Systém nemocenského pojištění v první Československé republice patřil k nejlepším v Evropě a přispěl ke zlepšení sociální úrovně velké části obyvatel. Lidé mohli vybírat z nabídky více než 300 zdravotních pojišťoven, které si svou nabídkou péče silně konkurovaly. Zdravotní péči doplňovaly dobrovolné spolky, kterých bylo kolem 2000. Byly zaměřeny na boj proti nejrozšířenějším chorobám a na péči o matku a dítě. Veřejný systém pojištění vhodně doplňovaly a úzce s ním spolupracovaly.
Československá republika v zásadě převzala model fungující za Rakouska-Uherska, tedy Bismarckův. V něm odváděli pojištěnci obdobný podíl z příjmu a za to dostávali potřebnou ambulantní a nemocniční péči. Institucím se původně říkalo „pokladny“, teprve později byly přejmenovány na „pojišťovny“. Důvodem bylo, že si lidé náklady většinou propláceli přímo a s dokladem pak šli „na pokladnu“, kde jim byly platby refundovány. Odtud ostatně také slavné Burianovo „u pokladny stál“, které se mimochodem odehrává v lázních.
V roce 1948 bylo pokladen přes dva tisíce, z toho asi třetina podnikových. Během krátké doby se ale začaly slučovat do větších celků.
Historie
Závodní lékaři i „rodinný doktor“
Podobně jako dnes měly pojišťovny smlouvy se svými lékaři. Častěji, než dnes působil lékař pouze pro tu svoji, například v rámci jednoho podniku. Vzhledem k tomu, že pojištěni byli i rodinní příslušníci pojištěnce, bylo velmi časté, že konkrétní lékař znal anamnézu celé rodiny. Což je model, z něhož bychom se i dnes mohli poučit.
Srovnání se současností
Pro srovnání: v ČR působí aktuálně sedm zdravotních pojišťoven (ještě v 90. letech jich bylo 27): VZP a šest zaměstnaneckých. Na prvorepublikovou tradici tak navazuje koncept více pojišťoven, které si vzájemně konkurující a pojištěnec si z nich může vybrat. V porovnání se stavem před sto lety byl ale tehdejší stav mnohem konkurenčnější.
Systém nemocenského pojištění
Nemocenské pojištění spadalo do působnosti ministerstva sociální péče. Již v roce 1919 byly přijaty zákony, které rozšiřovaly pojistnou povinnost na příslušníky rodin přímých pojištěnců a dále pak na všechny osoby pracující za mzdu. Nárok na nemocenské ošetřování a dávky byl stanoven na 52 týdnů nemoci.
Zaměstnanci a zaměstnavatelé platili nemocenským pojišťovnám povinnou finanční částku ve 4,3 % průměrné měsíční mzdy, postupně došlo ke zvýšení na 6 %. Z toho dvě třetiny odváděl zaměstnavatel, třetinu zaměstnanec. Dělnické pojištění bylo rozděleno do deseti tříd, a to podle výše příjmu pojištěnce. Pojištěnec a příslušníci jeho rodiny měli nárok na bezplatné ambulantní a nemocniční ošetření, léčiva, a léčivé přípravky. V případě nemoci zaměstnanci pobíral pojištěnec nemocenské dávky ve výši asi 60 % průměrné mzdy, a to na 20, později 25 týdnů. Práva a povinnosti pojištěnce byly dále přesně určovány stanovami příslušné pojišťovny.
Ústřední sociální pojišťovna
Soustava nemocenského, invalidního a starobního pojištění byla řízena a koordinována Ústřední sociální pojišťovnou. Základem systému byly okresní nemocenské pojišťovny. Pojištění u okresní nemocenské pojišťovny bylo povinné pro všechny zaměstnance, kteří pracovali v jejím obvodu. Dalšími kategoriemi územních nemocenských pojišťoven byly pojišťovny zemědělské. Na jiném, než teritoriálním principu byly nemocenské pojišťovny závodní, společenství a stavovské, spolkové a pomocné.
Pojišťovny se sdružovaly ve svazy nemocenských pojišťoven, a příslušnost k těmto svazům byla povinná. Svazů v období první republiky existovalo několik a ty největší byly ovládány některou z politických stran: Ústřední svaz nemocenských pojišťoven RČS (ovládaný čs. sociální demokracií), Československé ústředí nemocenských pojišťoven v Praze (Československá strana národně socialistická), Jednota zemědělských nemocenských pojišťoven v Praze (Agrární strana), Svaz úřednických a nemocenských pojišťoven v Praze, Zemská úřadovna pro pojišťování dělníků na Slovensku a Podkarpatské Rusi a další. V těchto svazech bylo celkově 311 pojišťoven a 2 750 000 pojištěnců. Téměř polovina z nich náležela k prvním dvěma uvedeným svazům.
Kromě dělnického pojištění, bratrsko-hornického pojištění a nemocenského pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách byla soustava nemocenského pojištění ve 20. letech doplněna nemocenským pojištěním „privilegovaných veřejných zaměstnanců“. Pojištěnci a jejich rodinní příslušníci spadající do tohoto typu pojištění využívali oproti ostatním řadu výhod: pojistné činilo pouhá 2 % ze stálých služebních požitků (z toho polovinu platil zaměstnavatel), v případě nemoci pojištěnci nepobírali nemocenské dávky, ale plat se všemi dalšími požitky až po dobu jednoho roku. Zvýhodněni byli také co se týká léčebné péče – v nárocích na ošetření odborným lékařem, případně v sanatoriích a lázních.
Dobrovolné spolky
V systému měly velký význam dobrovolně sociálně-lékařské organizace a instituce zaměřené na boj proti nejrozšířenějším chorobám a na péči o matku a dítě. Bylo jich kolem 2000. Stát je podporoval, ale neřídil. Veřejný systém pojištění vhodně doplňovaly a úzce s ním spolupracovaly. Měly velký záběr zaměření a specializace: bojovaly proti konkrétním nemocem, zaměřovaly se na různé skupiny lidí podle věku, podle náboženství či politické orientace, podle teritoriálního záběru atd. Některé z nich budovaly vlastní zařízení, jako byly poradny či léčebny. Zdrojem jejich příjmu byly členské příspěvky, dary, subvence veřejných institucí a výnosy vlastních podniků.
Zdroje:
Systém veřejného zdravotnictví a nemocenského pojištění za první Československé republiky, Doc.PhDr. Ladislav Niklíček, 1994
Dějiny lékařství v českých zemích, Petr Svobodný, Ludmila Hlaváčková
Dějiny medicíny v datech a faktech, L. Niklíček, K. Štein
Kapitoly z dějin lékařství, Milada Říhová a kolektiv autorů
Přehled dějin českého lékařství a zdravotnictví, L. Niklíček
Stát, lékaři a zdraví lidu, Ludmila Sinkulová
Deset let Československé republiky
Svaz zdravotních pojišťoven sdružuje všech 6 zaměstnaneckých zdravotních pojišťoven v České republice. Svaz hájí společné zájmy zdravotních pojišťoven a jejich klientů ve vztahu ke státním organizacím, profesním svazům a poskytovatelům zdravotní péče s hlavním cílem zkvalitňovat služby pro své klienty. Zaměstnanecké zdravotní pojišťovny poskytují služby pro cca 4,4 mil. občanů ČR. Více informaci naleznete na webových stránkách www.szpcr.cz.
