Úplatkářství je v Asii dlouhodobě zakořeněno. O to hůře se s ním bojuje
Bílé nažehlené košile, světlé plátěné kalhoty a tenisky představují uniformu kandidátů vládní singapurské Strany lidové akce (PAP) při každých tamních volbách. Výběr barvy jako symbolu morální čistoty není náhodný a na ostrově, bývalé britské kolonii, se již stal jakousi tradicí. Když se PAP v roce 1959 ujímala moci, zakladatel městského státu a otec singapurského ekonomického zázraku Lee Kuan Yew rozhodl, že kabinet předstoupí před národ v bílém. „Chtěli jsme vybudovat čistou administrativu. Měli jsme dost lakoty, korupce a úpadku mnohých asijských lídrů. Z bojovníků, kteří kdysi usilovali o svobodu vlastního národa, se stali rabovači jeho bohatství,“ napsal v knize vzpomínek. Lee Kuan Yewovi se podařilo korupci výrazně omezit a čtyřmilionový ostrov si pověstnou čistotu (i doslovnou) nejenže udržel, ale povýšil ji na součást politiky a image městského státu. Singapur, který byl již řadu let vyhodnocován uznávanými institucemi jako jedna z nejméně zkorumpovaných společností, se letos společně s Dánskem a Novým Zélandem umístil na první příčce světového indexu Transparency International (TI). Všechny tři státy dosáhly shodných 9,3 bodu z možných deseti. Výsledek Singapuru však zasluhuje zvláštní pozornost. Ostrovní země dosáhla světového úspěchu v rámci regionu, kde jsou úplatky, procenta ze zisku za zprostředkování obchodu, bakšiše či jiné výrazy pro tu samou nezákonnou věc zcela běžné. Představují totiž součást tamní kultury. Druhým nejméně zkorumpovaným místem v Asii byl v celosvětovém žebříčku na 13. místě vyhodnocen Hongkong, se 17. místem následovalo Japonsko a poté se až na 33. příčce umístil Tchaj-wan. Do první padesátky se vešla ještě Jižní Korea a Macao. Zbylé asijské státy jsou roztroušeny spíše v druhé, horší půlce seznamu s méně než 3,5 bodu. Na samém dně tabulky, na předposledním 176. místě se s pouhým 1,4 bodu ocitly společně Afghánistán a Myanmar (Barma), kde je situace ohledně korupce – a stejně tak životní úroveň tamních lidí – opravdu zoufalá.
Dva ostrovy jako vzory
Korupce nezná hranice, narušuje ekonomickou soutěž a jako nemoc infikuje všechny formy vlády. Někdejší prezident Světové banky James Wolfensohn ji nazval „rakovinou pronikající politikou a veřejnou administrativou rozvojových zemí různých kultur“. Nedokončené silnice, rozpadající se budovy škol a nemocnice bez odpovídajícího zařízení mohou posloužit pouze jako několik ukázek dopadů tohoto nechvalně známého fenoménu. Faktorů, kvůli nimž jedinec vezme úplatek, může být několik. Mezi hlavní patří malý plat, existence příležitostí pro korupci a nízký trest za tuto vysoce výdělečnou činnost. Singapuru se podařilo přijmout opatření, která řeší všechny tři zmiňované body. Sám Lee Kuan Yew zdůvodnil již před lety efektivitu singapurského systému spolehlivostí antikorupčního zákona, pochvaloval si také spolupráci veřejnosti, která příslušné úřady informuje o všech podezřelých aktivitách, a nakonec profesionální činnost samého úřadu zabývajícího se jednotlivými případy. Singapur má však ještě jedno specifikum. V roce 1994 Lee Kuan Yew představil model, podle kterého se dnes platy ministrů počítají jako průměr dvou třetin příjmů osmi nejvíce placených jedinců reprezentujících šest špičkových soukromých profesí. Díky tomu jsou dnes jedněmi z nejvyšších na světě a pokušení vysokých státních úředníků obohatit se nad zákon je na ostrově potlačeno na minimum. Premiér Singapuru Lee Hsien Loong (syn Lee Kuan Yewa) si ročně vydělá přibližně 2,5 milionu dolarů, což je téměř šestkrát více než plat například prezidenta USA. Nutno však dodat, že Singapur si je může něco podobného dovolit nejen na základě ekonomických výsledků, ale především skrze autoritářské vládnutí PAP. Podobně jako Singapur také Hongkong dosahuje v posledních letech dobrých výsledků v boji proti korupci. Když Britové v roce 1841 ostrov získali, úplatky byly nedílnou součástí života tamní čínské populace. Nicméně až do roku 1974, kdy došlo k vytvoření antikorupční agentury (Independent Commission Against Corruption, ICAC), zůstával Hongkong jedním z nejvíce zkorumpovaných měst na světě. Existovala velice těsná spolupráce mezi policií a triádami, v důsledku čehož byly všechny druhy zločinnosti „chráněny“. Taxikáři si v té době mohli koupit nálepku, která jim zaručovala klid od dopravní policie, a hlavně absolutní beztrestnost v případě porušení pravidel silniční dopravy. Důvodů radikální změny a očisty Hongkongu bylo hned několik. V první řadě stálo politické rozhodnutí s korupcí na ostrově konečně zatočit, k čemuž měla dopomoci legislativa pokrývající všechny druhy úplatků vyskytujících se ve veřejném a v soukromém sektoru. Následoval tvrdý trénink s následnou profesionalitou lidí vyšetřujících korupci a nakonec vysoký rozpočet antikorupční ICAC. Ten se dnes pohybuje kolem 90 milionů dolarů za rok, což je 0,3 procenta státního rozpočtu a přibližně 0,05 procenta HDP. Také další opatření, například nařízená rotace v policii, zabraňují pokušení podsvětí platit si policisty, kteří by pak na jednom místě seděli léta a fungovali v jejich prospěch. Podobná praxe existuje i u státních úředníků. „Dnes pracuji v úřadu premiéra, za dva roky mne však čeká přesun a netuším, v jakém vládním oddělení skončím,“ říká 30letá Winnie.
Neduhy kultury
Z historie je patrné, že úplatky jsou součástí čínské kultury odpradávna. „Je to jedna z ingrediencí centralizované moci, když politik, který rozhoduje, zároveň do jisté míry odpovídá i za implementaci svých rozhodnutí,“ řekl týdeníku EURO diplomatický zdroj z Taipeie. Na rozsah korupce na Tchaj-wanu upozornil naposledy případ bývalého prezidenta země Chen Shui-bian, který je od září 2008 kvůli úplatkářství, zpronevěře obrovské sumy peněz a zneužití pravomoci veřejného činitele ve vězení. Jeho původní doživotní trest mu byl sice zmírněn na 20 let, odsouzena však byla také jeho manželka, před soudem stanul i jeho syn, zeť i snacha. Rodina bývalého prezidenta prozatím vrátila Tchaj-wanu 11,52 milionu dolarů, odhaduje se však, že na kontech ve Švýcarsku mají ukrytých dalších 22,425 milionu dolarů. Jak ale tvrdí nejmenovaný evropský diplomat, situace ohledně korupce se na Tchaj-wanu postupně zlepšuje, což dokazuje i fakt, že v roce 2008 byl ostrov v hodnocení TI ještě na 39. místě. Na straně druhé se v posledních letech zhoršuje situace v Macau. Tamní komise proti korupci (CCAC) vznikla v roce 1999, kdy byla bývalá portugalská enkláva vrácena Číně. Přesto se Macao letos umístilo v žebříčku TI na 46 místě, což je od roku 2006 pokles o 17 míst. Obyvatelé Macaa jsou podle průzkumů veřejného mínění více spokojeni se sexem než s bojem příslušných institucí proti korupci. Nemohou se ubránit podezření, že výstavba hotelů, kasin a udělování jejich licencí se neobešla bez tučných úplatků končících v kapsách politiků. Megakauza vyplavala na povrch v prosinci roku 2006, kdy byl Ao Man Long, bývalý ministr dopravy Macaa, zatčen kvůli podezření z braní úplatků, praní špinavých peněz a zneužívání pravomoci veřejného činitele. Dostal trest 27 let. Spolu s ministrem šli do vězení mimo jiné jeho stařičký otec, bratr a švagrová. Odhaduje se, že Ao Man Long se v průběhu působení ve funkci obohatil o nejméně 100 milionů dolarů. U chamtivého ministra se doma našla část peněz, bankovní depozity, šperky a 300 lahví kvalitního vína. Ne však manželka Camila Chan Meng Ieng, ta zmizela společně s dalším obviněným „podnikatelem“ do zahraničí. V procesu byla v nepřítomnosti odsouzena k 23 letům vězení, dnes ji hledá Interpol. Čína letos zaujala s 3,5 bodu v žebříčku TI společně s dalšími šesti zeměmi 78. místo. Přechod od čistě plánovaného hospodářství k tržní ekonomice nabízí příležitosti k úplatkům především stranickým funkcionářům. Odhaduje se, že nejméně tři procenta ročního HDP se ztratí kvůli korupci. Vláda v Pekingu si to uvědomuje a právě z toho důvodu zahájila antikorupční kampaň. Letos v červenci vyzval Ústřední výbor Komunistické strany Číny své funkcionáře k tomu, aby nahlásili nejen veškerý majetek, ale také rodinný stav. Řada regionálních stranických lídrů se totiž nechává korumpovat, aby mohla financovat nákladné milenky. Ze statistky centrální komise pro disciplinární kontrolu KS Číny je zřejmé, že až 95 procent velkých korupčních případů v zemi je spojeno s mimomanželskými aférami. Přes poslední antikorupční kampaň se však situace v Číně radikálně nezmění do doby, než dojde ke změně právního systému, a především zajištění jeho nezávislosti, říkají západoevropští podnikatelé.
