze takové vhodné exekuční postupy, aby výše vymáhané pohledávky a hodnota majetku, z něhož má být uspokojena, byly ve vzájemném poměru.
Doby, kdy bylo výhodnější neplatit své závazky z důvodu nízkých úrokových sazeb z prodlení, jsou dávno pryč. Dávno minuly také časy, kdy realizace soudního rozhodnutí jeho výkonem byla otázkou let s nejistým výsledkem. K větší spojenosti tak schází jen zkrácení čekací doby na pravomocná soudní rozhodnutí a občas tolerantnější přístup soudních exekutorů v mezích zákona.
