Česko má momentálně systém nemocenské, který je obvyklý v evropských zemích, tedy že první tři dny, tzv. karence, jsou bez nemocenské dávky, od 4. do 14. dne platí zaměstnavatel náhradu mzdy (nikoli plnou, ale s využitím redukčních hranic, přičemž zaměstnavatel má právo kontroly) a od 15. dne se dávky poskytují z nemocenského pojištění, opět s redukčními hranicemi.
„V každém případě je potřeba se vrátit k proplácení nemocenské i v prvních třech dnech nemoci. Domnívám se, že ta dávka by měla být o něco nižší, než je v dalších dnech nemoci, ale v každém případě není v pořádku a není spravedlivé, pokud lidé, kteří jsou zaměstnaní, platí si zdravotní pojištění, v prvních třech dnech nedostanou ani korunu,“ uvedl premiér.
Připusťme, že představy o spravedlnosti mohou být různé, například lépe placení zaměstnanci by se mohli ptát, proč se uplatňují již zmíněné redukční hranice, jež podstatně snižují dávky z nemocenské v poměru k jejich průměrnému platu. Poměry se sice s hýbáním s redukčními hranicemi mění, ale v každém případě je i v nemocenské ohromný prvek sociální solidarity.
Solidární jsme díky redukčním hranicím nejen v důchodech, ale i v nemoci. Když se podíváte na vývoj počtu ukončených případů pracovní neschopnosti od začátku tisíciletí (2001:4 030 539 případů), pak zjistíte, že jsou zde dva podstatné roky, kdy počet neschopenek skokově klesnul. Poprvé v roce 2004, kdy se dostal pod tři miliony a podruhé v roce 2009, kdy se snížil z 2,2 na zhruba 1,5 milionu případů a pak osciloval kolem 1,3 milionů případů ročně. To je ale kolosální rozdíl, v podstatě obě díky změně v motivaci.
V roce 2004 se za premiéra Špidly v rámci úsporných opatření udělal první krok, který spočíval ve snížení nemocenské za první tři dny, a to i pro nízkopříjmové skupiny. Mrkněte na to.
Druhá skoková změna nastala v roce 2009, kdy se zavedl v podstatě současný model. Systém je v robustním přebytku, a křížově subvencuje jiné výdaje; kdyby byl komerční, tak sníží sazby. Obojí vidíte dole.
Sociální smír vyžaduje schopnost teď a tady neustále opakovat, jak výrazně sociálně orientovaná tahle republika je, že je to v celosvětovém měřítku v podstatě zjevení, které není snadné udržet v zemi, jejíž populace stárne a velmi negativně se staví proti imigraci, a že bez tlaku na produktivitu a silnou motivaci k práci náš model není do budoucna udržitelný. Místo toho, abychom přemýšleli, jak vytvořit sociálně udržitelnou, protože vysoce produktivní ekonomiku, bojujeme zcela imbecilně na domácí frontě, kterou jakoby zbytek světa nezajímal. Tu poplatky v ordinacích, tu karenčnímu lhůtami, vždycky špatně.
A přitom je tenhle národ z ekonomického hlediska skvostný v tom, jak prvotřídně reaguje na velmi jemné změny v ekonomických stimulech. Stačí často i na desetikoruny, stovka je každopádně silný motiv pro změnu chování. Mají ti Češi jenom jednu chybu- stejně rychle a za stejně málo svoje chování otočí. Takhle precizně naslouchající pluky vyžadují inteligentní vůdce, kteří nelžou, trpělivě vysvětlují, ale také neuhnou ani o píď. Jo, zvládat tak jemné tóny, a vědět, kudy vede naše cesta…
Další komentáře:
ČLÁNKY DO MAILU