Horší polovina
Indie je sice jednou z nejatraktivnějších zemí Asie pro zahraniční investory, nicméně se o ní traduje, že „všechny tamní cesty od porodnic až po krematorium smrdí korupcí“. Letos se v hodnocení TI s 3,3 bodu umístila na 87. místě. Mezi největší rizika korupce v Indii patří široké rozhodovací pravomoci úředníků státní správy, které jim umožňují vyžadovat platby od společností i od běžných občanů. Dalším důvodem je skutečnost, že instituce zodpovědné za boj s korupcí mají mandáty, které jsou navzájem v konfliktu, chybí jim navíc peníze a též kvalifikovaný personál. Korupcí je v Indii nechvalně proslulé též udělování veřejných zakázek, a to především na úrovni státu. V Indonésii, která se letos umístila na 110. příčce, doplatila svého času na nepřehlednost a zrádnost prostředí i Světová banka, známá rozsáhlými a nákladnými antikorupčními iniciativami. Odhaduje se, že až 30 procent veškerých půjček poskytnutých zemi v průběhu 32 let vlády prezidenta Suharta mohlo skončit v černé díře, tedy na jeho účtech případně na kontech příslušníků jeho rozvětvené rodiny. Suharto se svým výkonem zařadil do první ligy korupčníků. Zatímco HDP Indonésie se pohyboval kolem stovky dolarů na osobu, prezident se v úřadu obohatil o patnáct až 35 miliard dolarů. Nikdy nestanul před soudem, na sklonku života se mu úspěšně vyhýbal kvůli chatrnému zdraví. Z funkce odstoupil až v roce 1998 v důsledku asijské finanční krize a sílících demonstrací proti němu. Suharto zemřel v roce 2008 a byl pochován se všemi státnickými poctami. Také historie korupce na Filipínách (letos 134. místo) je stejně stará jako dějiny země samé. Probíhá na všech úrovních státní správy, nejrozšířenější je mezi vysoce postavenými státními úředníky a politiky. V tomto směru se nechvalně vyznamenal diktátor Ferdinand Marcos, který zemi plundroval 21 let v zájmu vlastního obohacení. Po úprku rodiny v roce 1986 na Havaj se v prezidentském paláci našlo mimo jiné 2500 párů dámských střevíčků, které první dáma Imelda nestihla vzít s sebou. Marcos sice zemřel v roce 1989 v exilu, jeho bohaté děti jsou však dnes aktivní v domácí politice, čiperná a ještě majetnější je i 80letá Imelda, která letos v květnu úspěšně kandidovala do filipínského parlamentu. Mezi nejzkorumpovanější země Asie patří Pákistán, který se od atentátu na bývalou premiérku Bénazír Bhuttovou v roce 2007 zmítá v politické nestabilitě. Korupce prosákla do všech pater státní správy a vlády a boj proti ní rozhodně není prioritou současného vedení země. Podplatitelní nejsou jenom politici a armáda, ale i o samém prezidentovi Asifovi Alí Zardárím, vdovci po Bhuttové, se mluví jako o „Mr. 10 procent“. Není náhodou, že státy Asie vyhodnocené v první polovině tabulky Transparency International, patří také mezi ekonomicky úspěšnější a naopak – ty nejvíce zkorumpované lze charakterizovat jako nejzaostalejší a nejméně výkonné. Braní úplatku prostě bohužel patří k nízce rizikovým, ale vysoce výnosným aktivitám. Zisky ovšem přinášejí pouze malé skupině lidí, zbytek obyvatel a především celé hospodářství země pak na tento stav doplácí. Úspěšné příklady malého čistého Singapuru a městského Hongkongu sice v rámci Asie září, nelze však očekávat, že by byly dohledné době následovány na celém kontinentu.
