Prošel jsem si reakce médií na ohlášený záměr zvýšení dávek nemocenské, vyplácené z nemocenského pojištění počínaje 15. dnem pracovní neschopnosti.
Pak jsem se také podíval na to, co jsem na téma nemocenské psal v minulosti, naposledy podle archívu v lednu 2015, kdy ovšem šlo o první tři dny (s čímž jsem vždy kategoricky nesouhlasil), tedy nikoli o současnou situaci, kdy se jedná o dávky pro lidi, kteří jsou v pracovní neschopnosti delší dobu.
A konečně jsem hledal informační zdroje, které umožňují udělat si nějaké mezinárodní porovnání, jak se systémy nemocenské financují v zahraničí, a jaké dávky jsou vypláceny. Vřele doporučuji zájemcům o hlubší studium, aby se seznámili s touhle databází.
Z mediálních komentářů bych upozornil na tento, přičemž silné přesvědčení je obsaženo v citátu: „z podprůměrných příjmů se těžko šetří, o placení jakéhokoli druhu pojištění nemluvě“.
Korektní rekapitulaci problému obsahuje stanovisko odborů, přičemž prezident ČMKOS Josef Středula argumentuje ve prospěch zvýšení vyměřovacího základu tím, že pád pod hranici chudoby v případě dlouhodobé nemoci je nedůstojný.
MPSV uveřejňuje informačně docela nasycené analýzy, které umožňují zainteresovanému čtenáři vhled do našeho systému, a bez jejího přečtení by bylo dobré se zdržet komentativních výkřiků.
Což o to, dávky vysoké opravdu nejsou a dlouhodobě nemocným skutečně hrozí pád do finančně velmi prekérní situace. Připomínám jenom, že zdaleka nejvíc riskují OSVČ, pro něž je pojištění nepovinné, a počet účastníků z jejich řad podle analýzy v čase klesá, mezi lety 2010 a 2014 o více než třetinu, na nějakých 90 tisíc.
Ti, co si pojištění dobrovolně platí, tak činí fakticky z minimálního vyměřovacího základu (od roku 2013 je 5000 korun), ale mají tendenci si svojí pojistku „užít“, což je docela snadné při absenci důsledné „third party control“ a přeci jenom krátce nastaveným karenčním lhůtám, kdy platíte, ale ještě nemáte nárok čerpat.
Sazba pojistného pro OSVČ se v roce 2011 sice zvedla z 1,4 % na 2,3 %, což přivodilo pokles účastníků z jejich řad o více než pětinu, nicméně i tak potřebná sazba pro OSVČ v tomtéž roku byla 16,5 %, a dokonce i po výrazném zpřísnění podmínek pro čerpání nároku nemocenských dávek pro OSVČ (od 22. dne pracovní neschopnosti) nebyla ještě v roce 2014 ekvivalentní. Jinak řečeno, pořád tady existovalo selekční kritérium založené na asymetrické informaci.
Čtěte další komentáře autora:
Týden, kdy zemřel Cohen a vyhrál Trump
Jak ropa rozložila sovětské impérium
Doing Business 2017 aneb České plavání v aspiku
Z toho už můžete usuzovat, jak by vypadalo nemocenské pojištění, kdyby bylo dobrovolné univerzálně, a každý by musel pro zajištění příjmu v dlouhodobé nemoci učinit akt svobodné vůle: jako národ bychom byli každopádně katastrofálně nedopojištění anebo podpojištění. A to říkám i s vědomím, že lidé averzní na riziko jsou disproporčně zastoupeni mezi zaměstnanci a procento dobrovolně pojištěných by bylo v této skupině pravděpodobně o dost vyšší. Předpokládejme, že každý zájemce by musel akceptovat, že se pojišťuje ve finančně udržitelné instituci, která dovede nastavit pojistně-matematicky správné sazby, a proto se musí ubránit lidem, kteří se pojišťují teprve tehdy, když už vědí, že pojistku budou čerpat, tedy že k pojištění přijmou pouze zdravého zájemce a dají mu dlouhou karenční lhůtu, aby se ubránila asymetrické informaci, jež je na straně pojištěnce.
Pro vyloučení jakékoli pochybnosti zdůrazňuji, že tohle by musela udělat i vzájemná zajišťovna, fungující na neziskovém, ale finančně udržitelném principu. Pojistné by muselo být vzhledem k malému „poolu“ mnohem vyšší a s vysokými administrativními náklady. Rád bych viděl, jak by vypadaly komentáře, kdyby každý byl ochrany svého příjmu strůjcem, což je základní libertariánská premisa, pokud se nemýlím.
Vysvětlovat Čechům, jak fungovalo americké zdravotnictví pro samopojistitele před Obamacare, je nesmírně obtížné, dokud si nepřipomeneme dobrovolnost nemocenského pojištění pro živnostníky u nás a na číslech si to neukážeme.
Dát dlouhodobě nemocným chudým pojištěncům lepší a důstojnější dávky znamená buď zkrátit plnění těm lépe vydělávajícím, kteří již dnes mají dávky oproti svému předchozímu příjmu malé, což narušuje zásluhovost a princip pojištění, ale prohlubuje to solidaritu.
Nebo můžete zvednout pojistné. To není pro zaměstnatelnost méně příjmových do budoucna právě vstřícné opatření. Třetí možnost je připustit deficit pojistného systému a financovat jej z výnosu z jiných rozpočtových příjmů, a opět tak porušit vlastní princip pojištění. Musíte zvýšit jiné daně, a přestat tomu říkat pojištění. Čtvrtá možnost je se zadlužovat a přenést břemeno na další generaci. Nemyslím, že existuje nějaké další řešení, a tušíte, že to není snadná volba.
Na jakou nemocenskou máte nárok? Použijte tuto kalkulačku pro výpočet nemocenské
S tímto vědomím je zapotřebí k veřejným sociálním pojistným systémům přistupovat, a pak teprve začíná informovaná debata o tom, jak moc solidární má sociální pojištění být, a co od něj lze rozumně očekávat, pokud má být finančně stabilní a samofinancovatelné. Hlubší úvaha pak souvisí s mírou zdanění práce a kapitálu v zemi na stupni rozvoje, jako je Česko, ale za to jsou placeni lidé na ministerstvu financí a v České národní bance.
Po třiceti minutách soustředěné pozornosti to byl zatím schopen pochopit každý průměrně inteligentní člověk s vysokoškolským vzděláním. Čím dřív ovšem s vysvětlováním toho, o čem je komplexní sociální stát, v němž žijeme, a jaké jsou možnosti volby, začneme, tím líp pro nás. Ideálně by tomu měl porozumět každý prostřednictvím osnov už na základní škole v rámci povinného praktického cvičení: naše děti by měly vědět, proč je tak strašně dobré umět matematiku, a k čemu jí lze při porozumění světu použít. Když něčemu v mládí porozumíte, o to hůř se potom v dospělosti blbne. A ještě mnohem hůř se necháte zblbnout.
